ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2673.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2673/2022-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně NEEL Frigo Transport s.r.o. , se sídlem v Praze 9 - Horních Počernicích, Jiřího ze Vtelna 1731, identifikační číslo osoby 24300969, zastoupené Mgr. Zuzanou Urbanovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 1972/158, proti žalované Mercedes-Benz PRAHA s.r.o., se sídlem v Praze 4, Chodov, Daimlerova 2296/2, identifikační číslo osoby 05556040, zastoupené JUDr. Tomášem Ptáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí 109/3, o vydání věci a vzájemném návrhu na zaplacení částky 184 097 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 290/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2022, č. j. 22 Co 73/2022-251, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 132 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala vydání vozidla tovární značky Mercedes-Benz Sprinter, registrační značka 6AK 4593, které jako nájemkyně provozovala na základě smlouvy o finančním leasingu s právem odkupu ze dne 30. 8. 2017. Žalovaná uplatnila vůči žalobkyni vzájemný návrh na zaplacení částky 184 097 Kč s příslušenstvím dle faktury ze dne 11. 12. 2019 za provedení opravy předmětného vozidla.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 2. 2022, č. j. 30 C 290/2020-215, zamítl žalobu na vydání vozidla tovární značky Mercedes-Benz Sprinter, registrační značka 6AK 4593 (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované částku 184 097 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu na zaplacení příslušenství za dobu od 26. 12. 2019 do 29. 2. 2020 (výrok III), a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit náklady řízení žalované (výrok IV) a státu (výrok V).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a V a ve výroku IV jej změnil pouze co do výše náhrady nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání pouze konstatovala, že se odvolací soud odchýlil od blíže nespecifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že napadené rozhodnutí spočívá „v nesprávném právním posouzení věci založeném na nesprávném a neúplném skutkovém zjištění“. To vše ovšem uvedla, aniž zároveň určila, při řešení jaké otázky hmotného či procesního práva se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve zbylém obsahu dovolání pak žalobkyně bez řádného vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. toliko rekapituluje skutkový stav týkající se příčiny poškození vozidla a důvodů zadržování předmětného vozidla žalobkyní a prezentuje vlastní hodnocení důkazů, zejména provedeného znaleckého posudku. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2022 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo z novější judikatury usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 847/2020).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali“.
Konečně lze odkázat také na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 10. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu