ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1815.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1815/2022-1240
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců Mgr. Vladimíra Berana a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Českomoravský beton, a. s. , se sídlem v Berouně, Beroun-Město 660, identifikační číslo osoby 49551272, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem se sídlem v Drnovicích 169, proti žalovanému M. R. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného ČESKÝ A MORAVSKÝ VADNÝ BETON, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, identifikační číslo osoby 05488711, zastoupené Mgr. Lenkou Heřmánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, o zaplacení směnečné pohledávky 12 152 393 Kč s příslušenstvím a odměnou, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 27/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, č. j. 2 Cmo 202/2015-1197, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. 3. 2022, č. j. 2 Cmo 202/2015-1211, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 59 871 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014, č. j. 56 Cm 27/2013-380, kterým byl v celém rozsahu zrušen směnečný platební rozkaz téhož soudu ze dne 22. 2. 2013, č. j. 56 Cm 27/2013-27, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, tak, že shora označený směnečný platební rozkaz se ponechává v platnosti (výrok I), rozhodl o povinnosti žalovaného a vedlejší účastnice zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a před dovolacím soudem částku 2 573 653,70 Kč (výrok II) a o povinnosti vedlejšího účastníka k náhradě znalečného státu ve výši 247 692,50 Kč a 20 328 Kč (výroky III a IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Shodně se k přípustnosti dovolání, jeho důvodům i dovolacímu návrhu vyjádřila vedlejší účastnice na straně žalovaného.
Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout a nevyhovět návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. Rozhodnutí odvolacího soudu považovala za věcně správné.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ).
Žalovaný předkládá k dovolacímu přezkumu otázku podle něj v rozhodovací praxi doposud neřešenou, zda „má pohledávka věřitele z titulu náhrady škody, započítávaná proti pohledávkám dlužníkovým, pro účely posouzení určitosti zápočtu charakter jedné pohledávky, pokud je takto věřitelem uplatňována, ačkoli náhrada škody vznikla v důsledku plnění třetí osobě na základě více právních důvodů“. Přitom namítá, že odvolací soud svůj závěr, že pohledávka z titulu náhrady škody nebyla pohledávkou jedinou, nýbrž se ve skutečnosti jednalo o pohledávky dvě, opřel o tezi (podle dovolatele nesprávnou), že „pokud měl Metrostav a. s. vůči RiegerStavu a. s. pohledávky ze dvou právních titulů (nárok na slevu z ceny díla a nárok na zaplacení smluvní pokuty), pak z tohoto důvodu měl Riegerstav a. s. vůči žalobci nikoli jednu pohledávku na náhradu škody, ale dvě pohledávky na náhradu škody“.
Na takto formulované otázce však napadené rozhodnutí nezáviselo. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (srov. body 28, 29 a též bod 31) lze usuzovat, že odvolací soud provedl distinkci pohledávek na náhradu škody primárně z důvodu, že každá z nich má jinou povahu, přičemž pro vznik každé z těchto pohledávek svědčily odlišné skutkové okolnosti. V bodě 31 odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud uvedl, že žalovaným tvrzená škoda měla spočívat ve snížení ceny díla zhotoveného společností Riegerstav, a. s., pro společnost Metrostav, a. s., o 8 244 395,32 Kč a v úhradě smluvní pokuty společností Riegerstav, a. s., společnosti Metrostav, a. s., ve výši 11 777 707,60 Kč, a zdůraznil, že pro vznik škody spočívající v úhradě smluvní pokuty by muselo být prokázáno naplnění právního důvodu smluvní pokuty (existence smluvního ujednání zakládajícího právo na smluvní pokutu pro porušení příslušné povinnosti v konkrétní výši ve smluvním vztahu mezi společnostmi Riegerstav, a. s., a Metrostav, a. s.) a skutečnost, že taková smluvní pokuta byla dlužníkem uhrazena. K tomu dodal, že podle dohody o narovnání mělo ke vzniku škody spočívající v nároku na tvrzenou smluvní pokutu (vedle nároku na snížení ceny díla) dojít jednostranným započtením před uzavřením dohody o narovnání mezi společnostmi Riegerstav, a. s., a Metrostav, a. s., a že takovým skutečným vznikem škody (jednostranným započtením) se soud prvního stupně nezabýval. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud vycházel z toho, že ke vzniku škody spočívající v úhradě smluvní pokuty mohou vést odlišné skutkové okolnosti, než pro vznik škody spočívající ve snížení ceny díla (tj. může se lišit též okamžik vzniku škody). Důvodem, pro který odvolací soud shledal při posuzování určitosti započtení, že byly k započtení žalovaným použity dvě pohledávky na náhradu škody, a nikoliv pohledávka jediná, tudíž nebyla skutečnost, že náhrada škody měla vzniknout v důsledku plnění třetí osobě na základě více právních důvodů (právních titulů), nýbrž odvolací soud (oproti přesvědčení dovolatele) zjevně ve svých úvahách odlišnost pohledávek spatřoval v tom, že jde o dvě pohledávky na náhradu škody se samostatným skutkovým základem.
Pro úplnost lze dodat, že takovým posouzením se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které je pro rozlišení samostatnosti konkrétních nároků (pohledávek) na náhradu škody rozhodné, zda příslušné nároky mají samostatný skutkový základ. Přitom platí, že nároky se samostatným skutkovým základem jsou takové nároky, jejichž existence je na sobě navzájem nezávislá, kdy každý z těchto nároků mohl vzniknout samostatně bez ohledu na vznik druhého nároku, neboť předpoklady jejich vzniku se liší, mohou se i odchylně naplňovat a nemusí být uplatněny najednou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2813/2006, či ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2180/2005). Též v usnesení ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 32 Cdo 536/2020, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 25. 7. 2020, sp. zn. III. ÚS 2114/2020, jež je veřejnosti dostupné na https://nalus.usoud.cz ), Nejvyšší soud vycházel při posouzení tam předloženého dovolání jako nepřípustného v otázce určitosti úkonu započtení ze závěru, že i když byly všechny pohledávky žalované vůči žalobkyni (v tam projednávané věci uplatněné k započtení) pohledávkami na náhradu škody, nebylo lze je považovat za pohledávku jedinou, neboť každá z nich vznikla ze zcela samostatného skutkového základu. Odkazoval-li žalovaný v dovolání na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1882/2012, pak z něj implicite nevyplývá závěr, který mu žalovaný v dovolání přisuzuje, tj. že pro posouzení určitosti zápočtu je třeba posuzovat, zda se jedná o jeden nebo více právních důvodů započítávané pohledávky. V tam uvedené věci dovolací soud posoudil jako nedůvodnou námitku o existenci několika samostatných pohledávek použitých k započtení na základě skutkových zjištění soudů nižších stupňů, že částka odpovídající výši v započtení uplatněné pohledávky na vrácení poskytnutého plnění byla připsána žalobci na účet v jediný den z jednoho titulu neplatně uzavřené dohody. I v uvedené věci tedy vycházel ze skutkových okolností, za nichž pohledávka vznikla (ty nesvědčily o existenci několika pohledávek se samostatným skutkovým základem).
Pokud žalovaný považoval závěry odvolacího soudu o neurčitosti zápočtu za „překvapující a v kontextu celého řízení jako nepředvídatelné“, postup odvolacího soudu označoval za odepření spravedlnosti a namítal, že v předchozím rozsudku (zrušeném Nejvyšším soudem z důvodů nesprávného řešení procesní otázky týkající se znaleckého dokazování) odvolací soud takový závěr neučinil a věnoval se existenci předpokladů práva na náhradu škody, pak ve vztahu k těmto námitkám nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Tvrzení žalovaného o procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Ostatně rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit za překvapivé v situaci, kdy při jednání účastníky seznámil se svým právním názorem na otázku určitosti úkonu započtení, kterou se v předchozím rozhodnutí nezabýval, a dal jim možnost se k ní vyjádřit.
Napadl-li žalovaný dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výrocích III a IV, kterými byla uložena vedlejší účastnici povinnost zaplatit náklady řízení státu, je v tomto rozsahu jeho dovolání subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), neboť těmito výroky nebyla žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, která by byla odstranitelná zrušením uvedené části rozsudku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sb. rozh. obč.).
V rozsahu, v němž žalovaný napadl dovoláním výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení mezi ním a žalobkyní, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Se zřetelem k tomu, že bylo dovolání v přiměřené době odmítnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 7. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu