ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2174.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2174/2021-369
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně NeoVize s.r.o. se sídlem v Praze 8, Na Truhlářce 2067/6, Libeň, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 28235029, zastoupené JUDr. Vítem Horáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, proti žalované Lexum a.s. se sídlem v Praze 4, Antala Staška 1670/80, Krč, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 28398238, zastoupené Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, PSČ 602 00, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 29/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2021, č. j. 3 Cmo 203/2019-353, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2019, č. j. 2 Cm 29/2014-304, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaslat žalobkyni omluvu a uveřejnit ji na vlastních webových stránkách. Žalobkyně se tohoto nároku domáhala z titulu ochrany proti nekalé soutěži spočívající v uplatňování podnákladových cen žalovanou při poskytování služeb laserových operací očí.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po doplnění dokazování rovněž z vlastních skutkových zjištění, podle kterých oba účastníci poskytují na svých klinikách v Brně operace očí tzv. femtosekundovým laserem. Žalovaná v období od srpna 2014 do října 2014 nabízela prostřednictvím reklamní akce provedení konkrétního operačního zákroku na klinice v Brně (nikoli na jiných svých klinikách) za částku 6 900 Kč. Standardně nabízela žalovaná tento zákrok za částku 29 000 Kč, popř. za 19 000 Kč. Průměrná roční nákladová cena na jednu operaci činila v roce 2014 částku 10 561 Kč, variabilní náklady na jednu operaci od července do října 2014 činily částku 3 290 Kč až 1 996 Kč. Skutečná nákladová cena služby žalované se v rozhodném období snížila z částky 22 385 Kč na 4 769 Kč. Žalovaná v rozhodném období nezaujímala na příslušném trhu dominantní postavení.
Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, podle kterého účastníci jsou ve smyslu §2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), ve vzájemném soutěžním postavení a vytýkané jednání žalované bylo způsobilé přivodit žalobkyni újmu. Nejednalo se však o jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže, neboť bylo součástí marketingové, předem časově, místně a rozsahem omezené, akce založené na navýšení počtu klientů, což vedlo k tomu, že se náklady žalované na jeden operační zákrok radikálně snižovaly, až akční cena posléze převýšila cenu nákladovou. Šlo tak o jednání ve prospěch spotřebitelů s pozitivním dopadem na soutěž, jež vyvinulo tlak na ostatní soutěžitele snížit ceny operací, a nikoli o systematické a dlouhodobé uplatnění nepřiměřeně nízkých (predátorských) cen způsobujících vlastní ztráty za účelem eliminace konkurentů. Jednáním žalované tak dle odvolacího soudu nebyly naplněny znaky nekalé soutěže podle §2976 odst. 1 o. z., stejně tak toto jednání nebylo v rozporu s pravidly hospodářské soutěže podle zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů. Žalobkyni proto nenáleží ani nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle §2988 o. z.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky hmotného práva, zda je porušením dobrých mravů žalované jako soutěžitelky na relevantním trhu laserových očních operací femtosekundovým laserem ve smyslu §2976 o. z., když žalovaná nabízela předmětnou operaci pod úrovní celkových nákladů, což je dle žalobkyně otázka, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.
Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud v rozporu se zjištěným skutkovým stavem dospěl k závěru, že byť žalovaná nabízela operaci za cenu pod fixními náklady, nejedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže. Přitom uplatnění podnákladových cen má být dle žalobkyně považováno za jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže, neboť tím dochází k distorzi trhu tak, že průměrný spotřebitel je zbaven svobodné volby ve výběru pro něj nejvhodnějšího poskytovatele služby. Ceny žalované byly pod fixními náklady, tedy náklady, které je nutné vždy a opakovaně hradit, což jsou například mzdy zaměstnanců a splácení pořizovací ceny přístroje. Žalovaná tak tímto jednáním okamžitě navýšila svou klientelu na úkor ostatních soutěžitelů právě z důvodu, že nabízela své ceny pod svými náklady.
Žalobkyně dále namítla, že odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala porušení dobrých mravů soutěže ze strany žalované, aniž by se jí dostalo poučení podle §118a o. s. ř. Kromě toho si dle žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu protiřečí, a je tudíž nepřezkoumatelné.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, že jednáním v nekalé soutěži je pouze takové jednání, které na základě individuálního posouzení věci a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem naplňuje všechny podmínky generální klauzule nekalé soutěže podle §2976 odst. 1 o. z. Právní úprava nekalé soutěže chrání hospodářskou soutěž jako takovou. Ochrana hospodářské soutěže znamená na straně jedné dodržení fair pravidel soutěže, zejména nastavení alespoň srovnatelných výchozích podmínek nutných pro to, aby výsledky, jichž soutěžitel dosáhl, odpovídaly především jeho poctivě vynaloženému úsilí, na straně druhé vyžaduje též zachování přiměřeně „bezpečného“ trhu pro zákazníka (srov. obdobně na základě právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1125/2006, uveřejněný pod číslem 96/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle účinné právní úpravy srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4297/2018).
Vedle podmínky spočívající v jednání soutěžitele v hospodářském styku je porušení dobrých mravů soutěže dalším z předpokladů, které musí být splněny, aby určité jednání mohlo být v souladu s §2976 odst. 1 o. z. označeno za nekalou soutěž. Právě užití pojmu dobré mravy soutěže řadí toto ustanovení k právním normám s relativně neurčitou hypotézou. Dobré mravy judikatura ustáleně charakterizuje jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. obdobně na základě právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96).
V obecné rovině představují dobré mravy souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu a také v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Výklad rozhodných podmínek pro závěr, že konkretizované jednání stojí „v rozporu s dobrými mravy“, je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu. Interpretace právní normy zde vystihuje požadavek stanovit - a to zpravidla jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, nebo ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 2386/15).
Pojem dobré mravy soutěže je však třeba poněkud modifikovat, a to právě proto, že se uplatňují v hospodářské soutěži, tj. v prostředí, kde cílem je na trhu se prosadit, získat zde oproti jiným výhodu, což předpokládá jistou míru agresivity a „podnikatelské vychytralosti“. Je však třeba vždy dodržet korektní a soutěžně přijatelné metody. Samozřejmým předpokladem jednání v souladu s dobrými mravy soutěže je zachovat poctivost a slušnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4554/2017).
Dobré mravy soutěže proto představují zvláštní kategorii odlišnou od dobrých mravů jako takových a spjatou s principy poctivého hospodářského styku. Soutěžení na trhu připouští určitou míru agresivity, avšak ani zde se nelze dopouštět jednání, které je ve vztahu k ostatním soutěžitelům zákeřné, podvodné či parazitující nebo předstupuje před spotřebitele a zákazníky s klamavými údaji (srov. obdobně podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3338/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1962/2015).
Proto dospěl-li odvolací soud na základě konkrétních skutkových zjištění (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) k závěru, že jednání žalované v hospodářské soutěži, jež spočívalo v předem časově, místně a rozsahem omezené marketingové akci, založené na tom, že nabídka poskytování její služby za akční cenu převyšující (vždy) variabilní náklady této služby vedla v důsledku navýšení počtu zákazníků k tomu, že se fixní náklady této služby radikálně snižovaly, až akční cena posléze převýšila cenu nákladovou, není jednáním v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže, nikterak se tím odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Byť jednání žalované v sobě mohlo obsahovat určitou míru obchodní agresivity, přesto vzhledem k uvedeným (individuálním) zjištěným okolnostem způsobu výkonu hospodářské soutěže žalované nelze její jednání považovat za zákeřné, podvodné či parazitující nebo klamavé vůči zákazníkům.
V souladu s rozhodováním dovolacího soudu je proto i závěr odvolacího soudu, že tento (konkrétní) způsob poskytování služby ze strany žalované představoval naopak jednání ve prospěch spotřebitelů s pozitivním dopadem na soutěž v dané oblasti trhu, jež vyvinulo tlak na ostatní soutěžitele snížit své ceny.
V projednávané věci se tak nejednalo o situaci, kdy by soutěžitel poskytoval svou službu za cenu, která by (vzhledem ke konkrétní povaze dotčeného trhu dlouhodobě) nepokrývala náklady na tuto službu takovým způsobem, že by soutěžitel uskutečňoval své soutěžení za cenu vlastní ztrátovosti s cílem vyloučit tímto způsobem ostatní soutěžitele (zcela nebo částečně) z hospodářské soutěže (tzv. zabraňovací soutěž).
O tom ostatně svědčí i skutkové zjištění (jež, jak uvedeno shora, dovolacímu přezkumu nepodléhá), že akční cena služby žalované jednak vždy převyšovala variabilní náklady této služby, jednak již po dvou měsících poskytování této služby za akční cenu se v důsledku navýšení počtu zákazníků snížily fixní náklady této služby natolik, že nabízená cena tyto náklady převýšila. Nelze tak uzavřít, že by podstatou marketingové akce žalované bylo její (relativně dlouhodobé) soutěžení za cenu vlastní ztrátovosti. Uplatnění akčních cen naopak vedlo u žalované k dosažení zisku (resp. k odstranění ztrátovosti).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že se jí nedostalo poučení podle §118a o. s. ř. a že je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné. Dovolatelka těmito námitkami nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
Zjištění odvolacího soudu o vzájemném poměru nákladů na služby poskytované žalovanou a cenou, za kterou žalovaná tyto služby svým zákazníkům v rozhodném období nabízela (resp. zjištění o konečné ziskovosti marketingové akce žalované), v sobě neobsahuje ani žádný extrémní nesoulad s provedenými důkazy, resp. mezi právními závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v projednávané věci odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka tak svojí námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká soudům způsob dokazování v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny, jež by mohla založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v plném rozsahu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroků o nákladech řízení však není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Proto dovolací soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2022
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu