ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.331.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 331/2022-299
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně R. i., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Karlem Střelcem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 47/33, 682 01 Vyškov, proti žalované R. G. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Pavlem Piňosem, advokátem se sídlem Kramářova 3379, 750 02 Přerov, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 61/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2021, č. j. 16 Co 56/2021-271, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 8. 2021, č. j. 16 Co 56/2021-271, výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově (dále jen) „soud prvního stupně“) ze dne 1. 10. 2020, č. j. 4 C 61/2016-234, ve výroku I., kterým byla žaloba na určení vlastnického práva žalobkyně ke specifikovaným pozemkům ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně zamítnuta, a ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva, uzavřená mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalované dne 10. 10. 2008 je projevem vážné vůle účastnic a jedná se o platný právní úkon – uzavření kupní smlouvy. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná pro nedostatek vážné vůle smluvních stran z důvodu, že jejich vůle směřovala ke sjednání propadné zástavy. Odvolací soud konstatoval, že vlastní obsah kupní smlouvy nesvědčí o tom, že by se jednalo o simulovaný právní úkon – propadnou zástavu. Kupující žalovaná závazek zaplatit vzájemně dohodnutou kupní cenu ve výši 29 000 000 Kč (viz čl. III smlouvy) splnila a na základě této skutečnosti pak byla kupní smlouva dne 31. 10. 2008 vložena do katastru nemovitostí. Pokud byla ve smlouvě sjednána rozvazovací podmínka, tak jen pro případ právní moci zamítavého rozhodnutí katastrálního úřadu (viz čl. VII smlouvy), k čemuž však nedošlo. Z článku XI bodu 2 předmětné kupní smlouvy navíc vyplývá prohlášení smluvních stran, že smlouva byla uzavřena podle jejich pravé a svobodné vůle, určitě, vážně a srozumitelně a nikoliv za nápadně nevýhodných podmínek. Odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva splňuje požadavek, aby určitost obsahu projevu vůle vyplývala z textu listiny, na níž je projev vůle zaznamenán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2651/1999 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005). Předmětná smlouva podle závěru odvolacího soudu založila závazkový vztah, jehož účelem byl převod vlastnictví nemovitých věcí z prodávající žalobkyně na kupujícího předchůdce žalované za přesně sjednaných podmínek. Odvolací soud neshledal důvodnost námitek žalobkyně k výslechu bývalého jednatele žalobkyně, který za žalobkyni smlouvu uzavíral, neboť i když byl uvedený nesprávně před zahájením jeho výslechu poučen jako svědek, ačkoliv jeho výslech měl soud realizovat jako výslech účastníka řízení, nejedná se o zásadní procesní pochybení, které by mohlo ovlivnit správnost rozhodnutí ve věci, když navíc uvedená osoba učinila svoji výpověď v režimu přísnějším, než ukládá procesní předpis [srov. §126 a §126a zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1397/2006]. Stejně tak odvolací soud neshledal, že neprovedení důkazů z připojeného trestního spisu obsahem výpovědí předsedy představenstva právního předchůdce žalované Z. Z. a advokáta R. S. mohlo způsobit vadu řízení, která mohla ovlivnit správnost rozhodnutí. Přihlédl rovněž ke zjištění, že trestní soudy všech stupňů vyhodnotily předmětnou kupní smlouvu jako platný právní úkon (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 423/2013). Odvolací soud vzal též v úvahu rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017), podle níž lze o neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran spočívající v simulaci uvažovat jen v případě, že vůli uzavřít smlouvu nemá žádná ze smluvních stran. Odvolací soud na závěr zdůraznil, že podle ustálené soudní judikatury je prioritou takový výklad smluv, který nezakládá jejich neplatnost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že odvolací soud dospěl k právnímu závěru o platnosti předmětné kupní smlouvy, aniž by se vypořádal se skutkovými zjištěními, která správnost jeho závěru vylučují. Poukazuje přitom na výpověď Z. Z. v připojeném trestním spisu, která podle dovolatelky svědčí o nevážnosti vůle na straně předchůdce žalované, jako kupujícího, a na výslech R. S., advokáta žalobkyně, učiněnou v trestním řízení, z níž je možno dovodit, že účelem transakce s předmětnými nemovitostmi neměl být standardní převod vlastnictví, ale zajištění pohledávky údajného kupujícího simulovaným právním jednáním. Neprovedení důkazů – listinami o výpovědích Z. Z. a R. S. z připojeného trestního spisu podle dovolatelky tak přispělo k nesprávnému právnímu posouzení vážnosti vůle smluvních stran uzavřít kupní smlouvu. Dovolatelka připomíná, že již v odvolacím řízení odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017, v němž se Nejvyšší soud jednoznačně vyjádřil k provádění důkazů získaných v trestním řízení. Podle názoru dovolatelky navíc odvolací soud pochybil, jestliže zdůvodnil neprovedení důkazu výslechem R. S. tím, že tato osoba, jako advokát, je vázána mlčenlivostí a nelze očekávat, že by advokát vypovídal v neprospěch klientů, čímž ve skutečnosti hodnotil neprovedený důkaz. Hodnocení neprovedeného důkazu je přitom nepřípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017). Dovolatelka poukazuje rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009) podle níž, pokud skutkové zjištění zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné, znemožňuje posoudit správnost přijatého právního závěru. Odvolací soud však závěry této judikatury Nejvyššího soudu nerespektoval, privilegoval jazykový výklad předmětné kupní smlouvy a rozhodl podle přesvědčení dovolatelky zjevně na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Dovolatelka rovněž zdůraznila, že opomenutí důležitých skutkových okolností způsobuje, že napadené rozhodnutí je zcela nepřezkoumatelné. Žalobkyně odvolacímu soudu též vytýká, že neposuzoval předmětnou smlouvu v kontextu ostatních smluvních ujednání uzavřených souběžně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4246/2008).
Dovolatelka proto navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu a rovněž soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání, případně zamítnutí dovolání, neboť má za to, že je zjevně bezdůvodné. Dovolatelka pouze zpochybňuje skutkový stav věci zjištěný oběma soudy a polemizuje s jejich závěry o vážnosti vůle účastníků kupní smlouvy.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání žalované přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejprve je nutno konstatovat, že pokud dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tzn. i ve výroku o nákladech řízení, pak ve vztahu k tomuto výroku o nákladech řízení žádnou argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud dále z obsahu dovolání žalobkyně zjistil, že dovolací námitky k nesprávnému právnímu posouzení věci jsou založeny na zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu a na vlastních skutkových závěrech dovolatelky, odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, z nichž žalobkyně dovozuje vlastní právní závěr o neplatnosti uzavřené kupní smlouvy s tím, že předmětná smlouva měla pouze simulovat jiné ujednání mezi smluvními stranami. Odvolací soud však z provedeného dokazování nedovodil, že by vůle účastníků směřovala z uzavření jiné smlouvy než smlouvy kupní. Námitky žalobkyně k nedostatkům dokazování, jeho neúplnosti, spojené s kritikou soudu, že neprovedl některé navržené důkazy, a současně spojené s námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, směřují pouze do konkrétních vad řízení, ovšem takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018 nebo ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2859/2018, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ). Rovněž námitky dovolatelky k samotnému hodnocení důkazů odvolacím soudem nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že skutkové závěry odvolacího soudu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014 nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Námitky k právnímu posouzení věci založené na kritice hodnocení důkazů nejsou tedy způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud (s ohledem na zjištěný skutkový stav) se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při právním posouzení otázky platnosti kupní smlouvy, vyšlo-li v řízení najevo, že vůlí žalobkyně a předchůdce žalované bylo uzavření smlouvy o převodu nemovitostí. Veškerá rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud při právním posouzení této otázky podle dovolatelky odchýlit, řešila buď pouze procesní otázky, na jejichž řešení však není rozhodnutí odvolacího soudu založeno (dovolatelkou uváděné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017, a ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017), nebo na řešení předmětné otázky nedopadají, řešila-li právní otázky platnosti smlouvy na základě odlišného skutkového stavu věci (dovolatelkou poukazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, a ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4246/2008).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto podané dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 4. 3. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu