ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1611.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1611/2022-844
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Biooptima, s. r. o. , se sídlem v Kyšicích, Berounská 194, identifikační číslo osoby 26721422, zastoupené JUDr. Zuzanou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická 437/20, proti žalovaným 1) B. H. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, a 2) P. B. , narozenému XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Zuzanou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Drašarova 958, o zaplacení částky 4 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 113 C 66/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021, č. j. 21 Co 232/2021-817,
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) a žalovanému 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení každému z nich částku 25 640 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaných.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 2. 2021, č. j. 113 C 66/2014-711, kterým Okresní soud v Berouně zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 500 000 Kč s příslušenstvím a uložil žalobkyni povinnost uhradit žalovaným náklady řízení ve výši 453 904,88 Kč (výrok I), a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 102 560 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v obou jeho výrocích, napadla žalobkyně včasným dovoláním. Namítala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“. Současně navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaní ve společném vyjádření navrhli dovolání odmítnout pro absenci vymezení dovolacího důvodu a předpokladů jeho přípustnosti, případně jej zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Těmto požadavkům žalobkyně v posuzované věci nedostála, neboť v podaném dovolání pouze obecně konstatuje, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, aniž by označila jakoukoliv konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu (ať již uvedením spisové značky konkrétního rozhodnutí, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe), od níž se měl odvolací soud odchýlit, a neuvádí ani při řešení jaké konkrétní otázky hmotného či procesního práva k takovému odchýlení mělo dojít. Svou argumentací žalobkyně vymezuje toliko dovolací důvod. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., je však odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů).
Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i jeho výrok II a tu část výroku I, kterou bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, (jenž je veřejnosti dostupný na www.usoud.cz ), podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §146 odst. 3 o. s. ř. za použití §243c odst. 3 věty první a §224 odst. 1 o. s. ř. Jelikož bylo dovolání žalobkyně odmítnuto, je povinna nahradit každému ze žalovaných, kteří měli v dovolacím řízení postavení samostatných společníků podle §91 odst. 1 o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1648/2007), samostatně náklady, které v dovolacím řízení účelně vynaložili (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2145/2018), sestávající z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem ve výši 21 040 Kč podle §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (při tarifní hodnotě ve výši 4 500 000 Kč, přičemž jde o společné úkony při zastupování více osob, a advokátovi tak náleží za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %), a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 4 advokátního tarifu [každému ze žalovaných z této paušální náhrady hotových výdajů náleží ½, tj. 150 Kč, nebo ť šlo o společný úkon (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sen. zn. 29 ICdo 39/2019)], při připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 %, tj. 4 450 Kč, neboť advokátka žalovaných je plátcem této daně. Náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši celkem 25 640 Kč pro každého ze žalovaných je žalobkyně povinna zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokátky (§160 odst. 1 a §149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 6. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu