ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1798.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1798/2022-395
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců a) M. N. , nar. XY, bytem v XY, a b) Z. B. , nar. XY, bytem v XY, zastoupených Mgr. Ladou Behenskou, advokátkou se sídlem v Praze, Mánesova 864/19, proti žalovanému J. Š. , nar. XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, nám. T. G. Masaryka 153, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 C 148/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, č. j. 22 Co 267/2021-352, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení 48.854,96 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejich právního zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 9. 2021, č. j. 16 C 148/2020-311, rozhodl, že mezi účastníky se uzavírá kupní smlouva specifikovaná ve výroku I. rozsudku, zastavil řízení o návrhu žalobců, aby žalovaný byl povinen označit žalobcům parcelní číslo pozemku ve výroku blíže určeného (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) a rozhodl o vrácení části soudního poplatku žalobcům (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2022, č. j. 22 Co 267/2021-352, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že mezi účastníky se uzavírá kupní smlouva specifikována v prvním výroku rozsudku odvolacího soudu, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dle dovolatele „odvolací soud zcela nesprávně uzavřel, že povinnost uzavřít na výzvu druhé smluvní strany budoucí smlouvu zanikla v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty, v níž byl žalovaný povinen žalobce vyzvat, pouze žalobcům, stále však trvala povinnost žalovaného uzavřít danou smlouvu na (opačnou) výzvu žalobců“. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel také navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí by mu hrozila závažná újma.
Žalobci se k dovolání vyjádřili v tom smyslu, že dovolání považují na nepřípustné, a proto navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel předně vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení následků prodlení s výzvou k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí dle §1788 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Tato právní otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť pro rozhodnutí odvolacího soudu není relevantní. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Z odůvodnění odvolacího soudu (oproti tvrzení dovolatele) nijak neplyne, že by odvolací soud pro případ pozdního uplatnění výzvy k uzavření smlouvy dle smlouvy o smlouvě budoucí dovodil jiný následek než prekluzi práva dle §1788 odst. 1 o. z. Je tomu právě naopak, neboť odvolací soud svůj závěr odůvodnil s tím, že k takové prekluzi práv žalobců nedošlo, neboť žalobci vyzvali žalovaného k uzavření sjednané budoucí kupní smlouvy již dopisem ze dne 21. 7. 2020, tedy před uplynutím této prekluzivní lhůty. Pro projednávanou věc tak není přiléhavý odkaz dovolatele na závěry dovolacího soudu vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1833/2018, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 553/2003, neboť ve věci zde vedené odvolací soud posuzoval právo domáhat se uzavření smlouvy, které oprávněná strana uplatnila u strany povinné před uplynutím prekluzivní lhůty k tomu určené.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení dovolatele o tom, že „oprávněná strana měla povinnou stranu vyzvat k uzavření kupní smlouvy nejpozději do 31. 12. 2019“. Je tomu tak proto, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo určující zjištění o obsahu předmětné smlouvy o smlouvě budoucí, která neobsahovala výslovně lhůtu, v níž mohou žalobci jako budoucí kupující vyzvat žalovaného jako budoucího prodávajícího k uzavření kupní smlouvy, a proto odvolací soud toto oprávnění spojil se zákonnou lhůtou jednoho roku dle §1785 o. z. Dovolatel s tímto závěrem polemizuje s tvrzením, že „účastníci ve smlouvě o smlouvě budoucí výslovně a zcela přesně sjednali, kdo učiní výzvu k uzavření smlouvy i lhůtu pro učinění výzvy“. Takto vymezená právní otázka však přípustnost dovolání nemůže zakládat.
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014).
Jestliže tak soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud přejal, při výkladu obsahu předmětné smlouvy o smlouvě budoucí přihlédl též k tomu, co jednání předcházelo a zejména k následnému chování účastníků, odpovídá jeho závěr o tom, že ze smlouvy o smlouvě budoucí náleželo právo požadovat uzavření smlouvy i žalobcům, a to ve lhůtě jednoho roku dle §1785 o. z., požadavkům stanoveným v §556 o. z. tak, jak tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K samotnému zpochybnění závěru tohoto hodnotícího procesu, jestliže nebyl stižen chybou, nemá proto dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod. Soudu prvního stupně (jakož i soudu odvolacímu) pak nelze ničeho vytýkat ani v tom směru, že při právním hodnocení odkázal rozsáhle na důvody vyjádřené v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2021, č. j. 27 Co 100/2021-329, jehož předmět řízení vycházel z obdobného skutkového stavu jako věc zde vedená a jehož správnost dovolací soud posuzoval v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3344/2021.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolatel rovněž navrhl odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu