ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2382.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2382/2022-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Erste Grantika Advisory, a. s. , se sídlem v Brně, Palachovo náměstí 726/2, identifikační číslo osoby 25597001, zastoupené JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 1912/13, proti žalované Organic technology s. r. o. , se sídlem v Horní Suché, Na Františku 1370/5, identifikační číslo osoby 29384648, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, o zaplacení částky 1 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 117 C 294/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2022, č. j. 8 Co 59/2022-77, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15 972 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 17. 12. 2021, č. j. 117 C 294/2021-35, kterým Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 150 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání (podle obsahu pouze proti části jeho potvrzujícího výroku I, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé), jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Nesouhlasila s právním posouzením věci odvolacím soudem, požadovala zrušit napadené rozhodnutí společně s rozsudkem soudu prvního stupně a vrátit věc soudu prvního stupně za účelem jejího postoupení k novému projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Současně navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Pokud žalovaná předložila k dovolacímu přezkumu jako dosud judikaturně neřešenou otázku (první), „zda lze vydat rozsudek pro uznání bez toho, aniž by byl žalovaný upozorněn na to, že dojde k jeho vydání bez nařízení ústního jednání“, patrně přehlédla, že v platebním rozkazu byla poučena o tom, že podá-li proti platebnímu rozkazu včas odpor, a jestliže se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok uplatněný žalobou uznává, a rozhodne rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), a též o tom, že podá-li proti platebnímu rozkazu včas odpor a nebudou-li splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, soud k projednání a rozhodnutí věci nařídí jednání. Pokud tedy v dovolání argumentuje tím, že v žádném sdělení nalézacího soudu jí adresovaném nebylo obsaženo poučení, že k vydání rozsudku pro uznání dojde i bez nařízení ústního jednání, tento její předpoklad neodpovídá obsahu spisu. Z obsahu výše uvedeného poučení je zřejmé, že soudem byla poučena již v samotném platebním rozkazu o tom, že k nařízení ústního jednání dojde pouze tehdy, bude-li ve věci podán odpor a nebudou-li splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Otázku první tedy odvolací soud neřešil (neměl důvod řešit), ani nebyla jakkoli určující pro jeho právní závěr o splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání. Tato otázka proto nemůže založit přípustnost dovolání.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že již v rozsudku ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, vysvětlil, že s ohledem na právní následky fikce uznání nároku zákon nepožaduje, aby soud jen pro vydání rozsudku pro uznání nařizoval jednání. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2039/2008, pak vyplývá, že k tomu, aby byly splněny podmínky pro fikci uznání nároku žalovaným a bylo možno v důsledku toho rozhodnout rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., je nezbytné, aby soud žalovaného zákonem stanoveným způsobem poučil nejen o důsledcích spojených s jeho případnou procesní pasivitou, nevyjádří-li se žalovaný v soudem stanovené lhůtě ve věci písemně (fikce uznání nároku), ale aby jej rovněž poučil o důsledcích, které nastanou při naplnění fikce uznání nároku, tj. o možnosti vydání rozsudku pro uznání. S těmito judikaturními závěry je napadené rozhodnutí v souladu.
Otázka (druhá), „zda může tento rozsudek vydat jiný místně příslušný soud, než který si účastníci smlouvy dle ust. §89a o. s. ř. písemnou dohodou sjednali“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí také nezáviselo. Námitku místní nepříslušnosti žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení neuplatnila, vznáší ji (též v rozporu s §241a odst. 6 o. s. ř.) až nyní v průběhu dovolacího řízení. Otázku druhou proto odvolací soud neřešil a pro jeho rozhodnutí nebyla určující. Nadto z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3513/2017, vyplývá, že nezkoumal-li soud prvního stupně svou místní příslušnost z pohledu §105 odst. 1, věty první a druhé o. s. ř. včas, může ji zkoumat pouze tehdy, jestliže nedostatek místní příslušnosti namítne účastník řízení,učiní-li tak ovšem rovněž včas (z pohledu věty třetí téhož ustanovení). Nebyla-li tato možnost využita, je případný nedostatek místní příslušnost nadále zhojen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1862/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 937/2009). Neuplatní-li účastník námitku místní nepříslušnosti včas, nemůže k později uplatněné námitce odvolací soud přihlédnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1455/2006).
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky (třetí), „zda lze k návrhu žalobce přiznat tomuto jím žalovaný úrok z prodlení v jiné než zákonné výši, ačkoliv ve smlouvě mezi stranami sporu uzavřené si oba účastníci výslovně sjednali pouze smluvní pokutu“, neboť při formulaci této otázky žalovaná vychází z vlastního skutkového zjištění, které se z obsahu napadeného rozhodnutí nepodává, tj. že mezi účastníky byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta a nikoliv úrok z prodlení. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
V posuzované věci navíc odvolací soud nepostupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud při přezkumu otázky, zda byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, vycházel z obsahu žaloby, v níž žalobkyně tvrdila sjednání smluvního úroku z prodlení (nikoliv smluvní pokuty). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. jsou toliko zákonné podmínky, za nichž tato fikce nastává; jsou-li tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou věc, v níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučuje. Vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (tedy nárok tvrzený v žalobě), uznává, soud rozhodne o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání. Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy. Předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání tedy není, aby žalobce svá žalobní tvrzení prokázal (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 4314/2019, a další rozhodnutí Nejvyššího soudu v něm citovaná).
K námitce žalované, že „v souladu se stávající judikaturou“ fikcí uznání a následným vydáním rozsudku pro uznání nelze fakticky sankcionovat žalovaného, zejména jde-li o osobu právně neznalou, za to že sám neví, jaké jsou správné právní argumenty a námitky proti žalobě, s nimiž by mohl být úspěšný, a též že nepřípadná a nespravedlivá aplikace §114b odst. 5 o. s. ř. vede k porušení práva na spravedlivý proces (v této souvislosti žalovaná v dovolání zjevně citovala závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ), lze uvést, že odvolací soud, se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu neodchýlil. Lakonické sdělení žalované, že žalobou uplatněný nárok ani částečně neuznává (bez uvedení čehokoliv dalšího), obsažené v odporu proti platebnímu rozkazu, na které nenavazovala jakákoliv její procesní aktivita, nejen ve lhůtě stanovené soudem pro podání vyjádření ve věci, ale ani později ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo možno posoudit jako lhostejnou či obstrukční pasivitu v intencích rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. například již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1024/15, či nálezy ze dne ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, a ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20). Také Nejvyšší soud ve své judikatuře (i ve vazbě na zmíněné nálezy Ústavního soudu) zdůraznil, že pouhý nesouhlas s žalobou bez jakéhokoli bližšího odůvodnění postoje (vylíčení rozhodných skutečností, na nichž staví svoji obranu alespoň v základních obrysech) nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným §114b odst. 5 o. s. ř. (srov. například rozsudky ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, a ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018, nebo usnesení ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2885/2021, a ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1082/2022).
Žalovaná též namítá, že „řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Obecné tvrzení žalované o procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 9. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu