ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3426.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3426/2022-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce R. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem Veveří 365/46, 602 00 Brno, proti žalované STUDENT AGENCY k.s. , se sídlem náměstí Svobody 86/17, 602 00 Brno, IČO 25317075, o zaplacení 132 420 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2119 C 39/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2022, č. j. 44 Co 99/2020-211, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 131 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2022, č. j. 44 Co 99/2020-211, výrokem I potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 3. 2020, č. j. 2119 C 39/2015-179, ve výroku I., kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 132 420 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 1. 5. 2015 do zaplacení; výrokem II změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ve výši náhrady nákladů řízení, které je žalovaná povinna žalobci zaplatit, na částku 89 165 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce; výrokem III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce má vůči žalované oprávněný nárok na uplatněnou výši náhrady škody, jakožto majetkové újmy ve smyslu §2894 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), vzniklé tím, že žalovaná porušila svoji právní povinnost podáním nesprávné informace žalobci o zrušení letu, a to dva dny před odletem, bez možnosti zajištění náhradní varianty letu podle u ní zakoupených čtyř letenek na trase z Prahy do Cancúnu přes Paříž a Mexico City (a zpět) s odletem 5. 2. 2015. Při právním posouzení věci vyšel ze závěru, že žalovaná sice prostřednictvím svého zaměstnance podanou informaci o zrušení letu později dementovala, omluvila se za dezinformaci a sdělila, že nadále bude nastalou situaci s leteckým dopravcem řešit, byla však ve lhůtě poskytnuté žalobcem k řešení do 4. 2. 2015 do 9 hod. nečinná. Vyšel dále ze zjištění, že žalobce následně informoval žalovanou, že nemá společně s dalšími třemi cestujícími na dalším zajišťování letenek zájem a žádá o vrácení zaplacené částky za letenky. Poté dne 4. 2. 2015 společně se třemi dalšími spolucestujícími žalobce zakoupil nové letenky na let 5. 2. 2015 v hodnotě 132 420 Kč, tak aby se zabránilo dalšímu vzniku škody v místě cílové destinace. Pohledávky za žalovanou z titulu náhrady škody byly těmito třemi spolucestujícími postoupeny na žalobce. Odvolací soud s ohledem na ustanovení §2952 o. z., podle něhož se hradí skutečná škoda, co poškozenému ušlo, a podle §2950 o. z., řešící náhradu škody způsobené neúplnou nebo nesprávnou informací, ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobou uplatněný nárok na náhradu škody je oprávněný, když shledal, že mezi jednáním žalobce (zakoupení druhé sady letenek) a poskytnutím nesprávné informace ze strany žalované je přímá příčinná souvislost. Potvrdil proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které v dovolací lhůtě doplnila, a jehož přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, a ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 152/2021. Má rovněž za to, že odvolací soud se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2568/2008, při posouzení prevenční povinnosti podle §2 900 o. z., nezkoumal-li případnou prevenční povinnost žalobce a míru jeho zavinění na vzniklé škodě. Namítá, že odvolací soud nepřihlédl k unáhlenému jednání žalobce, jednajícímu nepřiměřeně k dané situaci, objednal-li další sadu letenek, byť disponoval informací od zaměstnance žalované, že sdělení o zrušení letu bylo nepravdivé a že letenky jsou nadále zajišťovány. Pokud žalovaná žalobci sdělila, že let není zrušen, že původní informace o zrušení letu byla nesprávná, tak pak podle dovolatelky není naplněna podmínka příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody ve výši ceny dalších letenek, zakoupených následující den poté, co žalobce obdržel informaci o nesprávnosti sdělení o zrušení letu. Dovolatelka v této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005 a z dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, řešící otázku určení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována. Domnívá se, že odvolací soud se při posuzování příčinné souvislosti mezi jednáním žalobce (jeho protiprávním úkonem) a vzniklou škodou odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a neposoudil správně řetězec postupně následujících příčin a následků jednání účastníků ve vztahu ke vzniku škody (podrobně vylíčených v doplnění dovolání). V této souvislosti dovolatelka poukázala i na závěry rozsudků Nejvyššího soudu z dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018 a ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014, a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003. Dovolatelka též namítá, že odvolací soud se nijak nezabýval a nehodnotil skutečnost, že v okamžiku, kdy zaměstnanec žalované sděloval žalobci informaci o zrušení letu, jednalo se o informaci pravdivou, kterou obdržel od leteckého dopravce, nejednalo se tedy o protiprávní jednání žalované, jak odvolací soud nesprávně dovodil. Navíc s poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3577/2006, má za to, že se zprostila své odpovědnosti za škodu, vyplývá-li ze skutkových okolností, že porušení právní povinnosti nezavinila ona, ale letecký dopravce, čemuž nemohla zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na ní požadovat. Podle dovolatelky je napadené rozhodnutí postiženo přepjatým formalismem a užitím předpisu v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka proto navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce podal k dovolání žalované vyjádření, v němž navrhl odmítnutí dovolání, neboť má za to, že žalovaná v dovolání řádně nevymezila přípustnost dovolání. Dovolatelka odkázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale z dovolání není zřejmé, u řešení jakých konkrétních otázek hmotného práva se měl odvolací soud od uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu odchýlit. U prvních dvou žalovanou citovaných judikátů žalobce nenachází žádnou spojitost s projednávanou věcí a u dalších citovaných judikátů žalovaná neuvedla žádnou otázku právního významu, kterou by měl odvolací soud řešit v rozporu s poukazovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu. Podle mínění žalobce dovolatelka spíše polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu a preferuje svůj vlastní skutkový náhled na danou věc po vlastním hodnocení skutkových zjištění. Má tedy za to, že dovolání žalované není nepřípustné a ani důvodné; považuje rozhodnutí obou soudů za správná.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je její dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, a ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 152/2021, nevymezila žádnou konkrétní otázku hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud od uvedených rozhodnutí dovolacího soudu odchýlit. Nejvyšší soud se přitom k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již několikrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, či usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1871/2016 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), kdy dovodil, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Navíc uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházejí ze zcela odlišného skutkového stavu, než z jakého vyšel v dané věci odvolací soud.
Dovolací soud dále posuzoval, zda je dovolání přípustné pro řešení dovolatelkou nastíněné otázky týkající se příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vzniklou škodou, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018 a ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014, a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003) neposoudil-li podle dovolatelky správně řetězec postupně následujících příčin a následků jednání účastníků ve vztahu ke vzniku škod, tedy příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody, kdy se měl odvolací soud odchýlit od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005 a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006.
Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005 a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1583/2010, dostupné na www.nsoud.cz ). Otázka existence příčinné souvislosti je tedy předně otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku; příčinná souvislost musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud od závěrů této ustálené rozhodovací praxe odchýlil, jestliže ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobci vznikla škoda zakoupením duplicitních letenek a že žalovaná dva dny před odletem nesprávně informovala žalobce o zrušení letu na trase dle letenek zakoupených u ní žalobcem a jeho spolucestujícími, a to bez možnosti náhrady, a následně po poté, co tuto informaci dementovala a žalobci sdělila, že bude nastalou situaci s leteckým dopravcem řešit, byla v dodatečně poskytnuté lhůtě žalobcem k vyřešení nečinná. Odvolací soud tedy příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a vzniklou škodou posoudil s ohledem na tyto skutkové okolnosti a rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, dostupném na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda se odvolací soud odchýlil od závěrů dovolatelkou poukazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se prevenční povinnosti. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelka zakládá přípustnost dovolání pro řešení otázky plnění prevenční povinnosti a nesprávné právní posouzení této otázky odvolacím soudem na vlastních skutkových závěrech učiněných na vlastním hodnocení zjištěných skutkových okolností, kdy dovozuje, že jednání žalobce bylo unáhlené a nepřiměřené, objednal-li další sadu letenek, byť již věděl, že informace o zrušení letu byla nesprávná. K takovému závěru však odvolací soud nedospěl. Vycházel totiž ze skutečnosti, že po dementování nesprávné informace žalovanou o zrušení letu tato zároveň žalobci sdělila, že situaci bude s dopravcem dále řešit, následně ale byla do dodatečně poskytnutého časového termínu žalobcem (na den před plánovaným odletem) nečinná. Naopak žalobce ve snaze zabránit další škodě v místě cílové destinace, zajišťoval další letenky, aby společně s dalšími cestujícími odletěl v plánovaný den odletu do místa pobytu. Nelze proto dovodit, že by se odvolací soud otázkou prevenční povinnosti žalobce nezabýval dostatečně, a že by se při právním posouzením otázky nároku na náhradu škody odchýlil od uváděné judikatury Nejvyššího soudu týkající se prevenční povinnosti poškozeného. Zakládá-li navíc žalovaná dovolání na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem, je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele ke skutkovým zjištěním soudu a hodnocení důkazů odvolacím soudem nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze ani úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz ).
Dovolání žalované není tedy s ohledem na výše uvedené podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud její dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu