ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2351.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2351/2022-119
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně L. B. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinou Dobešovou, advokátkou se sídlem v Brně, Křenová 479/71, proti žalovanému J. B. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Zbyňkem Andršem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 126/48, o zaplacení částky 342 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 121/2021, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2022, č. j. 37 Co 49/2022-90, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Brně potvrdil usnesení ze dne 11. 1. 2022, č. j. 47 C 121/2021-76, jímž Městský soud v Brně řízení v nadepsané věci co do částky 111 060,95 Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 7. 1. 2020 do zaplacení zastavil a rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku. K zastavení řízení došlo v důsledku částečného zpětvzetí žaloby ze dne 5. 8. 2021, doručeného soudu dříve, než začalo jednání.
Dovolatel má dovolání za přípustné pro řešení otázky procesního práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, totiž otázky „aplikace ust. §43 odst. 2 o. s. ř. – odmítnutí žaloby pro neodstranění jejích vad po výzvě soudu“. Její řešení odvolacím soudem se podle názoru dovolatele odchyluje od závěru přijatého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, podle něhož “jestliže žalobce přes výzvu soudu neodstraní vady podání tak, že podání doplní tak, aby bylo zřejmé, čeho se žalobce domáhá, soud podání odmítne nebo k němu nebude přihlížet. Výzva k doplnění podání musí obsahovat jednoznačné a konkrétní poučení o tom, jaké jsou následky neodstranění vad podání….“.
Dovolatel rovněž namítá, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a základní princip rovnosti stran v civilním procesu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Dovolání přípustným neshledal.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §96 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela (odstavec 1). Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí (odstavec 2). Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení (odstavec 3). Ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání (odstavec 4).
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází posouzení, zda je podal účastník k tomu subjektivně oprávněný. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (z rozhodnutí Nejvyššího soudu k tomu srov. např. usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, usnesení ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise, sešit č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, a z pozdější doby např. usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, či ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2945/2021, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
Z hlediska posouzení subjektivní přípustnosti dovolání lze přitom existenci případné újmy na právech účastníka posuzovat jen z procesního hlediska, nikoliv podle hmotného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2001 sp. zn. 33 Odo 258/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3312/2010).
V situaci, kdy odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo v důsledku dispozitivního úkonu žalobkyně - částečného zpětvzetí žaloby, doručeného soudu před zahájením jednání - řízení v rozsahu částečného zpětvzetí zastaveno, nezpůsobil tím žalovanému žádnou újmu (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1279/2013, a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2598/2015). Dovolání žalovaného proti napadenému rozhodnutí proto není subjektivně přípustné.
Na tom nemůže nic změnit ani poučení odvolacího soudu, že za splnění předpokladů stanovených v §237 o. s. ř. je dovolání přípustné, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání přípustnost dovolání nezakládá (srov. shodně již rozhodnutí uveřejněná pod čísly 32/2003 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 94/2014, či ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2998/2021).
Nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť Ústavní soud již v nálezu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 254/05, uveřejněném pod číslem 201/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dospěl k závěru, že nepočítá-li procesní předpis v ustanovení §96 odst. 4 o. s. ř. u zpětvzetí či částečného zpětvzetí žaloby, k němuž dojde dříve, než začalo jednání, se zjišťováním stanoviska protistrany k tomuto zpětvzetí a s přiznáním účinnosti takovému zpětvzetí jeho akceptací soudem, a tudíž nepředpokládá jakoukoli posuzovací činnost soudu, je třeba trvat na tom, že v takové situaci je nutno o zastavení řízení rozhodnout neprodleně, bezprostředně po provedeném dispozitivním úkonu účastníka řízení, a to ještě před tím, než je zahájeno jednání a přistoupeno k projednání věci, neboť v takovém případě, kdy žalobce svým procesním úkonem učiněným ještě před zahájením jednání dává najevo svoji vůli, že na projednání svého návrhu, byť i jen v jeho části, netrvá, v podstatě odpadá základní podmínka jeho projednání. Pouze uvedený postup je možno považovat za postup zákonem stanovený ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. takový, který ze strany soudu nepřipouští jakoukoliv nahodilost či libovůli.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu