ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1071.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1071/2022-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně ARLBERG Group s.r.o., se sídlem v Praze 10, Strašnice, Ke Strašnické 50/16, PSČ 100 00, IČO 24851817, zastoupené Mgr. Jakubem Hrubým, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Na Hrádku 1940, PSČ 530 02, proti žalovanému M. V., nar. XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janou Adámkovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Bož. Němcové 65/0, PSČ 562 01, o zaplacení částky 3 073 005 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 44/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 12. 2021, č. j. 23 Co 3/2021-216, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 25 313 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 7. 10. 2020, č. j. 10 C 44/2020-28, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 3 073 005 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla dne 21. 9. 2017 uzavřena smlouva o zápůjčce, jejímž předmětem bylo poskytnutí částky 1 350 000 Kč žalovanému žalobkyní s tím, že tuto částku vrátí žalovaný žalobkyni do 21. 10. 2017. V rámci této smlouvy si účastníci dohodli smluvní úrok ve výši 1 %, tedy částku 13 500 Kč splatnou rovněž do 21. 10. 2017, a smluvní pokutu ve výši 0,25 % z neuhrazené výše smluvních úroků v případě porušení povinnosti žalovaného s jejich uhrazením a také smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení, pokud by se žalovaný dostal do prodlení s plněním dluhu. V návaznosti na tuto smlouvu uzavřeli účastníci též zástavní smlouvu, podle které žalovaný jako zástavce zastavil žalobkyni jako zástavnímu věřiteli jednu ideální třetinu nemovitostí zapsaných na LV č. XY pro kat. území a obec XY. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 1 350 000 Kč, dohodnutý úrok ve výši 13 500 Kč, smluvní pokutu za neuhrazený úrok od 22. 10. 2017 do 30. 6. 2018 a smluvní pokutu za neuhrazenou jistinu od 22. 10. 2017 do 30. 6. 2018 ve výši 1 701 000 Kč.
Soud prvního stupně uvedl, že vznik zápůjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu zápůjčky. Zapůjčitel, který se domáhal po vydlužiteli vrácení předmětu zápůjčky, musí prokázat, že uzavřel smlouvu o zápůjčce, tedy že předmět zápůjčky (peníze) vydlužiteli předal. Žalobkyně neprokázala, že by žalovanému předala částku 1 350 000 Kč.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 2. 12. 2021, č. j. 23 C 3/2021-216, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body II a III).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že ve smlouvě o zápůjčce žalovaný prohlásil, že došlo k předání finančních prostředků. Jednalo se o písemné potvrzení žalovaného, které má povahu soukromé listiny. Pro posouzení soukromé listiny jako důkazního prostředku je významná její pravost a pravdivost. Pravost listiny žalovaný nezpochybnil, ale popíral pravdivost listiny, resp. svého prohlášení o tom, že došlo k předání finančních prostředků. Odvolací soud doplnil dokazování a dospěl ke skutkovému závěru, že žalovanému se podařilo vyvrátit pravdivost potvrzení ze dne 21. 9. 2017 o předání finančních prostředků. Odvolací soud v napadeném rozsudku odkázal na závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, a ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012. Odvolací soud závěrem shrnul, že závěr soudu prvního stupně o tom, že nebylo prokázáno předání finančních prostředků žalovanému, je správný. Žalobkyně tak nemá nárok na vrácení zápůjčky ani na zaplacení smluvní pokuty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Podle žalobkyně napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odvolací soud se podle žalobkyně odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v rozhodnutích ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, a ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, při řešení otázky, zda je prohlášení vydržitele o převzetí finančních prostředků od zapůjčitele uvedené ve smlouvě o zápůjčce dostatečné k prokázání tvrzení zapůjčitele, že předmět zápůjčky vydlužitel převzal a ze strany zapůjčitele tak již není třeba dalšího prokazování, či je třeba ze strany zapůjčitele dalšího dokazování (kdy a jakým způsobem došlo k předání zápůjčky).
Žalobkyně uvedla, že odvolací soud „přenesl důkazní břemeno prokázání neposkytnutí zápůjčky na žalovaného, jak je např. uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, či obdobně k rozložení důkazního břemene v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98“. Podle žalobkyně však žalovaný neprokázal, že by předmětnou zápůjčku neobdržel, a žalobkyně prokázala předání peněz žalovanému a své důkazní břemeno unesla. Následně žalobkyně shrnula svou verzi skutkového stavu. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že tvrzení žalobkyně jsou v rozporu s listinnými důkazy. Dovolatelka odkázala na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, podle nichž pokud dlužník (vydlužitel) ve smlouvě o půjčce (zápůjčce) podpisem stvrdí, že předmět zápůjčky převzal, tak je toto prohlášení dostatečné k prokázání tvrzení věřitele (zapůjčitele), že předmět zápůjčky dlužník (vydlužitel) převzal a ze strany věřitele (zapůjčitele) není třeba dalšího dokazování. Podle žalobkyně soudy nižších stupňů ignorují ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu tím, že odmítají uznat prohlášení vydlužitele ve smlouvě o zápůjčce za dostatečný důkaz o tom, že finanční prostředky byly vydlužiteli před podpisem smlouvy předány.
Žalobkyně dále jako nesprávné posouzení soudu označila interpretaci obsahu smlouvy o zápůjčce tak, že mělo dojít k předání peněz právě ve chvíli podpisu smlouvy, a to dne 21. 9. 2017, případně těsně před podpisem smlouvy, nespecifikuje však moment „před podpisem smlouvy“. Podle žalobkyně „před podpisem smlouvy“ znamená kdykoliv před podpisem smlouvy, v daném případě tedy mohlo dojít (a také došlo) k předání finančních prostředků v období od 29. 1. 2014 do 21. 9. 2017.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl odmítnutí dovolání žalobkyně jako nepřípustného, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14, či ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15, dostupná na webových stránkách Nejvyššího a Ústavního soudu).
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když žalobkyně ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výrok pod bodem I rozsudku odvolacího soudu; výroky o nákladech řízení se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Dovolání není přípustné.
Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když odmítl uznat prohlášení vydlužitele ve smlouvě o zápůjčce jako dostatečný důkaz o tom, že finanční prostředky byly vydlužiteli před podpisem smlouvy předány a požaduje po žalobkyni (další) prokázání této skutečnosti.
Odvolací soud však neodmítl uznat prohlášení vydlužitele ve smlouvě o zápůjčce jako dostatečný důkaz o tom, že tvrzené finanční prostředky byly vydlužiteli před podpisem smlouvy předány, nýbrž poté, co žalovaný zpochybnil pravdivost předmětného prohlášení, zopakoval a doplnil odvolací soud dokazování a dospěl k závěru, že žalovaný vyvrátil pravdivost potvrzení ze dne 21. 9. 2017 o předání finančních prostředků.
Nejvyšší soud se otázkou důkazního břemene v případě zpochybnění pravosti a pravdivosti soukromé listiny zabýval např. v rozhodnutích ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1240/2017.
V rozsudku ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, Nejvyšší soud dovodil, že „je-li pravdivost soukromé listiny předložené k důkazu popřena, vyzve soud podle toho, o jakou soukromou listinu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy; to platí i o popírání pravdivosti potvrzení o zaplacení dluhu (kvitance). Provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou, pak soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny, zejména pak k tomu, jde-li o listinu v neprospěch vystavitele anebo v jeho prospěch. Nelze dovodit, že by pouhé popření pravdivosti kvitance mělo za následek vznik důkazní povinnosti a důkazního břemene ohledně pravdivosti potvrzení tomu účastníkovi, který z existence prohlášení věřitele v kvitanci uvedeného vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky“.
K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil například i v rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012.
Dovolatelkou předestřená rozhodovací praxe se týká situací, v nichž byla pravdivost kvitance popřena pouhým tvrzením věřitele (žalovaného), což podle rozhodovací praxe nepostačuje, neboť ten, kdo popírá pravdivost kvitance, musí pro svoje tvrzení nabídnout také důkazy, které pak soud spolu s ostatními důkazy včetně sporné listiny vyhodnotí podle zásady volného hodnocení důkazů. Naproti tomu ve věci nyní projednávané odvolací soud závěr o nepravdivosti (nesprávnosti) prohlášení vydlužitele o předání finančních prostředků nezaložil toliko na tvrzení žalovaného popírající správnost tohoto prohlášení, nýbrž právě na celkovém hodnocení důkazů podle zásad vyjádřených v §132 o. s. ř., zahrnujícím i další provedené důkazy.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně existenci prohlášení žalovaného o splnění dluhu nepřehlédl, nicméně k námitce žalovaného popírající pravdivost tohoto prohlášení provedl další důkazy, z nichž podle zásad vyjádřených v §132 o. s. ř. učinil závěr o tom, že žalovanému se podařilo pravdivost tohoto prohlášení (potvrzení) vyvrátit.
Odvolací soud se tedy uvedeným postupem neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, naopak s ní byl v naprostém souladu.
K polemice dovolatelky o tom, co měl či neměl soud v řízení za prokázané, Nejvyšší soud připomíná, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu. Vázanost Nejvyššího soudu skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, vyplývá nejen ze samotné povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, ale také ze samotného znění §241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Žalobkyně se v dovolání dále vymezovala vůči interpretaci obsahu smlouvu o zápůjčce ze strany odvolacího soudu. V této souvislosti však neuvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za naplněný. Tato absence působí nezpůsobilost této otázky k dovolacímu přezkumu (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu