ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1921.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1921/2022-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně ComAp a.s. , se sídlem v Praze 7, Holešovice, U Uranie 1612/14a, identifikační číslo osoby 16188667, zastoupené JUDr. Pavlem Kolesárem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 1939/28, proti žalované ATICO MONEO a.s. , se sídlem v Praze 10, Benice, Na Koupaliště 10, identifikační číslo osoby 28257162, zastoupené JUDr. Jaroslavem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Doubkové 1249/4, o zaplacení částky 750 829,09 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 249/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, č. j. 19 Co 217/2021-339, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobkyně na žalované domáhala doplacení částky 750 829,09 Kč s příslušenstvím představující neuhrazenou část ceny díla dle smlouvy o dílo ze dne 18. 12. 2013. Žalovaná na svou obranu uvedla, že žalobkyni nárok na úhradu uvedené částky nevznikl, protože dílo jí nebylo žalobkyní řádně předáno.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 5. 10. 2020, č. j. 15 C 249/2017-224, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 750 829,09 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit náklady řízení žalobkyni (výrok II) a státu (výrok III).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III a ve výroku II jej změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 293 573,70 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním v části výroku I, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III. Žalovaná měla za to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu „při výkladu a aplikaci“ ustanovení §554 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. K tomu konkrétně uvedla, že ze strany žalobkyně nedošlo k protokolárnímu předání díla žalované dle čl. 9.5. smlouvy o dílo, tudíž „nebyla ani splněna hmotněprávní podmínka pro fakturaci díla“. Dále podle žalované měl odvolací soud vycházet z jiných skutkových zjištění než soud prvního stupně, přitom v tomto ohledu nedoplnil dokazování. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou (§241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Vzhledem k tomu, že právní vztah ze smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou vznikl před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dovolací soud v souladu s §3028 odst. 1 a odst. 3 občanského zákoníku při posuzování přípustnosti dovolání použil zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, dále jen „obch. zák.“.
Námitka, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu „při výkladu a aplikaci §554 obch. zák.“, se míjí s právním posouzením odvolacího soudu, a proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2115/2021). Odvolací soud svůj závěr o povinnosti žalované doplatit žalobkyni zbytek ceny díla nezaložil „na výkladu a aplikaci §554 obch. zák.“, nýbrž na právním posouzení, že žalovaná jednala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák., pokud odůvodňovala nezaplacení zbytku ceny díla absencí předávacího protokolu.
Žalovaná přitom ve vztahu k právnímu posouzení věci odvolacím soudem dle §265 obch. zák. neformulovala žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by mohla zakládat přípustnost dovolání, nýbrž pouze obecně polemizovala s právním hodnocením provedeným odvolacím soudem (a soudem prvního stupně). K takto namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem dovolací soud uvádí, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/15, odmítl).
S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v §237 o. s. ř., přičemž pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2230/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5700/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 313/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2823/2021).
K namítané vadě řízení spočívající v tom, že odvolací soud vycházel z jiných skutečností, než které byly zjištěny soudem prvního stupně, přitom v tomto ohledu nedoplnil dokazování, by mohl dovolací soud přihlédnout tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v tomto případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalovaná dovoláním napadla výrok I rozsudku odvolacího soudu také v části, v níž byl potvrzen nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně. Ve vztahu k němu ovšem dovolání postrádá jakékoli odůvodnění; nadto by dovolání v uvedeném rozsahu nebylo podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. Z uvedeného důvodu dovolací soud dovolání i v tomto rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu