ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2154.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2154/2022-598
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Obec Vodochody , se sídlem Průběžná 50, 250 69 Vodochody, zastoupené advokátem JUDr. Janem Kerbachem, se sídlem Spotřebitelská 483, 155 31 Praha 5, proti žalované MAO a. s., se sídlem Kladno, Huťská 1557, PSČ 272 01, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, PhD., advokátem se sídlem Praha 1, Národní 43, o zaplacení 1 559 650 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 58/2018, o dovolání žalované proti výrokům II., III, IV., V. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, č. j. 21 Co 204/2021-570, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17 956 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 2. 2022, č. j. 21 Co 204/2021-570 rozhodl následovně:
Výrokem I. změnil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 6. 2021, č. j. 7 C 58/2018-529 (dále též „soud prvního stupně“) ve výroku I. tak, že žalobu o zaplacení částky 80 850 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně od 15. 8. 2018 do zaplacení zamítl.
Výrokem II. potvrdil výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně určil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1 360 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 360 000 jdoucím od 1. 5. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Ve výrocích III. a IV. odvolací soud stanovil, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kladně 13% nákladů státu ve výši 3 994 Kč a žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kladně 87% nákladů státu ve výši 26 726 Kč, obé do tří dnů od právní moci rozsudku.
Konečně výrokem V. odvolací soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů v rozsahu 74% ve výši 423 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odvolací soud se nejprve zabýval nárokem žalobkyně na zaplacení částky 80 850 Kč z titulu náhrady nákladů vynaložených na opravu povrchu komunikace v ulici U Potoka třetí osobou z toho důvodu, že žalovaná ani přes výzvu žalobkyně tuto vadu neodstranila. Tuto možnost si strany dohodly přímo ve smlouvě o dílo. Jednalo se zde o reklamaci vady, kterou byl nesprávně provedený povrch vozovky, resp. jeho uvedení do původního stavu.
Soud I. stupně uzavřel, že existence této vady byla v řízení prokázána znaleckým posudkem a výslechem znalce a že žalovaná na výzvu žalobkyně k odstranění této vady nenastoupila, a proto si žalobkyně právem nechala tuto vadu odstranit třetí osobou. Odvolací soud se zabýval otázkou, zda byla tato vada žalobkyní reklamována včas a řádně, jelikož se soud I. stupně touto otázkou vůbec nezabýval.
V řízení bylo prokázáno, že k předání díla došlo dne 21. 7. 2015. Vada povrchu vozovky v ulici U Potoka byla žalobkyní reklamována e-mailem starosty žalobkyně ze dne 14. 6. 2016 a dále pak v dopise ze dne 5. 8. 2016. Odvolací soud shledal důvodnou námitku žalované, že se v tomto případě nejednalo o reklamaci včasnou. Pokud žalobkyně tvrdila, že povrch vozovky byl pouze zasypán štěrkem a chyběl asfaltový (živičný) povrch, jednalo se o vadu (pokud skutečně existovala), která musela být zřejmá již při předání díla. Žalobkyně však tuto vadu díla reklamovala až téměř rok po jeho předání. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně jako objednatel neoznámila v tomto případě vadu díla bez zbytečného odkladu poté, kdy ji měla zjistit při vynaložení odborné péče při prohlídce předávaného díla, tedy nedošlo k včasné reklamaci této vady. Z tohoto důvodu nemohlo být podle odvolacího soudu žalobkyni přiznáno právo z odpovědnosti za vady v souladu s ustanovením §562, odst. 2 obchodního zákoníku. Proto odvolací soud shledal nárok žalobkyně na zaplacení částky 80 850 Kč s přísl. na rozdíl od soudu I. stupně jako nedůvodný.
Druhým žalovaným nárokem byl nárok na zaplacení smluvní pokuty z důvodu nenastoupení žalované k včasnému odstranění vad reklamovaných žalobkyní. Žalobkyně se nedomáhala zaplacení smluvní pokuty za neodstranění každé vady zvlášť, ale požadovala jednu smluvní pokutu za neodstranění více vad (propadu komunikace včetně kanalizační šachty v ulici Průběžná - šachta A 68 a opravy místních komunikací, které jsou řešeny na straně 42-44 jí předloženého znaleckého posudku). Odvolací soud se zabýval otázkou, zda některé z vad označených žalobkyní existovaly, zda byly včas reklamovány, včetně výzvy žalované k jejich odstranění a zda žalovaná k jejich odstranění včas nenastoupila. Odvolací soud zdůraznil, že k existenci nároku na zaplacení smluvní pokuty za nenastoupení žalované k včasnému odstranění vad postačovalo její nenastoupení k odstranění jediné vady (vzhledem k formulaci ve smlouvě o dílo).
Odvolací soud dospěl k závěru, že byla prokázána minimálně existence vady, spočívající v propadu komunikace včetně kanalizační šachty v ulici Průběžná – šachta A 68. Existenci této vady, pokračoval odvolací soud, nezpochybňovala ani sama žalovaná, ale nesouhlasila s příčinou vzniku této vady. Namítala, že zásadní příčinou vzniku této vady bylo působení spodní vody, které však nemohla předpokládat. Kromě toho namítala, že se při zasypávání výkopu řídila pokyny žalobkyně a rovněž používala k zásypu materiál určený žalobkyní. Později v průběhu řízení před soudem prvního stupně tvrdila, že v mezidobí po kolaudaci šachty A68 byl společností USK s.r.o. položen finální asfaltový povrch, (uplynuly více než 4 měsíce - prosinec 2014 - duben 2015). Společnost USK s.r.o. povrch po skončené zimě zbrousila a položila finální vrstvu asfaltu. Neodstraňovala recyklát v předmětné části komunikace a ani neprováděla hutnící zkoušky, ač toto provádět měla.
Znalec jako příčinu propadu vozovky stanovil nedostatečně provedené hutnění a použití nesprávného materiálu při zásypu a hutnění a tyto práce, uvedl odvolací soud, prováděla bezesporu žalovaná. Odvolací soud dodal, že znalec připustil i další vlivy, které se mohly podílet na propadu vozovky, ale za zásadní považoval právě nedostatečné hutnění a nesprávný zásypový materiál. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalované, že příčinou propadu vozovky byly práce, které prováděla společnost USK s.r.o., neboť tato společnost prováděla pouze finální povrch komunikace, jednalo se tak pouze o povrchové práce, které nemohly způsobit takový propad vozovky, o jakém hovoří znalec ve svém znaleckém posudku, tedy sedání podloží. Vše pod tímto povrchem prováděla žalovaná nebo její subdodavatel – společnost NOVADUS. Byla tak podle odvolacího soudu prokázána existence této vady i to, že za tuto vadu odpovídá žalovaná společnost.
Tato vada byla, kromě jiných, žalobkyní u žalované reklamována, a to mimo jiné e-mailem ze dne 14. 6. 2016, dopisem ze dne 20. 10. 2016 a opakovaně dopisem ze dne 12. 7. 2017, ve kterém odkázala i na již vypracovaný znalecký posudek. Žalovaná byla v těchto dopisem vyzývána k odstranění vad. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalovaná na opravu těchto vad nikdy nenastoupila. Žalobkyně proto požadovala zaplacení smluvní pokuty v souladu s článkem 15.5 smlouvy o dílo, a to za období od 16. 11. 2016 do 31. 3. 2017 (celkem za 136 dní). Podle článku 9.6 smlouvy o dílo měla žalovaná započít s odstraňováním reklamovaných vad do 2 pracovních dnů od doručení oznámení vady. Výzva k odstranění vady byla žalované zaslána kromě jiného dopisem ze dne 20. 10. 2016, jeho doručení žalovaná nerozporovala, přesto k odstranění vad nenastoupila. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že v této části byla žaloba žalobkyně důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, konkrétně proti výrokům II, III, IV a V s tím, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle žalované stojí odvolací rozhodnutí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Tuto otázku žalovaná vymezuje následovně:
Žalovaná uvádí situaci, v níž posudek či vyjádření znalce jsou nejasné nebo neúplné, a to i po dodatečném výslechu znalce, a soud nepodnikne další kroky k tomu, aby odstranil pochybnosti z toho plynoucí (např. výzvou znalci k odstranění nedostatků nebo přezkumu či vypracování nového posudku jiným znalcem, případně institucí dle §127 odst. 3 o. s. ř.). Otázka zní, zda v této situaci může soud postupovat tak, že věcné námitky proti závěrům znalce, jež vznese jedna ze stran sporu a které vyplývají z výslechu znalce, který znalec podává právě k odstranění prvotních nejasností znaleckého posudku, vypořádá pouze svou úvahou tak, že takové námitky označí za nedůvodné.
Žalovaná pokračuje, že soud na místo postupu, v jehož rámci by řádně vypořádal námitky žalované proti vyjádření znalce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, tyto námitky vypořádal sám tak, že je označil za nedůvodné. Takovým postupem podle žalované došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Skutková zjištění, která jsou základem právního posouzení, ke kterému dospěl odvolací soud v rozhodnutí, jsou podle něj zatížena skutkovými defekty. Právní posouzení odvolacího soudu při odstranění těchto defektů, resp. při respektování práva žalované na spravedlivý proces podle žalované neobstojí.
Uvedený nedostatek je podle názoru žalované ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (rozsudek NSČR ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, rozsudek NSČR ze dne 30. 10. 2018 sp. zn. 30 Cdo 509/2018, nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II ÚS 1966/2016) způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. při uplatnění zákonem předvídaného dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř., který tímto žalovaná též uplatňuje.
Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud ve výrocích II., III., IV., V. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2019 vydaný pod č. j. 21 Co 204/2021- 570 ze dne 2. 2. 2022 event. i výroky II., III., IV. rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 7 C 58/2018-529 ze dne 16. 6. 2021 a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání podala žalobkyně vyjádření, v němž uvedla, že otázka pochybností ohledně znaleckého posudku a jejich řešení soudy byla řešena dovolacím soudem např. ve věcech sp. zn. 21 Cdo 2616/2013 či sp. zn. 29 Cdo 4252/2019. Tyto úvahy však podle žalobkyně na posuzovaný případ nedopadají. Soud prvního stupně se řídil závazným právním názorem Krajského soudu v Praze (sp. zn. 21 Co 159/2020), když doplňujícím výslechem znalce (znaleckého ústavu) byla postavena najisto existence předmětných vad. Soudy předchozích stupňů tak dodržely postup plynoucí z posledně citované judikatury dovolacího soudu. Žalobkyně rovněž poukázala na subjekt, který znalecký posudek vypracoval, a jímž byl Znalecký ústav Vysokého učení technického v Brně, fakulta stavební; podle žalobkyně si lze stěží představit osobu povolanější. Žalobce navrhuje, aby dovolání žalované bylo jako nepřípustné odmítnuto a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ve smyslu §237 o. s. ř. je žalovaná povinna také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalovaná je tedy ze zákona povinna uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Žalovaná je tedy povinna jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269)]. Dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Žalovaná společnost vymezuje otázku procesního práva, na jejímž řešení má rozhodnutí odvolacího soudu spočívat, takto: „Zda pro případ pochybností ohledně zodpovězení otázek znalcem, je-li posudek či vyjádření znalce nejasné nebo neúplné, a to i po dodatečném výslechu znalce, může soud aniž by požádal o další vysvětlení, popř. doplnění, či odstranění nejasnosti nebo jiných nedostatků, popř. aby požádal o vypracování nového posudku či o přezkoumání jiným znalcem (§127 odst. 2 in fine o. s. ř.), nebo dle §127 odst. 3 o. s. ř. státním orgánem, vědeckým ústavem, vysokou školou či institucí specializovanou na znaleckou činnost, postupovat tak, že věcné námitky proti závěrům znalce, jež vznese jedna ze stran sporu a které vyplývají z výslechu znalce, který znalec podává právě k odstranění prvotních nejasností znaleckého posudku, vypořádá svou úvahou (vyslovenou nikoli na základě dalšího doplnění, vysvětlení, odstranění nejasnosti, na základě nového posudku či na základě revizního posudku zpracovanými odbornou autoritou nezávislou na soudu) tak, že takové námitky označí za nedůvodné (srov bod. 51 Rozhodnutí)“. Při řešení této otázky se podle žalované měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tuto ustálenou praxi však nijak nekonkretizuje, jen tvrdí, že „uvedený nedostatek je ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (srov. rozsudek NSČR ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, rozsudek NSČR ze dne 30. 10. 2018 sp. zn. 30 Cdo 509/2018, nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II ÚS 1966/2016) způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. při uplatnění zákonem předvídaného dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř.“.
Je třeba rozlišit judikaturu týkající se možného vymezení předpokladu přípustnosti dovolání od judikatury týkající se samotného předpokladu přípustnosti v konkrétní věci. Podle žalované přípustnost dovolání spočívá v tom, že se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při hodnocení důkazu znaleckým posudkem, ale žádné rozhodnutí a ani konkrétní názor v něm vyslovený v konfrontaci s napadeným rozhodnutím v této souvislosti neuvádí. Samotný odkaz na judikaturu vztahující se k podmínkám přípustnosti dovolání nemůže nahradit nedostatek konkrétního vymezení přípustnosti. Předpoklad přípustnosti dovolání nebyl v této věci řádně uveden, a proto je dovolání neprojednatelné, trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Již jen na okraj se uvádí, že občanské soudní řízení, a to i řízení odvolací, je ovládáno zásadou projednací, podle které povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve sporném řízení naplněním projednací zásady, která stanoví, že je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010). Žalovaná nenavrhla provedení revizního znaleckého posudku, a soud, jehož věcí je hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku, o jeho správnosti neměl pochyb. Subjektivní pochyby účastníka ještě nezakládají důvod k nařízení revizního posudku. „Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku.“ (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10).
V dané věci soud prvního stupně odmítl skutkové námitky odvolatelky proto, že „Znalec jednoznačně jako příčinu propadu vozovky stanovil nedostatečně provedené hutnění a použití nesprávného materiálu při zásypu a hutnění a tyto práce prováděla bezesporu žalovaná. Tento závěr potvrdil znalec i při své výpovědi před soudem I. stupně. I tato skutečnost byla zjištěna i z výpovědi svědků… Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalované, že příčinou propadu vozovky byly práce, které prováděla společnost USK s.r.o., neboť tato společnost prováděla pouze finální povrch komunikace, jednalo se tak pouze o povrchové práce, které nemohly způsobit takový propad vozovky, o jakém hovoří znalec ve svém znaleckém posudku, tedy sedání podloží“. Jestliže znalec stanovil uvedené práce jako jednoznačnou příčinu propadu pozemku a současně bylo zjištěno, že výše uvedená společnost takové práce neprováděla, pak je logické, že nemohla propad zavinit; k takovému závěru není třeba odborných znalostí.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované projednatelným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu