ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2835.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 2835/2020-454
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně ŽOS TRADING, s. r. o. , se sídlem ve Vrútkách, Dielenská kružná 2, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 31574653, proti žalované Pars Komponenty, s. r. o. , se sídlem ve Studénce, část Butovice, Malá Strana 451, identifikační číslo osoby 25821547, zastoupené JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou se sídlem v Bílovci, Wolkerova 1140/2, o zaplacení 45 319 077 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 26/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2020, č. j. 7 Cmo 155/2019-418, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2020, č. j. 7 Cmo 155/2019-418, v části prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2018, č. j. 21 Cm 26/2011-345, v části výroku II o zamítnutí žaloby co do částky 9 683 333 Kč a ve výroku III, a v druhém výroku a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2018, č. j. 21 Cm 26/2011-345, v části výroku II o zamítnutí žaloby co do částky 9 683 333 Kč a ve výroku III, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení smluvních pokut v celkové výši 45 319 077 Kč za porušení povinnosti žalované odstranit ve lhůtě 5 pracovních dnů záruční vady jednotlivých komponentů dodaných žalobkyni podle kupní smlouvy. Smluvní pokuty vyčíslila částkou 5 000 Kč za každý den prodlení s odstraněním každé jednotlivé vady, která se na dodaném zboží vyskytla. Při výpočtu požadované smluvní pokuty vycházela z několika reklamací vad, které učinila. Z reklamace č. 1 smluvní pokutu v řízení nepožadovala. Z reklamací č. 2 až 7 požadovala smluvní pokuty ve výši 32 974 077 Kč, 1 755 000 Kč, 2 415 000 Kč, 2 520 000 Kč, 2 115 000 Kč a 3 540 000 Kč.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 21 Cm 26/2011-345, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 841 667 Kč (výrok I), žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 40 477 410 Kč, zamítl (výrok II) a žalobkyni zavázal k zaplacení náhrady nákladů řízení žalované ve výši 1 649 212 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako kupující uzavřela se žalovanou jako prodávající dne 2. 8. 2006 kupní smlouvu č. 10343/06, jejímž předmětem byla dodávka zboží – komponentů (dveří, oken a polic) – pro projekty výroby vozů Pinzgaubahn a Zillertalbanh (rakouských drah), jejichž přehled, množství, jednotlivé ceny a termíny dodávek byly uvedeny v příloze č. 1 a jejichž technická specifikace byla uvedena v příloze č. 2. Cena jednotlivých komponentů (dveří, oken či polic) byla dohodnuta v rozmezí od 3 120 Kč do 45 000 Kč za kus a celková cena dodávky všech komponentů činila 6 900 660 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). V článku VI smlouvy byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,05 % denně z dlužné částky v případě prodlení žalobkyně s úhradou peněžitého závazku a smluvní pokuta ve výši 0,05 % denně z hodnoty předmětu plnění v případě prodlení žalované s věcným plněním předmětu kupní smlouvy, přičemž smluvní pokuta nenahrazovala nárok oprávněné strany na náhradu škody. Vady, na které se vztahovala záruční doba sjednaná ve smlouvě (24 měsíců od zahájení provozu, nejdéle však 30 měsíců od dodání komponentů), byla žalovaná povinna odstranit do 5 pracovních dnů od jejich oznámení žalobkyní. Pro případ nesplnění této povinnosti mohla žalobkyně uplatnit smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč „za každou uplatněnou závadu a za každý den prodlení“. Prokazatelné škody vzniklé z vad ve sjednané záruční době měla žalovaná uhradit žalobkyni do 30 dnů od jejich vyčíslení, pokud by se strany nedohodly jinak. Žalovaná dodala žalobkyni jednotlivé komponenty podle smlouvy postupně v období od 4. 9. 2006 do 12. 2. 2009. Žalobkyně na základě reklamací jejího odběratele – výrobce kolejových vozidel ŽOS Vrútky, a. s. – (sama předtím neprovedla prohlídku zboží a vady neoznámila bez zbytečného odkladu poté, co zboží mohla prohlédnout) postupně žalované oznamovala vady dodaného zboží (vady jednotlivých dodaných komponentů, přičemž u některých komponentů reklamovala současně i více vad), a to celkem sedmi dopisy odeslanými v období od 23. 1. 2007 do 5. 3. 2009 (reklamace č. 1 až 7), a žalovaná vady odstranila, nikoliv však v dohodnuté lhůtě. V případě reklamace č. 2 činilo u 1 okna prodlení žalované s jeho opravou 12 dnů, u zbylých 47 reklamovaných oken byla délka prodlení 36 dnů. V případě reklamace č. 3 trvalo prodlení s opravou 9 vadných oken 26 dnů. Na základě reklamace č. 4 bylo opraveno 5 ks oken a 2 ks profilů s prodlením 69 dnů. Délka prodlení žalované při opravě 4 vadných oken podle reklamace č. 5 činila 55 dnů. Vada 9 kusů konzolí uplatněná reklamací č. 6 byla odstraněna s prodlením 15 dnů. V případě reklamace č. 7 trvalo prodlení žalované s opravou 3 oken 43 dnů. Společnost ŽOS Vrútky, a. s., uplatnila vůči žalobkyni náhradu škody ve výši 429 500 EUR na základě nároků vznesených vůči ní ze strany koncových zákazníků vzhledem k prodlení žalobkyně s dodávkami pro zmiňované projekty a s odstraněním vad. Jednotlivé zakázky společnosti ŽOS Vrútky, a. s., sjednané s rakouskými partnery na výrobu drážních vozů měly hodnotu 3 917 840 EUR a 2 741 173 EUR a za každý den prodlení s termínem dodání byla s rakouskými partnery sjednána smluvní pokuta ve výši 0,05 % hodnoty zakázky, maximálně 10 % z příslušné hodnoty vozidla a po dobu záruky byla požadována záloha či bankovní garance ve výši 5 % hodnoty zakázky. Společnost ŽOS Vrútky, a. s., uplatnila vůči žalobkyni také náhradu škody ve výši 577 834,88 EUR na základě nároků vznesených vůči ní ze strany koncových zákazníků formou zadržených částek ve výši 10 % ze sjednané ceny vyrobených dráhových vozidel.
4. Nároky žalobkyně posuzoval soud prvního stupně s ohledem na datum uzavření kupní smlouvy podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Dospěl k závěru, že mezi účastnicemi byla uzavřena kupní smlouva podle §409 obch. zák. Ujednání o smluvní pokutě za prodlení s odstraněním vad neshledal neplatným pro rozpor s dobrými mravy, ani neměl výkon práva žalobkyně na smluvní pokutu za rozporný se zásadou poctivého obchodního styku. Toto ujednání vyložil tak, že „závadou“ byl míněn každý vadný komponent (okno, dveře, police), popř. vadné dílce tvořící jeden komponent, nikoliv každá vada jednotlivého komponentu či jeho dílčí části. Tedy v případě, kdy žalobkyně reklamovala 3 vady na jednom komponentu (např. na okně s přiděleným výrobním číslem), činil podle soudu prvního stupně výpočet smluvní pokuty 5 000 Kč x 1 den x 1 vadné okno (nikoliv 5 000 Kč x 1 den x 3 vady), jak smluvní pokutu vypočítávala žalobkyně v žalobě. Smluvní pokutu proto vypočetl v případě jednotlivých reklamací (reklamace č. 2 až 7) v částkách 8 520 000 Kč, 1 170 000 Kč, 2 415 000 Kč, 1 100 000 Kč, 675 000 Kč a 645 000 Kč, celkem tedy v částce 14 525 000 Kč.
5. Vzhledem k návrhu žalované na moderaci smluvní pokuty se soud prvního stupně zabýval tím, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Uvedl, že důvodem sjednání smluvní pokuty byl zájem žalobkyně na co nejrychlejším odstranění záručních vad v případě jejich výskytu, neboť již ze samotné kupní smlouvy a její přílohy bylo zřejmé, že dodané komponenty měly být dále použity na výrobu kolejových vozů určených pro rakouský trh, který byl přísnější než český, a že prioritou byla kvalita dodaného zboží. Současně však přihlédl k tomu, že hodnota celé zakázky mezi účastnicemi (kupní cena za dodávku všech komponentů) činila 6 900 660 Kč bez DPH, že zjištěná výše smluvní pokuty 14 525 000 Kč je více než jejím dvojnásobkem a není přitom dána výlučně délkou prodlení žalované (v takovém případě by podle soudu prvního stupně nebylo možné uvažovat o nepřiměřené výši smluvní pokuty), nýbrž tím, že do výpočtu smluvní pokuty vstupuje kromě pevně stanovené částky 5 000 Kč za každý den prodlení také počet vadných komponentů (popř. jejich dílčích prvků). Žalovaná na základě smlouvy dodávala žalobkyni velké množství komponentů, což odůvodnilo i větší množství vad. Zjištěnou dobu prodlení (v případě jednotlivých reklamací) považoval soud prvního stupně nepřiměřenou výsledné smluvní pokutě, když např. smluvní pokuta u reklamace č. 2 za prodlení s odstraněním vad u 1 okna (12 dnů) a 47 oken (36 dnů) činí celkem 8 520 000 Kč, tedy částku přesahující sjednanou kupní cenu za všechny komponenty. Výši smluvní pokuty proto shledal nepřiměřenou a podle §301 obch. zák. ji snížil na jednu třetinu, tj. na částku 4 841 667 Kč úměrnou smluvně sjednané ceně plnění (ji nepřesahující), přičemž uzavřel, že není limitován výší vzniklé škody, neboť žalobkyně ani přes poučení soudem neprokázala vznik škody, tj. že společnosti ŽOS Vrútky, a. s., zaplatila náhradu škody, kterou po ni uplatnila. Při moderaci smluvní pokuty vzal soud prvního stupně do úvahy též skutečnost, že kromě smluvní pokuty si účastnice sjednaly povinnost žalované uhradit žalobkyni prokazatelné škody vzniklé z vad ve sjednané záruční době do 30 dní od jejich vyčíslení.
6. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 370 803,40 Kč (druhý výrok).
7. Odvolací soud věc také posoudil podle právní úpravy občanského zákoníku a obchodního zákoníku účinné do 31. 12. 2013 a ztotožnil se s výkladem ujednání o smluvní pokutě (námitku jeho nejednoznačnosti neměl za důvodnou), se zjištěními o délce jednotlivých prodlení žalované s odstraněním vad i s výpočtem smluvní pokuty, jak jej učinil soud prvního stupně. Zabýval se moderací smluvní pokuty a souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o nepřiměřenosti smluvní pokuty. Konstatoval, že soudem prvního stupně vypočtená výše smluvní pokuty (14 525 000 Kč) více než dvakrát převyšuje sjednanou kupní cenu a je několikanásobně nižší než smluvní pokuta vypočtená žalobkyní. Dodal, že tento nepoměr je dán jednak délkou prodlení, ale zejména tím, že soud prvního stupně bral v úvahu jako vadný vždy každý jednotlivý komponent jako celek, kdežto žalobkyně zohledňovala každou dílčí vadu jednotlivého komponentu. I když bylo zboží určeno pro rakouský trh, tedy pro zákazníka, který klade velký důraz na jeho kvalitu, což byl hlavní argument žalobkyně pro zohlednění každé vady jednotlivého komponentu, nesouhlasil odvolací soud s tím, že by smluvní pokuta v řádu desítek milionů korun odpovídala významu a hodnotě zajišťované povinnosti. Neměl proto námitky k postupu soudu prvního stupně, který přistoupil k moderaci smluvní pokuty a její výši snížil na jednu třetinu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, které směřovala pouze proti části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v rozsahu částky 9 683 333 Kč, neboť měla za důvodný nárok na zaplacení smluvní pokuty v celkové výši 14 525 000 Kč, jak byla vypočtena soudem, a nesouhlasila s její moderací. Je přesvědčena, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje jej změnit tak, že bude změněn rozsudek soudu prvního stupně a žalované bude uloženo zaplatit jí celkem částku 14 525 000 Kč.
9. Přípustnost dovolání žalobkyně spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na řešení otázky posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty a její moderace podle §301 obch. zák., kterou odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odkazuje přitom na celou řadu rozhodnutí
Nejvyššího soudu – sp. zn. 29 Odo 1105/2006 (jde o rozsudek ze dne 27. 11. 2008, uveřejněný pod číslem 20/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 20/2010“), sp. zn. 32 Odo 1299/2006, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008, sp. zn. 33 Odo 588/2003, sp. zn. 32 Cdo 1007/2006 (správně zřejmě sp. zn. 32 Odo 1007/2006), sp. zn. 32 Cdo 1432/2010, sp. zn. 32 Odo 400/2004, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, sp. zn. 32 Cdo 1002/2008, sp. zn. 32 Cdo 2757/2019, sp. zn. 33 Odo 438/2005, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, sp. zn. 33 Odo 872/2006 a sp. zn. 23 Cdo 525/2015 (jde o rozsudky ze dne 24. 7. 2007, ze dne 31. 8. 2010, ze dne 23. 6. 2004, ze dne 28. 8. 2006, ze dne 30. 3. 2011, ze dne 18. 1. 2005, ze dne 18. 12. 2012, ze dne 9. 4. 2009, ze dne 21. 10. 2019, ze dne 30. 5. 2007, ze dne 17. 5. 2011, o usnesení ze dne 12. 2. 2009 a ze dne 7. 4. 2015, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
10. Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty přihlížel k celkové výši požadované smluvní pokuty a tuto porovnával s dohodnutou kupní cenou, namísto toho, aby posuzoval přiměřenost smluvní pokuty podle její dohodnuté denní sazby, když nešlo o smluvní pokutu sjednanou pevnou částkou. Poukazuje na to, že v projednávané věci byla sjednána smluvní pokuta jako denní sazba ve výši 5 000 Kč odpovídající 0,07 % kupní ceny, tj. výrazně nižší než sazba 0,5 % denně, kterou podle ní považuje judikatura ještě za přiměřenou. Má též za to, že soudy obou stupňů považovaly takto sjednanou sazbu smluvní pokuty za přiměřenou, neboť soud prvního stupně ji při jednání hodnotil jako „určitou, konkrétní a tudíž zákonně smluvenou“. Následné posouzení smluvní pokuty jako nepřiměřené na základě její konečné výše hodnotí žalobkyně jako vnitřně rozporné. Nesprávnost právního posouzení spatřuje též v tom, že odvolací soud při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty přihlížel k okolnostem, které nastaly po jejím sjednání (k celkové výši smluvní pokuty, k délce prodlení žalované a k počtu reklamovaných vad dodaného zboží).
11. Podle žalobkyně odvolací soud též nesprávně aplikoval posloupnost tří fází procesu použití moderačního práva stanovenou zmíněnou judikaturou, protože při její správné aplikaci již po první fázi nemohl dojít k závěru o nepřiměřenosti výše smluvní pokuty a nemohl následně přistoupit k její moderaci. Za odporující ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje také to, že odvolací soud již ve fázi posuzování přiměřenosti sjednané smluvní pokuty přihlédl k hodnotě a významu zajišťované povinnosti.
12. Žalovaná navrhuje dovolání zamítnout. Souhlasí s tím, že odvolací soud při zkoumání přiměřenosti smluvní pokuty vnímal výši kupní ceny i délku prodlení, která byla v řádech dnů, nikoliv let, a žalobkyni nezatížila stran dalších dodávek zákazníkovi. Měla za to, že i kdyby bylo namístě moderovat denní sazbu, a nikoliv vypočtenou komplexní pokutu, výsledek by měl být v obou případech stejný, tedy neměl by převýšit kupní cenu. Poukazuje též na námitky neurčitosti ujednání o smluvní pokutě, nesplnění notifikační povinnosti žalobkyní a nepoctivosti vymáhání smluvní pokuty, které uplatnila již v řízení před soudy obou stupňů.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
14. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Přípustnost dovolání nemohou založit nepřípadné odkazy žalobkyně na R 20/2010, na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3368/2008, sp. zn. 33 Odo 872/2006, sp. zn. 32 Odo 1007/2006, sp. zn. 32 Cdo 1432/2010, sp. zn. 33 Odo 438/2005 a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 872/2006, neboť v žádném z těchto rozhodnutí nebyla dovolacím soudem řešena otázka posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty a její moderace podle §301 obch. zák. (v prvním z nich byly řešeny otázky týkající se prohlášení konkursu na majetek úpadce a charakteru smlouvy týkající se provozování podniku úpadce a v dalších byly řešeny otázky neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák., případně otázka aplikace §265 obch. zák. a nemožnosti moderace smluvní pokuty po zániku práva na její zaplacení). Od zmíněných rozhodnutí se tak odvolací soud nemohl odchýlit při řešení žalobkyní předkládané otázky. Nejvyšší soud ve své judikatuře vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí skutečně v rozporu (srov. například usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017).
16. K závěru o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. pro rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nevede ani námitka žalobkyně, že odvolací soud nerespektoval posloupnost tří fází procesu použití svého moderačního práva tím, že již při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty přihlédl k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Odvolací soud se takovým postupem neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, podle které není vyloučeno, aby soud již při posouzení otázky, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta (v rámci první fáze procesu rozhodování o použití moderačního práva ve smyslu §301 obch. zák.), přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, byť mu to zákon výslovně neukládá (srov. žalobkyní zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, a ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2757/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010).
17. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda lze posuzovat přiměřenost výše smluvní pokuty podle §301 obch. zák. na základě okolností, které nastaly po jejím sjednání, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud předně konstatuje, že ve věci, v níž byl přítomen (v osobě žalobkyně) mezinárodní prvek, nebyla spornou otázka aplikace českého práva jako práva rozhodného (sjednaného v kupní smlouvě). Sporu není též o tom, že vzhledem k datu uzavření kupní smlouvy, v níž byla smluvní pokuta sjednána (dne 2. 8. 2006), je namístě věc posoudit podle dosavadních právních předpisů (srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle §301 věty první obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta.
21. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vychází z toho, že ustanovení §301 věty první obch. zák. neobsahuje žádná kritéria pro posouzení smluvní pokuty jako nepřiměřeně vysoké a že je na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu této právní normy na základě posouzení individuálních okolností konkrétního případu, které shledá právně významnými – se zřetelem na funkce smluvní pokuty a na účel moderačního oprávnění soudu. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty se bere zřetel zejména na důvody, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnosti, které je provázely, přičemž není vyloučeno, aby soud přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti (jak již bylo uvedeno výše). Z pohledu přiměřenosti je namístě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu by bylo možno (při současném zohlednění všech okolností konkrétního případu) považovat za nepřiměřenou s ohledem na poměr mezi hodnotu zajištěné pohledávky a výši smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit třeba i jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li smluvní pokuta zajištěné pohledávky určité výše v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka. V takovém případě výše smluvní pokuty plně odvisí od doby, po kterou dlužník neplní své povinnosti zajištěné smluvní pokutou – čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše,
je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit (srov. například žalobkyní citované rozsudky ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, nebo rozsudek ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010).
22. Rozhodovací praxe Nevyššího soudu týkající se výkladu §301 obch. zák. je jednotná též v závěru, že úvahy o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty se mohou upínat toliko k těm okolnostem, které tu byly v době jejího sjednání. Otázku, zda byla smluvní pokuta sjednána v (ne)přiměřené výši, nelze posuzovat z pohledu skutečností, které nastaly až poté, kdy byla smluvní pokuta v určité výši (přiměřené či nepřiměřené) sjednána. Ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty (např. k důvodům, pro které došlo k prodlení s plněním zajištěného závazku, k okolnostem, za nichž se tak stalo, ke skutečnostem, které ovlivnily dobu trvání prodlení apod.), nelze při hodnocení její (ne)přiměřenosti podle §301 obch. zák. přihlížet (srov. v dovolání zmíněné rozsudky ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1002/2008, a ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2757/2019, dále například rozsudek ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněný pod číslem 55/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1778/2020).
23. Ze způsobu, jakým byla smluvní pokuta v posuzované věci sjednána, je zřejmé, že její celková výše byla závislá na době, po kterou žalovaná nedostála své povinnosti odstranit ve stanovené lhůtě vady dodaného zboží (komponentů) a též na množství vadných komponentů, u kterých nebyly vady odstraněny včas. Nešlo o smluvní pokutu sjednanou pevnou částkou, u níž by její konečná výše byla zjevná již při jejím sjednání. Odvolací soud nepostupoval v souladu s výše citovanými právními závěry formulovanými v konstantní judikatuře dovolacího soudu, posoudil-li sjednanou smluvní pokutu jako nepřiměřenou na základě úvahy, že její celková výše (14 525 000 Kč) vypočtená soudem prvního stupně na základě skutkových zjištění o délce prodlení a počtu vadných komponentů, s jejichž opravou byla žalovaná v prodlení, více než dvakrát převyšuje sjednanou kupní cenu všech komponentů (6 900 600 Kč) a že je několikanásobně nižší než smluvní pokuta, jak ji požadovala žalobkyně v žalobě na základě vlastní interpretace obsahu smlouvy. Ačkoliv soud prvního stupně zdůraznil (odvolací soud se s jeho závěrem zjevně ztotožnil), že celková výše smluvní pokuty nebyla dána výlučně délkou prodlení žalované, tedy že nebyla výsledkem dlouhodobého prodlení žalované, které by nemohlo vést k úvaze o nepřiměřenosti smluvní pokuty, ale že této výše dosáhla i v důsledku většího množství vadných komponentů, pak ani přihlédnutí k této okolnosti nastalé po sjednání smluvní pokuty není souladné s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Stejně jako v případě dlouhodobého prodlení by totiž i její zohlednění ve svých důsledcích zvýhodňovalo dlužníka (čím větší množství jím dodaného zboží by bylo vadné a jeho vady by neodstranil včas, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty).
24. Odvolací soud tedy při posouzení smluvní pokuty jako nepřiměřené vycházel z okolností, které nastaly po jejím sjednání, takto určenou výslednou výši smluvní pokuty porovnával s hodnotou a významem zajištěné povinnosti, a vůbec se nezabýval posouzením přiměřenosti výše smluvní pokuty tak, jak byla sjednána, tj. v částce 5 000 Kč za každý den prodlení s opravou každého vadného komponentu. Nehodnotil důvody, které vedly k jejímu sjednání, či okolnosti, které její sjednání provázely, a nezabýval se ani tím, jakou funkci měla tato smluvní pokuta plnit. Jeho úvahu, že „i když zboží bylo určeno pro rakouský trh, tedy pro zákazníka, který klade větší důraz na kvalitu, což byl hlavní argument žalobkyně pro zohlednění každé vady jednotlivého komponentu, nelze souhlasit s tím, že by smluvní pokuta v řádu desítek milionů korun odpovídala významu a hodnotě zajišťované povinnosti“, nelze považovat za relevantní, neboť nic nevypovídá o důvodech, které vedly ke sjednání smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč za každý včas neopravený vadný komponent (nikoliv za každou dílčí vadu) a den prodlení, ani o tom, proč by takto sjednaná smluvní pokuta měla být nepřiměřená. Dovolací námitky žalobkyně jsou v tomto směru důvodné.
25. Žalobkyni však nelze dát za pravdu, tvrdí-li v dovolání, že podle soudů obou stupňů byla sjednaná „denní sazba“ smluvní pokuty přiměřená. Z obsahu odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je zřejmé, že smluvní pokutu měly za platně sjednanou (nikoliv neplatnou pro neurčitost či pro rozpor s dobrými mravy). Z rozhodnutí nevyplývá závěr o přiměřenosti sazby 5 000 Kč za jeden den prodlení s opravou každého vadného komponentu. Ostatně žalobkyně se mýlí, pokud se domnívá, že ve smlouvě byla sjednána „denní sazba“ smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč, a pokud zdůrazňuje porovnání této částky se sjednanou kupní cenou všech komponentů. Žalobkyně zjevně přehlíží, že podle zjištění soudů obou stupňů nebyla „denní sazba“ smluvní pokuty sjednána pouze touto pevnou částkou, nýbrž částkou odpovídající násobku 5 000 Kč a počtu vadných komponentů, které nebyly včas opraveny. Otázkou, z jakého důvodu byla smluvní pokuta sjednána právě takto, tj. proč bylo pro určení její výše významné, kolik vadných komponentů nebude opraveno včas, se odvolací soud (ani soud prvního stupně) při hodnocení přiměřenosti smluvní pokuty nezabýval, byť šlo o okolnost týkající se důvodů sjednání smluvní pokuty, která měla být podle judikatury Nejvyššího soudu brána na zřetel. Pro úplnost lze dodat, že vzhledem k tomu, jak byla smluvní pokuta sjednána, nemusela být pro posouzení její (ne)přiměřenosti bez významu též cena jednotlivých komponentů sjednaná v kupní smlouvě.
26. Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení Nejvyšší soud neshledal.
27. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil v dovoláním napadeném výroku a v závislých výrocích o nákladech řízení (§243e odst. 1, odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
28. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu