ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2806.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2806/2021-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně VELUX Česká republika, s.r.o. , se sídlem v Brně, Sokolova 654/1d, identifikační číslo osoby 00532592, zastoupené Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, proti žalované ROTO střešní okna s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Průmyslová 1306/7, identifikační číslo osoby 27190803, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem se sídlem v Brně, Marešova 304/12, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 20/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2021, č. j. 3 Cmo 136/2019-251, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 2019, č. j. 2 Cm 20/2017-165, zamítl návrh na zrušení předběžného opatření (výrok I) a žalobu na stanovení povinnosti žalované zdržet se rozšiřování informací o tom, že střešní okna VELUX mají problém s kvalitou (výrok II). Dále uložil žalované povinnost zdržet se užívání v obchodním styku a reklamě sdělení ve vyobrazení znázorněném v tomto výroku (výrok III), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované uveřejnit omluvu blíže specifikovanou v tomto výroku na specifikovaných webových stránkách po uvedenou dobu (výrok IV), uložil žalované povinnost zdržet se užívání v obchodním styku ve vztahu k výrobkům žalované, jež byly vyrobeny mimo území Německa, textu „german made“ vyobrazeného v grafické podobě znázorněné v tomto výroku (výrok V) a povinnost zdržet se užívání v obchodním styku označení „germen made“ ve vztahu k výrobkům žalované, jež byly vyrobeny mimo území Německa (výrok VI), zamítl žalobu na uložení povinnosti uveřejnit omluvu na specifikovaných webových stránkách po uvedenou dobu s konkrétním požadovaným textem v tomto výroku uvedeným (výrok VII). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky VIII až X).
K odvolání žalobkyně (v rozsahu výroku VII a souvisejících nákladových výroků) a žalované (v rozsahu výroků I, III, V a VI rozsudku soudu prvního stupně) odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV opravil tak, že namísto nesprávně uvedeného slovního spojení „germen made“ uvedl správně „german made“ (první výrok), ve výrocích I, III, V až X jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za dostatečná a jež v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých jsou účastníci konkurenty na trhu nabídky a prodeje střešních oken. Žalobkyně dodává na trh střešní okna, která se skládají z dřevěného jádra a polyuretanového postřiku, při nabídce oken užívá zobrazení řezu okna s dřevěným rámem a polyuretanovou vrstvou. Jako výrobce oken, které obsahují dřevěný prvek – dřevěný rám a jádro, je žalobkyně známa u spotřebitelské veřejnosti. Žalovaná na webových stránkách při prezentaci svých výrobků srovnávala plastová střešní okna s okny, která obsahují dřevěné rámy s tím, že použila vyobrazení příčného řezu rámu se shnilým dřevem a poukazem na to, že plastová okna neshnijí. Žalovaná využívá logo „german made“. Toto označení užívá na webových stránkách s tím, že toto označení se nevztahuje ke konkrétním výrobkům. Předmětné výrobky žalované jsou vyráběny jednak na území Německa, jednak na území Polska.
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně měl za to, že není sporu o tom, že vytýkané jednání žalované je jednáním v hospodářském styku, že pokud žalovaná v reklamním sdělení v grafické podobě vyobrazené ve výroku III rozsudku soudu prvního stupně srovnávala plastová střešní okna s okny, která obsahují dřevěné rámy, přičemž poukazovala na to, že okenní profily obsahující poplastované dřevo mohou trpět hnilobou dřevěného jádra, pak je takové jednání objektivně způsobilé přivodit žalobkyni újmu v podobě odlivu zákazníků a naplňuje znaky generální klauzule nekalé soutěže podle ustanovení §2976 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), i speciální skutkové podstaty zlehčování podle §2984 o. z. a nedovolené srovnávací reklamy podle §2980 o. z. Co se týče žalovanou užívaného sloganu „german made“ v jeho slovní i grafické podobě, i zde přitakal soudu prvního stupně, který shledal jeho závadnost (klamavost), pokud je toto označení užíváno v souvislosti s výrobky, které nejsou vyrobeny na území Německa. I odvolací soud měl za to, že toto označení evokuje u průměrného spotřebitele dojem o původu výrobku, tedy ve vztahu k výrobkům z produkce závodu v Polsku o původu výrobků informuje klamavě. S ohledem na obecně převládající dojem vyšší kvality výrobků pocházejících z Německa ve srovnání s výrobky pocházejícími z Polska pak toto označení vyvolává i mylnou domněnku o zvláštní jakosti výrobků žalované. Argumentace žalované, že průměrný zákazník je schopný vnímat odlišnost pojmů „german made“ a „made in“ podle odvolacího soudu neobstojí. Uzavřel tedy, že užívání sloganu „german made“ v obou jeho podobách je projevem nekalé soutěže jak ve smyslu naplnění znaků generální klauzule podle §2976 o. z., tak naplnění speciálních skutkových podstat klamavé reklamy podle §2977 o. z. a klamavého označení zboží nebo služby podle §2978 o. z.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v rozsahu, v jakém odvolací soud potvrdil výrok V a VI rozsudku soudu prvního stupně, žalovaná dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešených. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rovněž rozsudek soudu prvního stupně co do výroku V a VI zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout pro nepřípustnost, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Dle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání není přípustné pro řešení otázky „jestliže v případě rozporu mezi jazykovým výkladem pojmu "german made" a vnímáním tohoto označení průměrným spotřebitelem, může převážit spotřebitelova schopnost porozumět pojmu "german made" a jeho významu“, kterou (stejně jako ostatní předložené otázky) dovolatelka považuje za otázku doposud dovolacím soudem neřešenou, neboť odvolací soud se takto formulovanou otázkou v napadeném rozhodnutí nezabýval. Odvolací soud neřešil (tudíž ani neshledal) dovolatelkou tvrzený rozpor mezi jazykovým výkladem pojmu "german made" a vnímáním tohoto označení průměrným spotřebitelem. I sama žalovaná ve svém dovolání na jiném místě soudům nižšího stupně vytýká, že „se intenzivně nezabývaly významem označení "german made", že se omezily na konstatování jazykové blízkosti k pojmu "Made in Germany", aniž by řešily rozdíly mezi těmito dvěma pojmy a jejich různé záměry a cíle“, a že se odvolací soud „nezabýval možnou otázkou rozlišnosti jazykového výkladu oproti vnímání průměrného spotřebitele“. Dovolací soud přitom ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). K nutnosti vymezení relevantní právní otázky (tj. otázky, která byla podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci) jakožto obsahové náležitosti dovolání srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, či ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1871/2016.
Otázka, „zda je možné v případě rozporu mezi jazykovým výkladem pojmu a vnímáním pojmu průměrným spotřebitelem posoudit daný pojem jako vyhovující zákonným podmínkám, pakliže ho takto vnímá průměrný spotřebitel“, rovněž dovolání příspustným nečiní. Ani takto předloženou otázku odvolací soud neřešil, nejedná se tak o otázku, která by byla pro rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované věci podstatná. Při vymezení této dovolací otázky vychází žalovaná z vlastního závěru, že průměrný spotřebitel vnímá pojem „german made“ jako vyhovující zákonným podmínkám. Takový závěr však odvolací soud v dané věci neučinil. Naopak, odvolací soud uzavřel, že označení „german made“ evokuje u průměrného spotřebitele dojem o původu výrobku, tedy ve vztahu k výrobkům z produkce závodu v Polsku o původu výrobků informuje klamavě. Dovolací soud přitom ve svém rozhodování formuloval závěr, podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ve smyslu §237 o. s. ř. na vyřešení takové otázky, u níž je odpověď současně závislá na vlastním závěru dovolatele, jenž odvolací soud neučinil a jenž dovolatel činí součástí této otázky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3492/2021, a judikaturu tam citovanou). Nastolená otázka proto nemůže být způsobilá vést k závěru o přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani otázka, „zda by v případech, jako je ten posuzovaný, neměl soud spíše uložit žalovanému, aby vyjasnil význam pojmu "german made", spíše než povinnost zdržet se jeho používání, anebo zda povinnost zdržet se používání označení musí v každém případě podléhat podmínce, že neexistuje žádné další vysvětlení významu označení“. Ani na řešení této dovolatelkou předestřené otázky totiž není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, tuto otázku odvolací soud neřešil a stran ní neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení. Jak již bylo konstatováno shora, dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, že pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, a rovněž např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Pro úplnost lze doplnit, že dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, podle kterého vzhledem k tomu, že nekalá soutěž je zákonem zakázána, nelze důvodnost tzv. zápůrčího nároku posuzovat z hlediska vhodnosti, přiměřenosti, hospodárnosti či jiných obdobných okolností souvisejících se splněním deliktního závazku soutěžitele zdržet se zakázaného nekalosoutěžního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, uveřejněný pod číslem 61/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto uložil-li odvolací soud žalované povinnost zdržet se jednání, jež dle jeho závěru naplňuje znaky nekalé soutěže, nikterak se v tomto směru od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 28. 6. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu