ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.4252.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 4252/2019-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce M. O. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Švarcem, advokátem, se sídlem v Prostějově, Netušilova 1620/7, PSČ 796 01, proti žalované M. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Romanem Haisem, advokátem, se sídlem v Brně, Čeňka Růžičky 767/8, PSČ 625 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 23 Cm 341/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. července 2019, č. j. 7 Cmo 247/2018-189, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14.278,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 13. srpna 2018, č. j. 23 Cm 341/2017-85, ponechal v celém rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. února 2018, č. j. 23 Cm 341/2017-13, jímž uložil žalované (M. D.), aby zaplatila žalobci (M. O.) částku 800.000,- Kč s 6% úrokem od 1. května 2015 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 75.876,50 Kč (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.) a o povinnosti žalovaného zaplatit náklady řízení státu (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 18. dubna 2014 vystavila žalovaná v Olomouci ve prospěch žalobce vlastní směnku na směnečnou sumu 800.000,- Kč, splatnou 30. dubna 2015 (dále jen „směnka“).
2) Žalovaná založila svou námitkovou obranu na tvrzení, podle něhož směnečnou sumu ve výši 800.000,- Kč žalobci zaplatila ve splátkách, a to dne 14. října 2014 částkou 200.000,- Kč, 19. listopadu 2015 částkou 240.000,- Kč, 11. října 2017 částkou 160.000,- Kč a 12. října 2017 částkou 200.000,- Kč. Současně doložila listinu označenou jako „potvrzení o převzetí v hotovosti“ (dále jen „potvrzení“), o které tvrdila, že ji žalobce podepsal.
3) Mgr. Jiřina Straková (znalkyně z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo) ve znaleckém posudku ze dne 4. června 2018 (dále též jen „znalecký posudek“) dospěla k závěru, podle něhož podpis nacházející se na potvrzení není pravým podpisem žalobce; jde o padělek vzniklý jako napodobenina pravého podpisu. Na tomto závěru znalkyně setrvala i v rámci své výpovědi u jednání dne 9. července 2018; přitom doplnila, že na závěru znaleckého posudku setrvává i při zohlednění skutečnosti, že žalobce v září 2016 utrpěl zlomeninu ruky [kůstky v zápěstí pravé ruky na straně malíku – viz vyjádření žalobce z 25. června 2018 (č. l. 59)].
4) Podáním ze dne 16. července 2018 (č. l. 68) žalovaná mimo jiné navrhla doplnění dokazování příjmovými pokladními doklady, podle nichž žalobce obdržel plnění v částkách 440.000,- Kč a 360.000,- Kč z titulu směnky. Tyto listiny však nedoložila ani u jednání dne 30. července 2018 ani u následného jednání dne 13. srpna 2018, s tím, že je nemá k dispozici. Současně setrvala na požadavku (uplatněném u jednání dne 9. července 2019), aby soud doplnil dokazování revizním znaleckým posudkem.
Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení čl. I. §28, §39, §75, §77 odst. 1 a §78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového – uzavřel, že žalovaná [přes poučení podle ustanovení §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.)] neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že směnečnou sumu v úhrnné výši 800.000,- Kč žalobci zaplatila.
Vzhledem k tomu, že neměl pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, zamítl (s poukazem na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007) návrh na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. července 2019, č. j. 7 Cmo 247/2018-189, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud poté, co doplnil dokazování listinami (příjmovými pokladními doklady ze dne 11. října 2017 a 12. října 2017), shledal závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně zaplacení směnky, správným.
Přitom ̶ poukazuje na závěry formulované v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2305/2009 (jde o rozsudek ze dne 25. května 2011) a sp. zn. 33 Cdo 3318/2013 (jde o rozsudek ze dne 22. ledna 2015) ̶ neměl důvod pro korekci závěrů soudů prvního stupně ani na základě doplněného dokazování, a to zejména vzhledem k rozporu mezi námitkovými tvrzeními žalované a obsahem příjmových pokladních dokladů. Současně zamítl návrh na doplnění dokazování (novým) znaleckým posudkem (vypracovaným dne 26. června 2019 znalcem Mgr. Alešem Vaníčkem ̶ dále jen „nový znalecký posudek“), maje za to, že byl uplatněn „nad rámec koncentrace ovládající směnečné řízení“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky týkající se (posuzováno podle obsahu dovolání) přípustnosti důkazu, jímž „má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá napadené rozhodnutí“ (tj. důkazu novým znaleckým posudkem), jakož i hodnocení důkazů, které (podle jejího názoru) dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu zodpovězeny.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že pochybil při hodnocení důkazů (příjmových pokladních dokladů) a neoprávněně odmítl doplnit dokazování novým znaleckým posudkem, byť z tohoto posudku plyne závěr ohledně pravosti podpisů žalobce na zmíněných dokladech.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné; přitom upozorňuje na rozpor mezi tvrzeními žalované obsaženými v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a tvrzeními o platbách podle příjmových pokladních dokladů, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.
Dovolání žalované, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle §132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, ze kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru.
2) V případě, kdy soud sám o správnosti písemného vyhotovení znaleckého posudku pochybnosti nemá, musí znalce při jednání vyslechnout, pokud některý z účastníků vznáší proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, nestačí ale pouhé tvrzení o nesprávnosti znaleckého posudku, účastník musí uvést konkrétně, v čem jeho výhrady spočívají.
Srov. zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení novely občanského soudního řádu (zákona č. 49/1973 Sb.), schválené usnesením pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSSR z 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74, uveřejněné pod číslem 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, ze dne 10. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, nebo ze dne 17. prosince 2019, sp. zn. 24 Cdo 2444/2019 (jakož i judikaturu tam označenou); v rozhodovací praxi Ústavního soudu pak např. usnesení ze dne 19. července 2016, sp. zn. IV. ÚS 3470/15.
K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil též v rozsudku ze dne 31. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 635/2018.
3) Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce, popřípadě, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení §127 odst. 3 o. s. ř., státní orgán, vědecký ústav, vysokou škodu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost.
K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněného pod číslem 109/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
4) Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, pak plyne již z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. dále v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010). Jde-li o předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku, jehož provedení se žalovaná v řízení před soudy nižších stupňů domáhala, srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2013, pod číslem 23, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011. Viz též aktuálně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019.
Přitom Nejvyšší soud neshledává (z hlediska ustanovení §132 o. s. ř.) zjevně nepřiměřeným ani hodnocení provedených důkazů (včetně příjmových pokladních dokladů) soudy nižších stupňů, včetně skutkového závěru, podle něhož žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzeného zaplacení směnky.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že nový znalecký posudek není revizním znaleckým posudkem (posuzováno ve vztahu k znaleckému posudku vypracovanému znalkyní Mgr. Jiřinou Strakovou) a závěr v něm obsažený se nevztahuje k (ne)pravosti podpisu žalobce na potvrzení, nýbrž na příjmových pokladních dokladech. Zjevně tak nejde ani o důkaz, jímž by měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně [§205a písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 9. prosince 2019), která podle §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu vypracování vyjádření, činí (z tarifní hodnoty 800.000,- Kč) částku 11.500,- Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 14.278,- Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu