ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1462.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1462/2022-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z.s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Klimentská 1207/10, identifikační číslo osoby 00537772, zastoupeného JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti žalované Canal + Luxembourg S. à. r. l. , se sídlem v Lucemburku, Rue Albert 4, Borschette, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B 87905, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3, o zaplacení částky 995 426 712 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 55/2019, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2022, č. j. 4 Co 10/2022-257, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 995 426 712 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za období ode dne 1. 10 2009 do 31. 12. 2018, během kterého právní předchůdci žalované (společnosti TradeTec, a.s., identifikační číslo osoby 27859355, Media Vision s.r.o., identifikační číslo osoby 17062411, a TRADE and TECHNOLOGY, a.s., identifikační číslo osoby 25873873) bez udělení licence zpřístupňovaly předměty ochrany, ohledně nichž žalobce vykonává kolektivní správu práv.
Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 1. 2022, č. j. 83 C 55/2019-223, zamítl námitku místní nepříslušnosti (výrok I) a nevyhověl návrhu na přerušení řízení (výrok II).
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobce ve vyjádření upozornil, že odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, označil její dovolání za nepřípustné a navrhl Nejvyššímu soudu, aby je odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná v dovolání toliko polemizuje s právními závěry učiněnými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3037/2020, (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3288/21, odmítl jako zjevně neopodstatněnou), a namítá, že otázka určení místně příslušného soudu v případě, kdy žalovaná zpřístupňovala předmět ochrany autorského práva na celém území České republiky, kterou Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí vyřešil, by měla být posouzena jinak.
V dovolatelkou označeném usnesení Nejvyšší soud vysvětlil, že hraniční určovatel místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, se vztahuje jednak k místu, kde došlo k újmě, a zároveň k místu příčinné události, v níž má tato újma původ, takže žalovaný může být podle volby žalobce žalován u soudu jednoho nebo druhého místa. Zvláštní příslušnost uvedená v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis je tak odůvodněna úzkým vztahem mezi deliktním či kvazideliktním jednáním a soudem, který má o sporu rozhodnout. Jestliže pak existuje více míst, kde došlo, nebo mohlo dojít ke škodné události, je třeba obratem „u soudu místa“ rozumět takové místo, které zajišťuje nejužší vztah mezi deliktním či kvazideliktním jednáním a příslušným soudem. Nelze-li však takové místo stanovit, má každé z míst, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, dostatečně úzký vztah s věcnými prvky sporu, a tedy významný vztah s ohledem na soudní příslušnost (v rozhodování Soudního dvora srov. např. rozsudky ze dne 7. 3. 1995 ve věci Fiona Shevill, Ixora Trading Inc., Chequepoint SARL a Chequepoint International Ltd proti Presse Alliance SA, C-68/93, ze dne 19. 4. 2012 ve věci Wintersteiger AG proti Products 4U Sondermaschinenbau GmbH, C-523/10, ze dne 16. 5. 2013 ve věci Melzer proti MF Global UK Ltd, C- 228/11, a ze dne 3. 4. 2014 ve věci Hi Hotel HCF SARL proti Uwe Spoering, C-387/12). Nejvyšší soud tak uzavřel, že za situace, kdy dovolatelka podle žalobních tvrzení bez licence přenášela prostřednictvím televizního a rozhlasového vysílání předměty chráněné autorským zákonem uživatelům na území České republiky, to znamená, že existuje více míst, kde došlo nebo mohlo dojít ke škodné události. Protože však nebylo možno určit místo, kde je vztah mezi deliktní či kvazideliktní odpovědností a příslušným soudem nejužší (k přenášení předmětů ochrany docházelo na území celé České republiky a každý v České republice měl potenciální přístup k nim), byl místně příslušný každý soud České republiky, v jehož obvodu došlo nebo mohlo ke škodné události dojít, a který byl věcně příslušný k projednání daného sporu. Volba konkrétního soudu potom byla v souladu s judikaturou Soudního dvora ponechána na žalobci.
Nejvyšší soud přitom neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe na podkladě podaného dovolání žalované odchýlit, a proto uvedená námitka přípustnost dovolání nezakládá (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3375/2016, či ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2094/2022).
Nejvyšší soud tak nedospěl ani k závěru, že by mu vyvstala povinnost předložit Soudnímu dvoru podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie žalovanou navrhované předběžné otázky: zatímco první z těchto otázek (zda má být čl. 7 odst. 2 nařízení Bruselu I bis vykládán tak, že v případě, kdy věc podle citovaného ustanovení patří do pravomoci soudů členského státu a ke škodné události údajně dochází na území celého daného členského státu, nelze určit místo, kde je vztah mezi škodnou událostí a soudem v daném členském státě nejužší, a proto volba místně příslušného soudu v daném členském státě je na žalobci) představuje acte éclairé (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, C-283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità ), neboť kladná odpověď na ni vyplývá ze závěrů rozsudku Soudního dvora ze dne 3. 5. 2007, ve věci C-386/05, Color Drack GmbH proti Lexx International Vertriebs GmbH (obdobně srov. body 29-32 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3037/2020 či body 30-31 odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3288/21), druhá a třetí otázka byly dovolatelkou předloženy pouze in eventum záporné odpovědi na otázku první.
Žalovaná také namítala, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces – konkrétně právo na zákonného soudce a právo na předvídatelnost pravidel pro určování místní příslušnosti – neboť soudy nižších stupňů umožnily žalobci „spekulativní výběr soudů v rámci České republiky, ačkoliv místně příslušným soudem má být Městský soud v Praze“. Uvedená námitka se však míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, a proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit. Z napadeného rozhodnutí ani z obsahu spisu totiž nevyplývá, že by v projednávané věci měl být místně příslušným soudem Městský soud v Praze, neboť odvolací soud vycházel z toho, místně příslušnými soudy byly všechny krajské soudy a volba konkrétního z nich náležela žalobci. Žalovaná tak i uvedenou námitkou pouze zpochybňovala správnost závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3037/2020 (k tomu viz výše). Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že neshledal, že by samotná skutečnost, že na základě zákonných (resp. mezinárodněprávních) pravidel pro určení místní příslušnosti bylo možno určit větší množství místně příslušných soudů s tím, že volba konkrétního z nich náležela žalobci, zakládala porušení práva na spravedlivý proces (obdobně srov. např. již citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3288/21).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K doplnění dovolání, které žalovaná učinila podáním ze dne 8. 9. 2022 po uplynutí lhůty podle §240 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud nemohl přihlížet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1001/2020).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení o věci samé nekončí, nebylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodováno. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v konečném rozhodnutí (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu