ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2513.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2513/2021-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně MPK net s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Vinohrady, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, PSČ 130 00, IČO 02488701, zastoupené JUDr. Pavlem Kavínkem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Kocínce 210/3, PSČ 160 00, proti žalovanému Lesy České republiky, s.p. , se sídlem v Hradci Králové, Nový Hradec Králové, Přemyslova 1106/19, PSČ 500 08, IČO 42196451, o zaplacení částky 425 147 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 46 753 Kč s příslušenstvím a náhrady škody 44 170 Kč s příslušenstvím a 67 320 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 15/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2021, č. j. 47 Co 20/2021-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 11. 2020, č. j. 20 C 15/2020-165, zamítl žalobu o zaplacení částky 425 147 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok pod bodem I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému částku 46 753 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok pod bodem II), zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 44 170 Kč s příslušenstvím a částku 67 320 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 47 Co 20/2021-180, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, II a IV (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, přičemž splnění předpokladů jeho přípustnosti podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaný podle obsahu spisu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Předně je třeba připomenout, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 v časopise Soudní judikatura, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014; což platí i pro aktuální znění §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018].
Napadá-li tak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu rovněž v části výroku pod bodem I, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, kterým byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 46 753 Kč s příslušenstvím zde specifikovaným, pak přehlíží, že se jedná o nárok se samostatným skutkovým základem. Protože samostatně tento nárok nepřesahuje zákonem stanovený limit 50 000 Kč, jedná se v této části o dovolání objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka předestírá dvě otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud podle jejího názoru odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. První z nich je otázka hmotného práva týkající se posouzení řádnosti a včasnosti uplatnění práv z vadného plnění. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na to, že k prvnímu vytčení vady ze strany žalovaného způsobem předpokládaným smlouvou došlo až přípisem žalovaného ze dne 11. 7. 2019, který byl doručen právnímu zástupci žalobkyně dne 15. 7. 2019. Teprve tímto přípisem došlo jak k reklamaci vad, tak k volbě nároku z vadného plnění, tedy k uplatnění slevy z ceny díla. Stalo se tak až s odstupem dvou měsíců od ukončení prvního kontrolního průzkumu, o jehož výsledku měl žalovaný možnost se dozvědět nejpozději dne 16. 5. 2019. Další reklamace totožných ploch pak byla učiněna přípisem žalovaného ze dne 27. 9. 2019, který byl právnímu zástupci žalobkyně doručen dne 30. 9. 2019. Takový postup však podle dovolatelky nelze považovat za řádné oznámení vad ve lhůtě bez zbytečného odkladu poté, co je mohl žalovaný zjistit podle §2112, resp. §2618 o. z. Dovolatelka poukazuje na judikatorní vymezení lhůty bez zbytečného odkladu, zejména pak na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, z něhož se mj. podává, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle. I kdyby se tak dalo přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že nebylo možné zajistit kontrolní průzkum okamžitě a trvalo určitý čas, než byl nalezen subjekt disponující potřebným oprávněním k jeho provedení, nelze z toho usoudit na včasnost uplatnění práv z vadného plnění, neboť k jejich uplatnění došlo až s odstupem dvou měsíců po ukončení prvního kontrolního průzkumu, jehož výsledek byl znám již dne 16. 5. 2019.
Druhou otázku dovolatelka formuluje jako otázku práva procesního, přičemž zde konkrétně namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nepoučil účastníky podle §118a o. s. ř. o svém právním názoru co se týče možné aplikace §2112 odst. 2 o. z. na projednávanou věc. Závěr, že žalobkyně musela o „přešlé“ munici vědět, byl poprvé zaujat až odvolacím soudem a je poprvé zmíněn až v rozsudku odvolacího soudu, přičemž ani jeden z účastníků nebyl upozorněn na to, že odvolací soud hodlá přihlédnout k tzv. vědomé vadě díla na straně zhotovitele a vyloučit tak možnost námitky žalobkyně podle výše uvedeného ustanovení. V této souvislosti dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2290/2014, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1303/2018, jakož i na další zde označená rozhodnutí. Současně dovolatelka podotýká, že ze skutkového stavu, tak jak byl v řízení zjištěn, nelze bez dalšího dospět k závěru o existenci vědomé vady, a to zejména z důvodu, že se podle názoru odvolacího soudu mělo jednat o skrytou vadu, s přihlédnutím k tomu, že část munice byla objevena až při druhém provedeném kontrolním pyrotechnickém průzkumu.
Tato argumentace však přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud připomíná, že už ve svém usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, zdůraznil závěr, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud přisvědčil procesní obraně žalovaného, přičemž závěr o tom, že žalovanému vzniklo právo na slevu z ceny díla podle smlouvy o dílo uzavřené dne 22. 1. 2018, založil jak na dílčím závěru o včasnosti oznámení vad předmětného díla, tak i na závěru, že žalobkyni (jako zhotoviteli) nesvědčí beneficium lhůt pro uplatnění práv z odpovědnosti za vady, neboť musela vědět o tom, že při provádění asanačních prací zanechala pod půdním povrchem munici. Dovolatelka sice předložila otázku směřující proti závěru, že vady díla byly vytčeny včasně, druhý z výše uvedených závěrů však způsobile, tedy způsobem předpokládaným v ustanovení §237 o. s. ř., nezpochybňuje, neboť v této souvislosti vyjadřuje jen prosté námitky týkající se nedostatku skutkových zjištění pro daný závěr a námitky týkající se překvapivosti tohoto závěru pro absenci potřebného poučení. Prostý nesouhlas s právním posouzením odvolacího soudu však požadavkům vymezeným v §237 o. s. ř. nevyhovuje. Ani námitky, kterými dovolatelka (navzdory svému mínění) obsahově uplatňuje možnou vadu řízení před odvolacím soudem, nepředstavují otázku zakládající přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., a to i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, či ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3728/2018). Žalobkyně tedy způsobile předmětný závěr odvolacího soudu nezpochybnila a dovolání tak je nepřípustné jako celek.
S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2022
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu