ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.931.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 931/2022-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) L. K. , narozené XY a b) J. K. , narozeného XY, obou bytem v XY, zastoupených JUDr. Ing. Karin Luftmanovou, advokátkou se sídlem v Praze, Dušní 907/10, proti žalovaným 1) K. L. , narozené XY a 2) K. L. , narozenému XY, oběma bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Janem Nohejlem, advokátem se sídlem v Praze, U Rajské zahrady 1912/3, o odstranění stromů a zdržení se imisí stíněním, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 66/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, č. j. 18 Co 263/2021-114, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2021, č. j. 18 Co 263/2021-120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 815 Kč k rukám zástupkyně žalobců JUDr. Ing. Karin Luftmanové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2021, č. j. 35 C 66/2020-88, zamítl žalobu na „odstranění stromů vysazených méně než 1,5 metru od společné hranice pozemku parc. č. XY s pozemkem parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY, přesahující výšku 1,5 metru“ (výrok I). Dále zamítl žalobu na zdržení se „stínění umístěním textilií na plotě mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY a konstrukcí na hranici mezi těmito pozemky, jakož i výsadbou bambusu“ (výrok II). Rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům (výrok III) a o povinnosti žalobců zaplatit soudní poplatek (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č. j. 18 Co 263/2021-114 ve znění opravného usnesení ze dne 29. 11. 2021, č. j. 18 Co 263/2021-120, změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že „žalovaní jsou povinni zdržet se stínění umístěním textilií na plotě mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY, a konstrukcí s textilií na hranici mezi těmito pozemky“, jinak v tomto výroku rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a zrušil poplatkovou povinnost uloženou žalobcům výrokem IV. rozsudku soudu prvního stupně (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „o. s. ř.“), a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že rozhodnutí dovolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1312/2013; ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4280/2016; ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 971/2012; ze dne 28. 8. 2013. sp. zn. 25 Cdo 1180/2011; ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011; ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4266/2009; ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99; a ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013. Za otázku procesního práva, dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, považují, zda „je odvolací soud oprávněn měnit či rušit rozsudek soudu prvního stupně z důvodu, že soudcovské uvážení odvolacího soudu při řešení merita věci učiněné bez provedení nových důkazů či zopakování důkazů provedených soudem prvního stupně je odlišné od soudcovského uvážení učiněného při řešení merita věci soudem prvního stupně na základě důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně“. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje a žalovaným bude přiznána náhrada nákladů řízení.
Žalobci dovolání nepovažují za přípustné, ani důvodné. Namítají rozsáhlost dovolání, aniž by z něj bylo patrné, v čem žalovaní spatřují dovolací důvod. Podle žalobců žalovaní pouze zpochybňují skutková zjištění, která však nepodléhají dovolacímu přezkumu a proto navrhují dovolání odmítnout.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelé především namítají, že odvolací soud dospěl k jiným „skutkovým zjištěním“ (konkrétně ohledně nepřiměřeného stínění textilií umístěné na hraničním plotě) než soud prvního stupně, aniž by zopakoval důkazy vztahující se k této „skutečnosti“. Tento postup odvolacího soudu je podle žalovaných v rozporu s §213 odst. 2 o. s. ř.
K tomu dovolací soud uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na jiných skutkových zjištěních než rozhodnutí nalézacího soudu, ale na jiném právním posouzení věci.
V poměrech projednávané věci se ve skutečnosti odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, na základě kterých dospěl k jinému právnímu posouzení věci, konkrétně k závěru, že stínění rašlovou textilií a konstrukcí umístěnou na plotě je nepřiměřenou imisí. Již z tohoto důvodu nemůže obstát námitka žalovaných, že odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž by zopakoval důkazy k této skutečnosti se vztahující.
Odvolací soud navíc své právní závěry o tom, že stínění textilií umístěnou na plotě mezi pozemky účastníků a nástavbou nad plotem je nepřiměřenou imisí, dovodil ze závěrů znaleckého posudku Ing. Pavla Bulíře, CSc., podle kterého živý plot z tújí a rašlová textilie pozemek žalobců zastiňují a mění jeho mikroklimatické poměry k horšímu, neboť omezená cirkulace vzduchu a stín vedou ke zvýšené vlhkosti vzduchu podél plotu a k výskytu houbových patogenů. I kdyby tedy odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, stalo by se tak na základě vlastního hodnocení listinného důkazu - znaleckého posudku.
Pokud dovolatelé dále namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak pouhá polemika dovolatelů s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
Jinými slovy existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Tato dovolací námitka tedy nemůže spočívat v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak – podle požadavku dovolatele (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020).
Dovolatelé žádnou takovou právní otázku neformulují, pouze rozsáhle odkazují na judikaturu dovolacího soudu, která se však vztahuje ke specifickým skutkovým stavům a na projednávanou věc není bez dalšího aplikovatelná. Mnohá z rozhodnutí, na které dovolatelé odkazují, ani vzdáleně nesouvisí s řešenou problematikou. Například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 971/2012, na který odkazují dovolatelé, v meritu věci pojednává o posouzení způsobilosti k právním úkonům pod vlivem duševní poruchy. Dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, pojednává o moderaci nákladů řízení. Dovolací řízení přitom nemá představovat bezbřehý přezkum, při němž by měl dovolací soud nahrazovat procesní aktivitu dovolatele a hledat dovolací důvod, který má být patřičně vymezen v dovolání. Pokud tedy dovolatelé neuvádějí, ve kterých konkrétních závěrech se odvolací soud od jimi namítaných rozhodnutí odchyluje, a pouze polemizují s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezují řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takové námitky dovolatelů nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává následující:
Obtěžování imisemi (srov. §1013 odst. 1 o. z.) představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci. Ve vztazích mezi vlastníky sousedních pozemků dochází nikoliv výjimečně k tomu, že užívání pozemku některého z vlastníků se projevuje v poměrech druhého vlastníka způsobem považovaným za obtěžující. Ne každé takové „obtěžování“ však zakládá oprávnění bránit se proti němu imisní žalobou. Tato možnost je dána dotčené osobě toliko tehdy, když se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům a podstatně omezující obvyklé užívání pozemku. Zda o takový případ jde, či nikoliv, je nutné posoudit vždy podle okolností konkrétního případu s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které v této souvislosti vyjdou v řízení najevo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3859/2017).
Stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti kterému je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že dovolací soud zpochybní úvahu soudů nižších stupňů, jen je-li zjevně nepřiměřená či není-li řádně odůvodněná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014).
V poměrech projednávané věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že jsou dány důvody pro poskytnutí ochrany vlastnického práva žalobců podle §1013 odst. 1 o. z. Je nutné především zohlednit, že rašlová textilie, umístěná na plotě žalovaných a zejména 3,5 m vysoká konstrukce, taktéž potažená rašlovou textilií, není v dané lokalitě obvyklá a svým stíněním podstatným způsobem zhoršuje kvalitu rostlinstva na pozemku žalobců (odvolací soud vycházel při svých úvahách ze znaleckého posudku Ing. Pavla Bulíře, CSc. a ze skutkových zjištění, které soud prvního stupně opatřil na místě samém).
Uzavřel-li za těchto okolností odvolací soud, že je nutné žalobě na ochranu proti imisi stíněním vyhovět, nejsou jeho úvahy neodůvodněné ani zjevně nepřiměřené.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 5. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu