ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.272.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 272/2022-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce R. N. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Janou Staňkovou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Štěpánkova 83, proti žalované I. Š. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Danou Večerníkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 767, o určení vlastnického práva a o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 257/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 4. 2021, č. j. 23 Co 31/2021-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení proti žalované domáhal určení, že je výlučným vlastníkem vozidla XY, RZ: XY, VIN: XY, a že kupní smlouva uzavřená se žalovanou ohledně prodeje uvedeného vozidla je neplatná. Žalobce se v řízení proti žalované taktéž domáhal nařízení předběžného opatření, kterým žalobce navrhl předmětné vozidlo odstavit z provozu.
Okresní soud v Chrudimi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j. 8 C 257/2019-62, odmítl návrh žalobce na nařízení předběžného opatření (výrok I), zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem vozidla, a na určení, že kupní smlouva uzavřená se žalovanou na prodej tohoto vozidla je neplatná (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Odvolací soud se ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně a shledal, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, jelikož s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu. Stran nároku žalobce na určení jeho vlastnického práva k předmětnému vozidlu se odvolací soud taktéž ztotožnil se soudem prvního stupně a uzavřel, že žalobce neprokázal, že byl k uzavření kupní smlouvy donucen a že kupní cena za převod vozidla nebyla uhrazena. Za důvod neplatnosti kupní smlouvy odvolací soud nepovažoval skutečnost, že kupní smlouva neobsahuje datum a místo jejího podpisu. K závěru o neplatnosti kupní smlouvy pak dle posouzení odvolacího soudu nevede ani to, že cena za převod vozidla byla „výrazně nižší“.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, ve kterém namítl, že si nebyl vědom podpisu kupní smlouvy, která mu byla podstrčena, nebyl si vědom ani toho, co podepisuje, a dále že kupní cena za prodané vozidlo nebyla žalovanou uhrazena. Žalobce dále namítl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3682/2017, a ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 204/2011) jestliže nevyvodil odpovídající závěry ze skutečnosti, že cena prodávaného vozidla byla výrazně nižší, ač k tomu nebyly zjevné objektivní důvody, přičemž má jít o případ neúměrného zkrácení a ve spojení s ostatními okolnostmi dané věci má být kupní smlouva právním jednáním v rozporu s dobrými mravy, z čehož žalobce vyvozuje její neplatnost. Konečně žalobce uvádí, že v posouzení otázky existence kupní smlouvy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 24 ICdo 20/2019), jelikož jeho vůle nesměřovala k převedení vlastnického práva, což žalobce vyvozuje z neobvyklých podmínek, za nichž měla být kupní smlouva uzavřena.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. I a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá-li žalobce, že si nebyl vědom podpisu kupní smlouvy, nevytvořil její text, smlouva mu byla podstrčena, případně že si nebyl vědom ani toho, co podepisuje a že cena za prodané vozidlo nebyla uhrazena, uplatňuje tím námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoliv proti jím učiněnému právnímu posouzení. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je dle §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalobce k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, a ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 66/2020).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že závěr o tom, zda byla projevena vůle a co bylo obsahem takového projevu z hlediska faktického (technického), tj. co bylo napsáno, řečeno či vyjádřeno jinak než slovy, je závěrem skutkovým. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1860/2016, a ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1908/2019). V souladu s výše uvedeným je za skutkový závěr nutné považovat i závěr o tom, zda mezi účastníky řízení došlo k souhlasnému projevu vůle směřujícímu k uzavření smlouvy (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1860/2016). Namítá-li žalovaný, že takový projev vůle mezi účastníky řízení nebyl učiněn, zpochybňuje tím rovněž správnost zjištěného skutkového stavu věci, a ani tato námitka proto nemůže ve smyslu §237 o. s. ř. založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 66/2020).
Námitkou proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů je ve skutečnosti také další námitka žalobce, že věc měla být posuzována podle ustanovení o neúměrném zkrácení, neboť žalobce se o existenci kupní smlouvy dozvěděl až v roce 2019, a v době zahájení řízení mu proto neuplynula lhůta podle §1795 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ Jak ale vyplývá ze skutkových zjištění, jež byly soudy nižších stupňů v dané věci učiněny, předmětná kupní smlouva byla za přítomnosti žalobce uzavřena přede dnem 7. 11. 2014, a v době zahájení řízení (dne 11. 11. 2019) tak žalobci lhůta jednoho roku k uplatnění práva na zrušení smlouvy podle §1793 o. z. již uplynula. Ani tato námitka tak nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, a ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 66/2020).
K tomu dovolací soud dodává, že právní úprava neúměrného zkrácení dle §1793 odst. 1 o. z. umožňuje, aby se zkrácená strana domáhala zrušení smlouvy, a to tehdy, zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 451/2019, uveřejněný pod číslem 17/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci se však žalobce žalobou domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy, resp. určení vlastnického práva ke shora specifikovanému vozidlu, a nikoliv zrušení smlouvy z důvodu neúměrného zkrácení podle §1793 o. z. Jestliže pak odvolací soud uzavřel, že se v projednávané věci ustanovení §1793 odst. 1 o. z. neuplatní, je jeho závěr v souladu s výše uvedenou judikaturou, a námitka žalobce již z tohoto důvodu nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Konečně ani námitka žalobce týkající neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jelikož danou otázku odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že nízká kupní cena (není-li v rozporu s cenovými předpisy), pokud byla výsledkem smluvního ujednání účastníků, aniž by uzavření právního úkonu doprovázela (doprovázely), resp. na uzavření smlouvy měla (měly) vliv i okolnost (okolnosti), v jejímž (jejichž) důsledku by se takové jednání příčilo dobrým mravům, nesleduje nemravný cíl ani nemá nemravný důsledek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2012, nebo ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněný pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015).
V projednávané věci vyšly soudy nižších stupňů ze skutkových zjištění, že účastníci řízení spolu od července 2009 do května 2015 žili jako druh a družka ve společné domácnosti, žalovaná žalobci finančně vypomohla, přičemž k uzavření kupní smlouvy účastníky vedl požadavek žalované na vypořádání finančních transakcí mezi nimi v době jejich rozpadajícího se vztahu. Žalobce neměl prostředky na vypořádání, a proto poskytl žalované předmětný automobil za sníženou kupní cenu.
Jestliže odvolací soud na tomto základě uzavřel, že za uvedených okolností nízká kupní cena předmětného automobilu nemá za následek neplatnost uzavřené kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, je jeho právní posouzení v souladu s výše uvedenou judikaturou.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu