ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.254.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 254/2021-596
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně The Candy Plus Sweet Factory, s. r. o. , se sídlem v Rohatci, Vítězná 200/6, PSČ 696 01, identifikační číslo osoby 27167313, zastoupené Mgr. Jaromírem Jarošem, advokátem se sídlem v Ostravě, V Zátiší 810/1, proti žalované EPRIN spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Královo Pole, Podnikatelská 2956/6, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby 46343601, zastoupené JUDr. Zuzanou Gerykovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 838/6, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 532 572,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (17) 55 Cm 5/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 9. 2020, č. j. 4 Cmo 107/2020-558, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 9. 2020, č. j. 4 Cmo 107/2020-558, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2020, č. j. (17) 55 Cm 5/2008-531, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V posuzované věci se právní předchůdkyně žalobkyně společnost Park Lane Confectionery, s. r. o. (dále jen žalobkyně) domáhala po žalované zaplacení částky 532 572,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení oproti povinnosti vydat žalované konkrétně určené dva kusy aplikátorů etiket k balicím linkám jako vrácení vzájemného plnění poskytnutého na základě smlouvy o dílo, od níž odstoupila z důvodu neodstranitelné vady díla.
2. Žalovaná se bránila námitkou, že žalobkyni poskytla plnění v souladu se smlouvou, dodané aplikátory byly bezvadné a odpovídaly účelu závazku z uzavřené smlouvy o dílo, resp. zadání žalobkyně.
3. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 3. 2020, č. j. (17) 55 Cm 5/2008-531, v pořadí třetím v této věci, žalobu zamítl.
4. Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 1. 6. 2005 uzavřena smlouva o dílo, v níž se žalovaná zavázala provést dodávku a instalaci dvou aplikátorů Collmat C7610 do dvou balících linek Aquarius AQ 180 a žalobkyně se zavázala za dodané dílo zaplatit částku 447 540 Kč bez DPH. Součástí závazku žalované byla rovněž realizace a řádné dokončení zkušebního provozu. Komponenty byly dodány, žalovaná je v provozovně žalobkyně instalovala a žalobkyně jí zaplatila smluvenou cenu díla. Žalovaná však dílo nezprovoznila, dodané aplikátory nebyly synchronní s balicími linkami a v důsledku toho byly nalepované etikety přetržené, pokrčené, nečitelné či jinak poškozené. Žalobkyně opakovaně vyzývala žalovanou k realizaci díla tak, aby byl naplněn účel smlouvy, a upozorňovala na skutečnost, že ke splnění závazku ze smlouvy o dílo dosud nedošlo. Ačkoliv žalovaná učinila úkony směřující k tomu, aby aplikátory vyhovovaly provozu s balicí linkou, byly kompatibilní a plnily svůj účel, zápisem z jednání ze dne 6. 2. 2007 oba smluvní partneři uznali, že za běžných provozních podmínek je stav aplikátorů C7610 pro provoz s balicím strojem Aquarius AQ 180 nevyhovující. Žalobkyně od smlouvy odstoupila z důvodu neodstranitelné vady díla a domáhala se vrácení zaplacené ceny díla spolu se zákonnými úroky z prodlení oproti vydání předmětných aplikátorů. Tvrdila též, že sjednané plnění bylo objektivně nemožné, a proto závazky ze smlouvy zanikly. Žalovaná s tím nesouhlasila a nabídla žalobkyni jinou variantu provedení předmětného díla (výměnu za jiný aplikátor Collmat, umožňující aplikovat etikety i za tzv. nekontinuálního pohybu), a pro toto řešení zaslala žalobkyni cenovou nabídku, ta však tento návrh z ekonomických důvodů odmítla.
5. Při právním posouzení věci soud prvního stupně vyšel z §575 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), a §352 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), a z judikatury Nejvyššího soudu (z rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3334/2010, 32 Odo 264/2005 a 32 Cdo 3551/2009). Konstatoval, že břemeno dokazování ohledně nemožnosti plnění stíhá žalovanou jako dlužníka, ta však ke své obraně důkazy o tom, že se o objektivní ani subjektivní nemožnost plnění nejednalo, přinesla. Žalobkyně k prokázání svých tvrzení o objektivní nemožnosti splnění závazku navrhla důkaz znaleckým posudkem, jehož provedení soud odmítl jako nadbytečné. Vyjádřil názor, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by po platném sjednání závazku nastala objektivní nemožnost splnění závazku ke zhotovení smluveného díla. Usoudil totiž, že „dohodnuté plnění, tj. závazek žalované zhotovit a žalobkyni předat konkrétní dílo, nepředstavovalo ani objektivní ani subjektivní nemožnost plnění, protože se jednalo o plnění, které bylo realizovatelné za ztížených ekonomických podmínek, když ale na takovou možnost splnění závazku žalobkyně nepřistoupila“. Poukázal na to, že podle výsledků dokazování žalovaná nabídla žalobkyni vyřešení situace nesynchronních aplikátorů výměnou za jiný aplikátor umožňující aplikovat etikety i za tzv. nekontinuálního pohybu, plnění sjednané ve smlouvě o dílo tedy nebylo plněním nemožným, bylo pouze realizovatelné při změně určitých parametrů a za podmínky vyšších cenových nákladů. Dovodil, že „proto při aplikaci §352 obch. zák. nebylo možné vzít za prokázané, že v důsledku nastalé objektivní nemožnosti plnění nezávislé na charakteru plnění, cenových podmínkách, realizovatelnosti tohoto plnění dle stávajícího závazku, případně za pomoci třetí osoby (ale ani subjektivní nemožnosti plnění) závazek zanikl, protože reálně splnitelný byl, ale žalobkyně náhradní plnění nabídnuté žalovanou neakceptovala“. Na základě toho uzavřel, že „jestliže tudíž nebyl prokázán zánik závazku ze smlouvy, pak nejen že závazek ze smlouvy trvá a splněn dosud nebyl, ale bylo-li prokázáno, že k platnému odstoupení od smlouvy nedošlo, žalobkyni právo na zaplacení nárokované jistiny nesvědčí“.
6. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím (v pořadí třetím rozhodnutím v této věci) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a konstatoval, že na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 1. 6. 2006 došlo k platnému vzniku závazkového vztahu. Odkázal na závěr přijatý v jeho předchozím (kasačním) rozhodnutí, podle něhož žalobkyně projevila vůli obdržet aplikátory, které budou nalepovat etikety na sáčky bonbonů tak, aby byly celoplošné, nepokrčené, čitelné a bezchybné, pro naplnění účelu smlouvy předala žalované dostatečné podklady a pokyny, co má dílo splňovat a jaký výsledek činnosti očekává, a žalovaná si byla vědoma toho, že polepování se bude realizovat na sáčky již naplněné bonbony. Pokud žalovaná doporučila a dodala aplikátory Collmat C7610, což byly aplikátory bez snímače pohybu, po jejichž instalaci docházelo k nepřesným aplikacím etiket na obaly, pak nebyl dodán a instalován aplikátor vadný, nýbrž aplikátor nevhodný, který nebyl synchronní s balicími linkami. Jestliže žalovaná navrhla výměnu za aplikátor Collmat, který umožňuje aplikovat etikety i za nekontinuálního pohybu, a žalobkyně na tento způsob řešení nepřistoupila, nestalo se plnění sjednané ve smlouvě nemožným, ale závazek bylo možno splnit dodáním jiného typu aplikátorů Collmat, což by však s sebou neslo vyšší cenové náklady. K zániku závazku ze smlouvy o dílo v důsledku následné nemožnosti plnění proto nedošlo, neboť závazek žalované reálně, objektivně splnitelný byl, byť s vyššími náklady. V podrobnostech odvolací soud odkázal na rozsudek soudu prvního stupně.
8. Námitku žalobkyně zpochybňující závěr soudu prvního stupně, že odstoupení od smlouvy o dílo je neplatné pro nesplnění podmínek daných v §345 odst. 2 obch. zák., odvolací soud shledal nedůvodnou. Poukázal na to, že se ve svém předchozím rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně v souladu s §550 obch. zák. kontrolovala provádění díla a požadovala po žalované odstranění nefunkčnosti aplikátorů, žalovaná se o to snažila, nicméně s negativním výsledkem, a bylo zřejmé, že dodané aplikátory jsou nevhodné, nemohou plnit svoji funkci a nemůže být tudíž naplněn účel sjednaný ve smlouvě o dílo. Žalovaná si byla vědoma, případně měla předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy, který vyplynul nejen z jejího obsahu ale i z předkontraktačního jednání, že žalobkyně nebude mít zájem na plnění povinnosti při porušení smlouvy založeném na faktu, že dodané aplikátory ve spojení s balicími linkami etikety bezchybně lepit nebudou. S odkazem na ustanovení §344 obch. zák. odvolací soud konstatoval, že ve smlouvě o dílo právo na odstoupení od smlouvy sjednáno nebylo a že již ve svém předchozím rozhodnutí uzavřel, že krčení etiket, jejich přetržení a poškozování není vadou dodaných aplikátorů, ale důsledkem dodání aplikátorů nevhodných, a za této situace žalobkyně nebyla oprávněna odstoupit od smlouvy o dílo z důvodu vad aplikátorů podle §550 obch. zák. Pokud od smlouvy odstoupila pro vady díla a učinila tak ještě před předáním díla, je zřejmé, že soud prvního stupně posuzoval podmínky pro odstoupení od smlouvy podle §564 obch. zák., který stanoví, že při vadách díla platí přiměřeně §436 – 441, §560 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud k tomu uzavřel, že jestli žalobkyně neoznámila odstoupení od smlouvy žalované bez zbytečného odkladu poté, kdy se o porušení povinnosti žalované dozvěděla, má nároky jako při nepodstatném porušení smlouvy a oprávněna odstoupit od smlouvy by byla pouze za podmínek daných ustanovením §437 odst. 5 obch. zák., tedy po upozornění na úmysl odstoupit od smlouvy v přiměřené lhůtě před odstoupením. Jestliže tato podmínka splněna nebyla, je odstoupení od smlouvy neplatné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně ve všech jeho výrocích, napadla žalobkyně dovoláním, v němž uvedla, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, právní otázky řešené odvolacím soudem nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena“ a „odvolací soud řešil právní otázky rozdílně, než doposud rozhodoval dovolací soud a dovolací soud by právní otázky měl řešit jinak než odvolací soud“.
10. Rozhodné otázky hmotného práva dovolatelka specifikuje takto: 1) „Má objednatel v rámci průběžné kontroly provádění díla dle §550 obch. zák. povinnost upozornit na úmysl odstoupit od smlouvy o dílo, jestliže zhotovitel v přiměřené lhůtě neodstraní vady prováděného díla?“ Dovolatelka prosazuje názor, že zhotovitel nemá v rámci svého práva požadovat nápravu podle §550 obch. zák. povinnost sdělovat svůj následný úmysl odstoupit od smlouvy. Tuto otázku podle jejího mínění Nejvyšší soud dosud výslovně neřešil, a to ani v rozhodnutích ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 556/2020, a ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 1067/2003, v nichž se zabýval otázkou aplikace §550 obch. zák.
2) „Nesprávná interpretace a aplikace §345 odst. 2 obch. zák. na zjištěný skutkový stav.“ Podle názoru dovolatelky toto ustanovení má ve vazbě na §550 obch. zák. pouze interpretační funkci (v případě podstatného porušení) k hypotéze §550 obch. zák. a závěr soudů nižších stupňů, že odstoupení dovolatelky od smlouvy je neplatné, neboť nebyly splněny podmínky stanovené v §345 odst. 2 obch. zák., je „v rozporu s dosavadním rozhodováním dovolacího soudu“.
3) „Nesprávná intepretace a aplikace §550 obch. zák. na správně zjištěný skutkový stav“. Závěr odvolacího soudu, že nebyla oprávněna od smlouvy odstoupit dle §550 obch. zák., protože krčení a trhání etiket není vadou díla, neboť jde o nevhodné aplikátory, je podle dovolatelky v rozporu s rozhodováním dovolacího soudu, mimo jiné s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 499/2004, a ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3622/2017.
4) „Nesprávná aplikace ustanovení §564, §436 – 441 a §560 odst. 1 obch. zák. na správně zjištěný skutkový stav“. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že své úvahy opírá mimo jiné o tato ustanovení, která se vztahují k odpovědnosti za vady, tedy na situace, kdy dílo bylo řádně dokončeno a předáno, avšak v posuzované věci dílo dokončeno a předáno nebylo. Právní názor odvolacího soudu proto shledává rozporným s „dosavadním rozhodováním dovolacího soudu“.
5) Nesprávná interpretace a aplikace ustanovení §§575 – 577 obč. zák. a §550 obch. zák. na správně zjištěný skutkový stav“. Dovolatelka zpochybňuje názor soudů nižších stupňů, že nejde-li ve smlouvě vymezené aplikátory etiket zprovoznit na balicích linkách, nejedná se o nemožné plnění, neboť kdyby byl dodán jiný typ aplikátoru (tj. kdyby došlo ke změně smlouvy o předmětu plnění), bylo by plnění možné, a tvrdí, že „tato otázka“ nebyla doposud dovolacím soudem výslovně řešena.
11. K poslední z otázek dovolatelka v rámci vymezení dovolacího důvodu prosazuje názor, že dílo mělo být podle smlouvy realizováno dodáním a instalací konkrétních aplikátorů zn. Collamat typ C 7610. Ze zápisu pořízeného stranami dne 6. 2. 2007 vyplývá, že byl navrhován odkup těchto aplikátorů a dodání aplikátorů C8610, splnění účelu smlouvy bylo tedy lze dosáhnout pouze dodáním jiných aplikátorů. Nešlo tedy o pouhou úpravu určitých parametrů, ale o dodání jiného předmětu plnění. Podle jejího mínění je nemožnost plnění nutno posuzovat v kontextu obsahu sjednaného závazku, proto názor soudů nižších stupňů by byl správný pouze tehdy, jestliže by předmět plnění byl ve smlouvě o dílo vymezen obecně, bez uvedení konkrétního typu aplikátoru.
12. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a č. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
15. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
18. Namítá-li dovolatelka v obecné poloze, že dovolací soud by měl právní otázky řešit jinak než odvolací soud, nejedná se o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení §237 o. s. ř. nezná a že poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov. již důvody usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách).
19. Co se týče otázky v pořadí druhé, vztažené k významu odkazu na §345 odst. 2 obch. zák., obsaženém v §550 obch. zák., Nejvyšší soud ve své judikatuře již dlouhodobě vysvětluje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodovací praxi dovolacího soudu lze identifikovat buď uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, uveřejněný pod číslem 234/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu). Těmto požadavkům dovolatelka ve vztahu k této otázce nedostála a uvedený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť uplynula lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.).
20. Absence označení příslušné rozhodovací praxe dovolacího soudu brání též posouzení přípustnosti dovolání pro řešení otázky v pořadí čtvrté, jejímž prostřednictví dovolatelka brojí proti právnímu posouzení odvolacího soudu, jenž ve věci namísto ustanovení §550 obch. zák. aplikoval ustanovení §564 a §§436 – 441 obch. zák.
21. Dovolání nelze shledat přípustným skrze otázku vymezenou jako v pořadí první, neboť na řešení takové otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatelka se zde táže po podmínkách odstoupení od smlouvy o dílo podle §550 obch. zák., napadené rozhodnutí je však založeno na závěru, že žalobkyně vůbec nebyla oprávněna odstoupit od smlouvy podle tohoto ustanovení, a otázku, zda je povinností objednatele upozornit zhotovitele na úmysl odstoupit od smlouvy o dílo, odvolací soud posuzoval podle §564 obch. zák. ve vazbě na §436 až 441 obch. zák. a vyšel z ustanovení §437 odst. 5 obch. zák., kde je předchozí upozornění na úmysl odstoupit od smlouvy jako předpoklad pro odstoupení zakotven výslovně.
22. Dovolání je však přípustné pro otázku v pořadí třetí, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od dovolatelkou označené a další judikatury dovolacího soudu.
23. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným též pro řešení otázky v pořadí páté, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení závisí a jde o otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem ve všech aspektech zodpovězena.
IV. Důvodnost dovolání
24. Ustanovení §37 odst. 2 obč. zák. stanoví, že právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný.
25. Podle §575 obč. zák. stane-li se plnění nemožným, povinnost dlužníka plnit zanikne (odstavec 1). Plnění není nemožné, zejména lze-li je uskutečnit i za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase (odstavec 2).
26. Podle §352 obch. zák. závazek se považuje za splnitelný též v případě, lze-li jej splnit pomocí jiné osoby (odstavec 1). Věřitel může odstoupit od smlouvy ohledně části plnění, které se nestalo nemožným, jestliže tato část ztrácí pro věřitele vzhledem ke své povaze nebo s přihlédnutím k účelu smlouvy, který vyplývá z jejího obsahu nebo byl druhé straně znám v době uzavření smlouvy, hospodářský význam bez poskytnutí plnění, jež se stalo nemožným. (odstavec 3, věta první). Nemožnost plnění je povinen prokázat dlužník (odstavec 4).
27. Ustanovení §550 obch. zák. stanoví, že objednatel je oprávněn kontrolovat provádění díla. Zjistí-li objednatel, že zhotovitel provádí dílo v rozporu se svými povinnostmi, je objednatel oprávněn dožadovat se toho, aby zhotovitel odstranil vady vzniklé vadným prováděním a dílo prováděl řádným způsobem. Jestliže zhotovitel díla tak neučiní ani v přiměřené lhůtě mu k tomu poskytnuté a postup zhotovitele by vedl nepochybně k podstatnému porušení smlouvy (§345 odst. 2), je objednatel oprávněn odstoupit od smlouvy.
28. Podle §560 odst. 1 obch. zák. má dílo vady, jestliže provedení díla neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě.
29. Otázky v pořadí páté (nemožnosti plnění) se dotýká několik rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tak v unesení ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1569/2001, Nejvyšší soud dovodil, že neplatnost podle §37 odst. 2 obč. zák. (je–li předmětem právního úkonu plnění nemožné) předpokládá, že jde o počáteční, objektivní a trvalou nemožnost plnění, a to buď právní, nebo fyzickou. Jestliže je plnění fakticky i právně možné, jiná než smluvená vlastnost či stav předmětu plnění nemá sama o sobě za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Tento závěr Nejvyšší soud přijal při hodnocení situace, v níž měla nemožnost plnění spočívat v tom, že pronajaté prostory nebyly způsobilé k užívání ke smluvenému účelu.
30. V rozsudku ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, Nejvyšší soud uzavřel, že dodatečnou nemožnost splnění závazku sjednaným způsobem nelze ztotožňovat s dodatečnou nemožností splnit závazek vůbec ve smyslu §575 odst. 1 obč. zák. Lze-li dluh splnit jiným než dohodnutým způsobem, pak dodatečná nemožnost splnění závazku dohodnutým způsobem nebude mít za následek nemožnost plnění. Lze si (však) představit situaci, v níž bude mít dohodnutý způsob plnění pro jednu ze smluvních stran tak zásadní význam, že by smlouvu obsahující závazek k plnění jiným z možných způsobů neuzavřela. O případ, kdy byl ve smlouvě sjednán nejen způsob splnění závazku, nýbrž bylo též ujednáno, že jiným než sjednaným způsobem závazek splnit nelze (že takové plnění nebude mít za následek zánik závazku), se však v tam souzené věci nejednalo. Šlo o situaci, kdy podle smlouvy měla být cena díla vyčíslená peněžní částkou uhrazena převodem ve prospěch clearingového bilančního účtu vedeného pro věřitele clearingovou společnosti a možnost provést úhradu tímto způsobem dodatečně odpadla.
31. Z komentářové literatury může jako inspirace při řešení předmětné otázky posloužit názor, podle něhož posouzení, zda je plnění nemožné, závisí zejména na obsahu závazku, případně na předmětu plnění (srov. M. Škárová in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol., Občanský zákoník II. §460-880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2009, s. 1683). Řešené otázky se dotýká též názor, podle něhož plnění, které podle smlouvy musí být provedeno v konkrétním čase, na konkrétním místě či konkrétním způsobem (tedy plnění vázané na konkrétní místo, čas či způsob), se stává objektivně nemožným, pokud se stane nemožné jeho provedení v ujednaném čase, na ujednaném místě či ujednaným způsobem, přestože by jinak bylo možno plnění poskytnout (srov. J. Handlar in Fiala, J., Kindl, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 1087).
32. Při vázanosti stran smlouvou (srov. obecnou zásadu soukromého práva „ pacta sunt servanda “) je rozhodné pro posouzení, zda plnění sjednané ve smlouvě je plněním nemožným, co přesně bylo sjednáno jako předmět plnění. V poměrech zde souzené věci je proto pro řešení otázky (ne)možnosti plnění určující, zda předmětem díla sjednaným ve smlouvě bylo dodání a instalace právě aplikátorů Collmat C7610 jako výlučně vyžadovaného typu aplikátorů, anebo zda jím bylo dodání a instalace takových aplikátorů Collmat, které budou kompatibilní s balicími linkami Aquarius AQ 180, a užití aplikátorů Collmat C7610 bylo sjednáno nikoliv jako předmět plnění, nýbrž jen jako (žalovanou jako zhotovitelkou doporučený) způsob plnění, aniž strany projevily vůli, že jiným způsobem závazek splnit nelze.
33. S otázkou, co bylo předmětem díla, se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nevypořádal náležitým způsobem. Neuvedl jednoznačně, co bylo podle jeho závěru předmětem díla, a v odůvodnění jeho rozhodnutí není takový závěr zřetelně obsažen ani implicite . Tak v bodě 8 konstatuje vymezení předmětu díla ve smlouvě (jako dodání a instalaci aplikátorů Collamat do balicích linek Aquarius AQ 180), odkazuje však též na specifikaci předmětu díla v příloze č. 1 (cenová specifikace), která obsahuje označení konkrétního typu aplikátoru (Collmat C7610). V bodě 11 pak prezentuje názor, že podle smlouvy měly být instalovány de facto jakékoliv aplikátory etiket, které budou funkční, ale současně zdůrazňuje, že ještě před uzavřením smlouvy doporučila žalovaná jako vhodné právě ty konkrétní aplikátory, které jsou uvedeny v příloze smlouvy. Jestliže si odvolací soud výkladem smlouvy za užití zákonem stanovených a judikaturou blíže vysvětlených interpretačních pravidel neujasnil, co bylo předmětem díla, je jeho právní posouzení v otázce nemožnosti plnění, závislé právě na tom, jaký předmět plnění byl sjednán, neúplné a tudíž nesprávné.
34. Skutečnost, že si odvolací soud neujasnil, co bylo předmětem díla a jaký byl jeho výsledek určený smlouvou, tj. zda jím mělo být dodání a instalace výhradně aplikátorů Collmat C7610 bez možnosti jiného způsobu splnění závazku, či dodání a instalace aplikátorů Collmat kompatibilních s balicími linkami žalobkyně, s údajem o žalovanou doporučeným způsobem plnění, pak má vliv též na správnost řešení otázky v pořadí třetí (tj. předpokladů pro aplikaci §550 obch. zák.).
35. Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí vychází z ustanovení §560 odst. 1 obch. zák., podle něhož dílo má vady, jestliže provedení díla neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě (vedle dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí srov. například rozsudky ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4349/2014, a ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2618/2016). O vadách díla ve smyslu §560 a násl. obch. zák. lze sice hovořit pouze v případě provedeného díla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 1250/2005), nicméně ustanovení §550 obch. zák. míří na ty případy, kdy zhotovitel neprovádí dílo řádným způsobem, takže je zřejmé, že nebude-li zjednána náprava, dílo vady ve smyslu §560 odst. 1 obch. zák. mít bude (srov. např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3622/2017). Pro určení, zda způsob, kterým je dílo prováděno, není řádný a zda je zřejmé, že dílo bude mít vady, pokud nedojde k nápravě při jeho provádění, je podstatné zjištění, jakého výsledku mělo být smlouvou dosaženo. Pakliže jsou závěry odvolacího soudu v této otázce nejednoznačné, nemůže jako úplný a správný obstát jeho závěr, že užití nevhodných aplikátorů (nekompatibilních s balicími linkami Aquarius AQ 180) v rámci provádění díla není vadným prováděním díla ve smyslu §550 obch. zák. Pokud výsledkem díla určeným ve smlouvě mělo být dodání a instalace aplikátorů Collmat kompatibilních s balicími linkami žalobkyně (bez určení splnění závazku výlučně prostřednictvím aplikátorů Collmat C7610), pak by užití zjevně nevhodných aplikátorů Collmat C7610 při provádění díla nemohlo vést k řádnému provedení díla a žalovaná by prováděla dílo za jejich užití v rozporu se svými povinnostmi, tedy nikoliv řádným způsobem ve smyslu §550 obch. zák.
36. Nezbývá než uzavřít, že dovolání je důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
37. Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že závěr odvolacího soudu, podle něhož vyšší cenové náklady spojené se splněním závazku dodáním jiného typu aplikátorů by měl nést objednatel, postrádá oporu ve smlouvě či v zákoně. Stanoví-li zákon, že plnění není nemožné, lze-li je uskutečnit jen s většími náklady, pak to rozhodně neznamená, jak se mylně domnívají soudy nižších stupňů, že by měl (byl povinen) tyto náklady nést věřitel. Právě naopak, při vázanosti stran smlouvou je to dlužník, kdo je povinen poskytnout sjednané plnění za sjednanou cenu i v případě, že lze toto plnění uskutečnit jen s většími než s obvyklými (předpokládanými, zpravidla ve sjednané ceně zakalkulovanými) náklady [nejde-li např. o situaci předpokládanou u smlouvy o dílo v §547 odst. 3 obch. zák.]. Proto také §352 odst. 4 obch. zák. stanoví, že nemožnost plnění je povinen prokázat dlužník. Námitka nemožnosti plnění je z povahy věci typicky obranou dlužníka, který se požadavku na splnění svého závazku brání tvrzením, že splnění je nemožné, v důsledku čehož jeho závazek zanikl.
38. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
39. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu