ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1898.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1898/2021-333
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně ANN - FI PLUS s.r.o. , se sídlem v Březové, Cínová 133/28, identifikační číslo osoby 28049900, zastoupené JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 1343/2, proti žalovanému M. K. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 2056/3, o zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 83/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2021, č. j. 25 Co 218/2020-312, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 616 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala zaplacení celkové částky 250 000 Kč s příslušenstvím jako doplatku ceny tesařských prací provedených pro žalovaného. Konkrétně žádala doplatek ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím za práce provedené na díle pro společnost ALGON, a.s., částku ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím za práce provedené na díle pro společnost AVERS, spol. s r.o., ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím za práce provedené na díle „Petrská“, ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím za práce provedené na díle „Brána Krušných hor“ a ve výši 70 000 Kč s příslušenstvím za práce provedené na díle „Toscana“. Žalovaný namítal, že účastníci řízení podnikali společně na základě smlouvy o sdružení a z tohoto titulu vznesl námitku započtení jeho pohledávky vůči žalobkyni ve výši 214 860 Kč spočívající v podílu žalobkyně na ztrátě vzniklé při zhotovování díla pro společnost BRICK-STAV CZ a.s. Dále žalovaný v řízení uplatnil k započtení pohledávku ve výši 265 000 Kč z titulu náhrady škody vzniklé v důsledku nekalosoutěžního jednání žalobkyně a pohledávku ve výši 103 500 Kč vzniklou se smlouvy o vzájemné úhradě administrativních úkonů vykonaných v souvislosti se zakázkami, které byly předmětem řízení.
Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 2. 2020, č. j. 9 C 83/2016-267, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 244 789 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do zaplacení částky 5 211 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v plném rozsahu dovoláním, ve kterém namítl, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3158/2010, a dospěl tak k nesprávnému závěru, že mezi ním a žalobkyní nebyla uzavřena smlouva o sdružení. Dle žalovaného vůle účastníků řízení v rámci jejich spolupráce směřovala k uzavření smlouvy o sdružení, když bylo zřejmé, že se s žalobkyní sdružili ke konkrétnímu účelu, tj. k soustavné realizaci tesařských zakázek. Současně byla konkludentně vymezena činnost, jakou měli s žalobkyní vykonávat, a existovala také dohoda o tom, kdo a jaké prostředky vynaloží k dosažení společného účelu. Dále žalovaný namítl, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, pokud dospěl k závěru, že pohledávky na zaplacení náhrady škody ve výši 265 000 Kč a na úhradu administrativních nákladů ve výši 103 500 Kč jsou nejisté, a tedy nezpůsobilé k započtení. Dle žalovaného byly uvedené pohledávky řádně vyčísleny a odůvodněny, přičemž jejich prokázání by zároveň nevyžadovalo složité dokazování, které by vedlo k protahování sporu. Nemohlo se tedy jednat o neurčité nebo nejisté pohledávky ve smyslu výše uvedeného rozsudku. Pohledávky byly rovněž dle žalovaného v momentu započtení splatné, když žalobkyni k jejich zaplacení notifikoval ve vyjádření ze dne 31. 1. 2017.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že v řízení nebylo prokázáno, že by mezi ní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o sdružení. Žalovaným odkazovaný rozsudek dle jejího názoru na nyní posuzovanou věc nedopadá, protože v odkazovaném případě účastníci sdružení vyvolali ve třetí osobě jistotu o existenci sdružení. Naproti tomu v nynější věci žalobkyně s žalovaným vůči třetím osobám nedávali nijak najevo, že by jednali v rámci sdružení. Dále žalobkyně ve vztahu k pohledávce žalovaného na náhradu škody uvedla, že se jedná o pohledávku nejistou, a tedy nezpůsobilou k započtení. Odvolací soud se tudíž dle názoru žalobkyně nijak neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Je-li předmětem řízení peněžitá částka skládající se z několika nároků se samostatným skutkovým základem, je třeba přípustnost dovolání zkoumat samostatně ve vztahu ke každému z nich bez ohledu na to, že byly dotčené nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4354/2017, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3247/2019, a ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 415/2020). Na těchto závěrech judikatura zdejšího soudu setrvává i po novelizaci §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3261/2018, a ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 709/2019).
Dovolání není z uvedeného důvodu přípustné v té části, jíž se napadá výrok I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 30 000 Kč s příslušenstvím jako doplatek za práce provedené na díle pro společnost ALGON, a.s., dále částku ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím za práce provedené na díle pro společnost AVERS, spol. s r.o., částku ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím za práce provedené na díle „Petrská“ a částku ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím za práce provedené na díle „Brána Krušných hor“, neboť v tomto rozsahu bylo rozhodnuto o peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem, jejichž výše nepřevyšuje částku 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Nejvyšší soud dále zkoumal přípustnost dovolání v rozsahu, v němž odvolací soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku výši 64 789 Kč s příslušenstvím jako doplatek za práce provedené na díle „Toscana“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že závěr o tom, zda byla projevena vůle a co bylo obsahem takového projevu z hlediska faktického (technického), tj. co bylo napsáno, řečeno či vyjádřeno jinak než slovy, je závěrem skutkovým. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněný pod č. 46/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1860/2016, a ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1908/2019). V souladu s výše uvedeným je za skutkový závěr nutné považovat i závěr o tom, zda mezi účastníky řízení došlo k souhlasnému projevu vůle směřujícímu k uzavření smlouvy (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1860/2016).
V nyní posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal, že by spolupráce mezi ním a žalobkyní probíhala na základě konkludentně uzavřené smlouvy o sdružení, neboť z provedeného dokazování nebylo možné dovodit vůli stran k uzavření této smlouvy, když žalobkyně její existenci popírala a neprojevovala se ani v jednání účastníků řízení navenek. Zakládá-li žalovaný své námitky vůči právnímu posouzení odvolacího soudu na tom, že vůle účastníků řízení v rámci jejich spolupráce směřovala k uzavření smlouvy o sdružení, pak nezpochybňuje učiněné právní posouzení (tj. správnost volby příslušné právní normy a správnost jejího výkladu a aplikace), nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci, z něhož právní posouzení odvolacího soudu vychází. Dovolací přezkum však je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Příslušná námitka vymezená žalovaným tudíž nemůže ve smyslu §237 o. s. ř. založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 66/2020).
Na posouzení otázky, zda pohledávka na zaplacení částky 265 000 Kč je nejistá, rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí, když jej odvolací založil především na závěru, že jednání žalobkyně tvrzené žalovaným nenaplňuje žádnou skutkovou podstatu nekalé soutěže, a není tak protiprávní. Uvedený závěr přitom nesměřuje k posouzení, zda pohledávka žalovaného je či není ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, nejistá, nýbrž představuje hodnocení, zda byly naplněny podmínky pro vznik nároku na náhradu škody, a tedy právní hodnocení opodstatněnosti předmětné pohledávky. Jedná se tak o samostatný závěr, pro který nebylo možné námitce započtení uplatněné žalovaným vyhovět. Vzhledem k tomu, že žalovaný tento další závěr, na němž odvolací soud založil, své rozhodnutí nenapadá, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu 237 o. s. ř. ani jeho námitka, že uvedená pohledávka není nejistá ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalovaného nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalovaný dále namítal, že pohledávka na zaplacení částky 103 500 Kč není neurčitá nebo nejistá, když ji řádně v řízení vyčíslil a její prokázání nevyžadovalo složité dokazování. Ani tato námitka však nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud oproti mínění žalovaného totiž v napadeném rozsudku nikterak nezpochybnil určitost vyčíslení uvedené pohledávky, ani neuzavřel, že by se v tomto případě jednalo o nejistou pohledávku s ohledem na obtížnost jejího prokázání, ale své rozhodnutí založil na závěru, že žalovaný neprokázal, že by mezi žalovaným a žalobkyní byla uzavřena dohoda, podle které by žalobkyně měla povinnost hradit náklady za vykonanou administrativní činnost žalovaného. Dle tohoto závěru odvolacího soudu tak vůbec nebyl dán právní titul, na jehož základě měla žalovaným tvrzená pohledávka vzniknout.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalovaný dovoláním napadl rovněž nákladový výrok II rozsudku odvolacího soudu. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 6. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu