ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1536.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1536/2022-366
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně PRIMA spol. s r.o. , se sídlem v Hradci Králové, Slezské Předměstí, Bratří Štefanů 973/63a, identifikační číslo osoby 00486361, zastoupené JUDr. Pavlem Moníkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672/14, proti žalovanému statutárnímu městu Hradci Králové , se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 408/51, identifikační číslo osoby 00268810, o zaplacení částky 497 438,86 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu o zaplacení částky 187 686,70 Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 231/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2022, č. j. 47 Co 182/2021-347, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 497 438,86 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení za poskytnutí materiálu na podpěrnou konstrukci v „objektu SO 07“ v období od 27. 6. 2018 do 25. 7. 2019. Žalovaný se vzájemnou žalobou domáhal na žalobkyni zaplacení částky 187 686,70 Kč rovněž z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalobkyně v období od 3. 7. 2018 do 14. 3. 2019 nevyklidila „objekt SO 06“. Ze skutkových tvrzení stran vyplynulo, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 20. 12. 2017 smlouvu o dílo, v níž se žalobkyně zavázala rekonstruovat nemovité věci žalované označené jako „objekt SO 07“ a „objekt SO 06“. Žalovaný od této smlouvy odstoupil dne 27. 6. 2018.
Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 6. 2021, č. j. 9 C 231/2019-300, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 361 306 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně částky 106 581,02 Kč s příslušenstvím (výrok II), zastavil řízení co do částky 29 551,84 Kč s příslušenstvím (výrok III), připustil změnu žaloby ohledně částky 467 887,02 Kč (výrok IV), zamítl vzájemnou žalobu o zaplacení částky 187 686,70 Kč (výrok V), zavázal žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok VI) a zaplatit státu soudní poplatek za vzájemný návrh (výrok VII) a konečně rozhodl, že se žalobkyni vrací část zálohy na vyhotovení znaleckého posudku (výrok VIII).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vyjma nenapadených výroků II, III, IV a VIII (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu dovoláním. Brojil v něm jednak proti závěru odvolacího soudu, že nárok žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého uskladněním stavebního materiálu žalobkyně v „objektu SO 06“, který byl uplatněn vzájemnou žalobou, odporuje dobrým mravům, a nelze jej proto žalovanému přiznat. Dále žalovaný namítal, že žalobkyně měla právo na vydání bezdůvodného obohacení, jež žalovanému vzniklo užíváním podpůrné konstrukce „objektu SO 07“, nikoliv za dobu od 27. 6. 2018 (kdy došlo k odstoupení od smlouvy) do 25. 7. 2019 (kdy byl podpěrný systém nahrazen systémem dodaným žalovaným), jak uzavřel odvolací soud, nýbrž jen za dobu od 14. 3. 2019, kdy došlo k předání staveniště zpět žalovanému. Žalovaný s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud v rozsahu výroku I napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby zrušil i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, V, VI a VII a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka žalovaného, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu v závěru, že uplatnění jeho práva na vydání bezdůvodného obohacení za nevyklizení „objektu SO 06“ vůči žalobkyni bylo v rozporu s dobrými mravy, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani objektivní povaha právního poměru z bezdůvodného obohacení jednoznačně nevylučuje, aby výkon práva na jeho vydání byl shledán za určitých okolností odporujícím dobrým mravům (jak je ostatně připuštěno i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3959/2013, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 642/2002, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 820/2004; k aplikaci uvedeného závěru na právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014 srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1592/2021).
Odepření práva pro rozpor jeho výkonu s dobrými mravy ve smyslu §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, respektive pro zneužití práva ve smyslu §8 o. z., je vždy nutně spojeno s konkrétními skutkovými zjištěními a dovolacímu soudu do naznačených závěrů nalézacích soudů přísluší zasahovat toliko výjimečně ve zvlášť odůvodněných případech jejich zjevné nepřiměřenosti [k tomu podrobněji v režimu předchozí právní úpravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, jakož i v něm jmenovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, usnesení Nevyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011, jež jsou aplikovatelná i v poměrech aktuálního občanského zákoníku (ve vztahu k §2 odst. 3 o. z. a §8 o. z.) – srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1722/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2511/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2295/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1311/2019, nebo shora již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1592/2021].
Úsudek soudu o rozporu výkonu práva s dobrými mravy přitom musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně musí přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5757/2016). Těmto požadavkům odvolací soud svým postupem a provedeným hodnocením v řešené věci dostál.
Nadto závěr soudů nižších stupňů, zda v určité věci šlo o rozpor výkonu práva s dobrými mravy, by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, pokud by úvahy soudu byly zjevně nepřiměřené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu zde dne 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3608/2016, a ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 74/2019), což v daném případě nejsou.
Odvolací soud své právní posouzení založil na skutkovém zjištění, že mezi žalobkyní a žalovaným byla připravena dohoda o narovnání, jejíž součástí bylo ujednání, že nespotřebovaný stavební materiál uskladněný v „objektu SO 06“ si žalovaný ponechá a stane se jeho vlastníkem, tudíž žalovaný hodlal v rekonstrukci objektu pokračovat, a to za použití materiálu zajištěného žalobkyní. Odvolací soud také zjistil, že jakmile dohoda o narovnání nebyla žalovaným schválena, žalobkyně si stavební materiál odvezla. Bylo tedy evidentní, že doba ponechání stavebního materiálu v objektu žalované se shodovala s dobou, v níž se jednalo o narovnání sporných práv a povinností. Závěr odvolacího soudu o rozporu výkonu práva žalovaného s dobrými mravy proto vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem soudů zjevně nepřiměřený není.
Jestliže žalovaný dále namítá, že žalobkyni náleží peněžitá náhrada za podpěrný systém umístěný v „objektu SO 07“ pouze za dobu od 14. 3. 2019, kdy došlo k předání staveniště zpět žalovanému, do 25. 7. 2019, uplatňuje tím ve skutečnosti námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů totiž vyplynulo, že podepření stavby nesouviselo s prováděním díla žalobkyní, ale mělo zabránit zhroucení „objektu SO 07“. Stavba byla podepřena konstrukčními prvky žalobkyně, přestože toto nebylo součástí sjednaných podmínek smlouvy o dílo; poskytnutí podpěrného sytému ze strany žalobkyně tak představovalo plnění bez právního důvodu, kterým byl žalovaný obohacen. Zároveň soudy zjistily, že pokud by budova nebyla podepřena konstrukcí žalobkyně, došlo by k jejímu zhroucení. O potřebnosti podpěr před datem 14. 3. 2019 přitom nebylo v řízení mezi účastníky sporu; podpěrný systém žalobkyně byl nahrazen až 25. 7. 2019. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů ovšem v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I a V rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalovaný dovoláním napadl výrok I rozsudku odvolacího soudu také v části, v níž byly potvrzeny výroky VI a VII rozsudku soudu prvního stupně. Ve vztahu k nim ovšem dovolání postrádá jakékoli odůvodnění; nadto by dovolání v uvedeném rozsahu nebylo podle §238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. ani přípustné.
V projednávané věci žalovaný dovoláním napadl rovněž nákladový výrok II rozsudku odvolacího soudu. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu