ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2596.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2596/2022-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Česká insolvenční v. o. s. , se sídlem v Hradci Králové, Orlické nábřeží 376/17, identifikační číslo osoby 28810341, zastoupené JUDr. Martinem Kulířem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlické nábřeží 376/17, proti žalovanému P. L. , nar. XY, bytem XY, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně Amper Market, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, identifikační číslo osoby 24128376, zastoupené Mgr. Martinem Douchou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o zaplacení částky 3.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 234/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2022, č. j. 14 Co 121/2021-253, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. 8 C 234/2018-196, uložil žalovanému povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužníka E. T., identifikační číslo osoby XY, částku ve výši 3.000.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II., III. a IV.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se zamítá žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka E. T., identifikační číslo osoby XY, částku ve výši 3.000.000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku IV. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému se neukládá povinnost zaplatit státu soudní poplatek za žalobu ve výši 150.000 Kč (první výrok). Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celé výrokové části, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Vedlejší účastnice na straně žalobkyně ani žalovaný se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celé výrokové části rozsudku, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku, „zda se žalovaný mohl zprostit svého závazku plněním na účet třetí osoby uvedený ve výzvě údajného postupníka, na kterého měla být pohledávka postoupena, ačkoliv byl dříve členem statutárního orgánu postupitele i takového postupníka, a žalovaný tak nebyl v dobré víře“. Dle dovolatelky jde o otázku, „která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, resp. by otázka měla být dovolacím soudem vyřešena jinak anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace §237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Námitka, že „otázka měla být dovolacím soudem vyřešena jinak“, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4331/2018).
Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014). Uvedenému požadavku dovolatelka nedostála.
Nadto Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatelkou formulovaná otázka přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolatelka v této souvislosti argumentuje tím, že v rámci řízení prokazovala, že žalovaný nemohl být při plnění v dobré víře, a to s ohledem na skutečnosti blíže jí popsané v dovolání. Namítá přitom, že o společném úmyslu D. T. i žalovaného zkrátit majetkovou podstatu společnosti E. T. svědčí celá řada okolností, které popisuje v dovolání. Na základě uvedeného pak dovolatelka dovozuje, že postoupení pohledávky a oznámení o postoupení jsou z důvodu zkracujících úmyslů u všech zúčastněných osob absolutně neplatné.
Dovolatelka však přehlíží, že v projednávané věci odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný jednal ve shodě se smluvními stranami postoupení pohledávky, které měly sledovat zkrácení věřitele společnosti E. T. Odvolací soud uvedl, že žalovaný sice byl v době poskytnutí půjčky jednatelem této společnosti a byl rovněž akcionářem společnosti postupníka a členem správní rady, nicméně v době, kdy došlo k zahájení exekučního řízení a postoupení pohledávky, již v žádné ze shora uvedených společností nefiguroval, a bez dalšího tak nelze dovodit, že mu muselo být známo, že proti společnosti postupitele je vedeno exekuční řízení, že proti ní bylo zahájeno insolvenční řízení a že k postoupení pohledávky mezi personálně propojenými společnostmi, k nimž však již v uvedené době neměl žádný vztah, došlo pouze za účelem vyvedení majetku a znemožnění jeho postihu v těchto řízeních.
Nejvyšší soud přitom již vícekrát judikoval, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, nebo ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017); skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. již výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2891/2016). Předestřená otázka tak přípustnost dovolání založit nemůže.
Uvedené lze vztáhnout rovněž na námitku dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2276/08, konkrétně od jeho závěru, dle něhož „na základě neplatné notifikace nemůže ani dojít ke změně v osobě oprávněné k přijetí plnění“. Dovolatelka totiž i zde vychází z toho, že oznámení o postoupení pohledávky nebylo učiněno platně, což v dovolání odůvodňuje toliko jí namítaným nedostatkem dobré víry žalovaného, resp. tvrzeným zkracujícím úmyslem žalovaného vyplývajícím z jí uváděných skutečností. Odvolací soud přitom vyšel z toho, jak již výše uvedeno, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný jednal ve shodě se smluvními stranami postoupení pohledávky, které měly sledovat zkrácení věřitele společnosti E. T., a dovodil, že na základě platného oznámení o postoupení pohledávky obsahujícího všechny podstatné skutečnosti žalovaný řádně splnil oznámenému postupníkovi. Ani tato námitka tak přípustnost dovolání založit nemůže.
Pokud v dovolání poukazuje na to, že dovolatelkou navrhovaný důkaz nebyl proveden, pak se jedná o námitku případné vady řízení, která sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání. K vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 11. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu