ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3428.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3428/2021-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně CAPEXUS s.r.o. , se sídlem Nuselská 419/92, 140 00 Praha 4- Michle, IČO 24131326, zastoupené Mgr. Kateřinou Bubeníkovou, advokátkou se sídlem Malá Štěpánská 1932/3, 120 00 Praha 2, proti žalované KMD PLUS s.r.o. , se sídlem U Křížku 1402/6, 140 00 Praha 4-Nusle, IČO 25121553, zastoupené Mgr. Vítem Dubovým, advokátem se sídlem Purkyňova 2476/102a, 612 00 Brno, o zaplacení 582 220 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 25/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, č. j. 35 Co 385/2020-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, č. j. 35 Co 385/2020-121, výrokem I. potvrdil rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 3. 2020, č. j. 19 C 25/2020-21, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 582 220 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 15. 8. 2019 do zaplacení a náklady řízení ve výši 63 073,80 Kč; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci byly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) a že žádná z odvolacích námitek žalované, podaná proti rozsudku pro uznání vydaného soudem prvního stupně, není důvodná. Odvolací soud neshledal za důvodnou námitku, že by v projednávané věci nebyl podán žalobkyní řádný návrh na vydání elektronického platebního rozkazu (dále též jen „EPR“) a že by nebyl podepsaný zástupkyní žalobkyně. Žalobkyně návrh řádně odůvodnila tím, že ji žalovaná nevrátila zaplacenou část ceny díla ve výši 582 220 Kč poté, co žalobkyně odstoupila od nesplněného zbytku smluvního plnění v uvedené výši (podle smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi dne 2. 8. 2018), jestliže ji žalovaná včas nedodala koberec v této sjednané výši. Podle odvolacího soudu návrh netrpí žádnou vadou, která by bránila vydání rozsudku pro uznání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 968/2003). Elektronický platební rozkaz byl žalované řádně doručen do datové schránky dne 10. 1. 2020 společně s výzvou, aby pro případ, že žalovaná podá odpor, se ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě. Žalovaná byla současně poučena o následcích nesplnění této výzvy. Dne 20. 1. 2020 žalovaná podala proti EPR odpor, v němž pouze uvedla, že nárok neuznává, aniž by však ve světle poučení soudem dostála kvalifikované výzvě k vyjádření se k žalobě (§114b odst. 1 o. s. ř.), tedy vyjádření se ke skutkovým okolnostem (vylíčení rozhodujících okolností, na nichž staví svou obranu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3597/2007). K námitce žalované, že EPR nebyl řádně doručen, byl-li doručen přímo žalované a ne její zástupkyni, odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně doručoval správně přímo žalované, neboť žalovaná v době doručování EPR a zároveň kvalifikované výzvy k vyjádření se k žalobě jedním rozhodnutím (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 616/2003 a sp. zn. 28 Cdo 1555/2003) neprokázala ve smyslu §32 odst. 1 o. s. ř., že je zastoupena. Podle tohoto zákonného ustanovení o. s. ř. je zastoupení účastníka prokázáno až předložením plné moci soudu. Je přitom nerozhodné, že je zástupce v návrhu uveden. K námitce, že EPR vydala vyšší soudní úřednice a ne předseda senátu, odvolací soud uvedl, že takový postup není nezákonný a je v souladu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1480/2019. Odvolací soud proto potvrdil vydaný rozsudek pro uznání soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění předpokladů obsažených v §237 o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak je dosud dovolacím soudem posuzována anebo je v dílčích otázkách dovolacím soudem rozhodována odlišně.
Dovolatelka namítá „chybnou formulaci rozhodnutí“ soudu, jímž byl vydán EPR, kdy v textu tohoto rozhodnutí není nikde výslovně uvedeno ustanovení §114b o. s. ř., nebyla konkretizována povaha výzvy, což žalovanou znevýhodnilo při vyhodnocení soudem tvrzené kvalifikované výzvy k vyjádření. Nebylo podle jejího názoru nepochybné, že se v tomto rozhodnutí jedná výslovně o výzvu kvalifikovanou a nikoli jen prostou, předpokládanou ustanovením §101 o. s. ř.
Dovolatelka současně namítá „chybnou formu rozhodnutí“ s tím, že zákon nepředpokládá, že by povinnost k vyjádření ve smyslu §114b o. s. ř., která se ukládá usnesením, mohl soud stanovit ve formě výroku EPR, který je jiným druhem rozhodnutí (není usnesením). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je bez právního významu, zda je usnesení obsahující výzvu ke splnění povinnosti samostatným rozhodnutím nebo je rozhodnutí v části obsahující výzvu ke splnění povinnosti se vyjádřit pojato do jediného písemného vyhotovení rozhodnutí, kterým je vydáván EPR. Poukazuje, že i Nejvyšší soud zaujímá k této otázce formy rozhodnutí EPR a výzvy k vyjádření se podle §114b o. s. ř. opačná stanoviska. V této souvislosti uvedla usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1226/2005 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 616/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2005, na něž se odkazoval odvolací soud při řešení věci. Dovolatelka se závěry tohoto posledně cit. rozhodnutí nesouhlasí, jeho závěry považuje za nesprávné. Podle dovolatelky je namístě nedodržení procesní formy rozhodnutí, tedy v daném případě nedodržení formy usnesení u výzvy k vyjádření se podle §114b o. s. ř., obsažené v EPR, sankcionovat následkem nicotnosti.
Dovolatelka dále poukazuje na to, že i v případě, že by bylo možno připustit, že soud stanovil žalované povinnost se vyjádřit podle §114b o. s. ř. v rozhodnutí, jímž byl zároveň vydáván EPR, zanikla tato povinnost nejpozději dne 20. 1. 2020 zrušením EPR, takže ke dni vydání rozsudku pro uznání žalovaná žádnou takovou povinnost neměla.
Další námitka dovolatelky je směřována k vadě předmětného rozhodnutí, kterým měla být žalovaná vyzvána k vyjádření se podle §114b o. s. ř., spočívající v tom, že jej vydala neoprávněná osoba, pokud jej vydala vyšší soudní úřednice a nikoliv předseda senátu. Tuto námitku žalovaná uplatnila již v odvolacím řízení, ale odvolací soud se s touto námitkou nijak nevypořádal. Dovolatelka si je vědoma, že otázkou oprávnění vyššího soudního úředníka vydat usnesení podle §114b o. s. ř. (tzv. kvalifikovanou výzvu) se Nejvyšší soud již zabýval a tuto možnost ve svých rozhodnutích připustil jako zákonnou (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3295/2016 nebo sp. zn. 25 Cdo 996/2017), ale současně dovolatelka poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2003 a sp. zn. 32 Cdo 5290/2007, v nichž Nejvyšší soud rozhodl rozdílně, když konstatoval, že rozhodnutí podle §114b odst. 1 o. s. ř. není oprávněn vydat vyšší soudní úředník. Tato posledně cit. rozhodnutí považuje za správná a Nejvyšší soud by podle jejich závěrů měl rozhodnout i v dané věci.
Dovolatelka v neposlední řadě namítá, že soud, který rozhodnutí o stanovení povinnosti podle §114b o. s. ř. vydal jako výrok II. EPR, toto rozhodnutí nijak neodůvodnil a takové rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné. Současně má žalovaná za to, že postup soudu vůči ní považuje za diskriminační a překvapivý, když v jiných obdobných věcech je vydáváno samostatné usnesení, kterým je stanovena povinnost podle §114b o. s. ř. V důsledku chybného postupu soudu byla tak žalovaná zkrácena o možnost řádně se bránit v soudním řízení.
Dovolatelka je přesvědčena, že nebyly splněny podmínky pro vynesení rozsudku pro uznání ani z důvodu nepřípadné a nespravedlivé aplikace ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. Podle dovolatelky spojení „má se za to“, užité v ustanovení §153a odst. 3 a §114b odst. 5 o. s. ř. nestanovuje právní fikci, resp. nevyvratitelnou domněnku, ale domněnku vyvratitelnou, u níž lze prokázat, že presumovaná skutečnost nenastala. Z uvedeného dovozuje, že pokud se žalovaná vyjádřila, že žalobou uplatněný nárok neuznává, vyloučí se takovým vyjádřením možnost vzniku domněnky podle §114b odst. 5 o. s. ř., tedy že by takový nárok uznala. Poukázala i na nálezy Ústavního soudu, v nichž se Ústavní soud opakovaně vyjádřil k nepatřičnému extenzivnímu uplatňování §114b o. s. ř. Za nesprávný považuje v dané věci závěr soudu, že se žalovaná na výzvu soudu k věci nevyjádřila, jestliže žalovaná tím, že uvedla, že uplatněný nárok neuznává, se jednoznačně vyjádřila k žalobou uplatněnému nároku. Podle dovolatelky nejsou dány předpoklady pro konstatování vzniku domněnky podle §114b odst. 5 o. s. ř., namítá, že soud prvního stupně vycházel z chybně zjištěného stavu věci a odvolací soud se s touto námitkou žalované, uplatněné již v odvolacím řízení, nijak nevypořádal.
Dovolatelka závěrem namítá chybný procesní postup soudů a chybné právní hodnocení. Podle dovolatelky neměl být a ani nemohl být vydán EPR, což dovozuje z nedostatku návrhu, jeho nesrozumitelnosti a neurčitosti, nedoložení důkazů k tvrzenému nároku a též z toho důvodu, že ve věci nemohl být schválen smír podle §99 odst. 1 a 2 o. s. ř., a nemohlo tedy být ani vydáno usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. a následně rozsudek pro uznání. Tím, že odvolací soud se s jejími odvolacími námitkami řádně nevypořádal, odchýlil se od řešení otázek procesního práva. Poukázala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3277/2013, ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3498/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4192/2008 a ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 1037/2004.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně s dovoláním navrhla odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť výkonem rozhodnutí by žalované hrozila vážná újma.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání žalované přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K první dovolatelkou uváděné námitce v dovolání, jíž namítá chybnou formulaci rozhodnutí soudu, kterým byl vydán EPR, jestliže v textu tohoto rozhodnutí není nikde ve spojitosti s výzvou k vyjádření se výslovně uvedeno ustanovení §114b o. s. ř., dovolatelka nijak konkrétně nevymezila v jakém předpokladu přípustnosti dovolání, uvedeném v §237 o. s. ř., spatřuje přípustnost dovolání. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, formuloval právní závěr, že pokud může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013, či usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015 - dostupných na www.nsoud.cz ). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Žalobkyně uvedenou námitkou pouze projevila nesouhlas s formulací rozhodnutí soudu prvního stupně (kterou odvolací soud neodstranil) a projevila vlastní právní názor na předmětné rozhodnutí soudu. Má-li být však dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, musí být z obsahu dovolání patrno, jakého předpokladu přípustnosti dovolání se dovolatel dovolává, v čem spatřuje dovolatel přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., tedy jestli napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak. Žádnou z uvedených přípustností dovolání však dovolatelka ve vztahu k uvedené námitce označené jako „chybná formulace rozhodnutí“ nevymezila, tudíž nedostála požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
K dovolatelkou označené námitce „chybná forma rozhodnutí“, jíž namítá, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu je zaujímáno rozdílné řešení otázky formy rozhodnutí, kterým je vydáván EPR, a formy výzvy soudu ke splnění povinnosti žalovaného se písemně vyjádřit k žalobě podle §114b o. s. ř., a to s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 32 Odo 616/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1226/2005, dostupné na www.nsoud.cz , je nutno konstatovat, že závěry těchto rozhodnutí nejsou v rozporu, pouze každé z nich připouští obě zákonné možnosti, a to, že buď usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. může být obsaženo ve výroku platebního rozkazu (sp. zn. 32 Odo 616/2003) nebo je platební rozkaz a usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. vyhotoveno na dvou listinách a žalovanému doručováno současně, to jest jedinou zásilkou. Pokud dovolatelka nesouhlasí s možnou formou rozhodnutí, jak je uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 32 Odo 616/2003, Nejvyšší soud konstatuje, že nemá důvod měnit v tomto směru ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, a proto neshledal, že by pro řešení této dovolatelkou předestřené otázky ohledně formy rozhodnutí EPR a výzvy k podání vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. bylo její dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
K další dovolatelkou předestřené námitce, že i v případě, že by bylo možno připustit jako zákonný procesní postup stanovení povinnosti žalované vyjádřit se podle §114b o. s. ř. v rozhodnutí, jímž byl zároveň vydáván EPR, a že pak současně se zrušením EPR po podání odporu proti EPR zanikla její povinnost vyjádřit se, takže ke dni vydání rozsudku pro uznání žádnou uvedenou povinnost neměla, je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že pro řešení této námitky není dovolání v této části podle §237 o. s. ř. přípustné, jelikož touto námitkou dovolatelka nedostála požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., jak již výše zdůvodněno.
Nejvyšší soud dále posuzoval přípustnost dovolání pro dovolatelkou formulovanou otázku, zda výzvu k vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. vydala neoprávněná osoba, pokud ji vydala vyšší soudní úřednice a nikoliv předseda senátu. Dovolatelka poukazuje na to, že uvedená otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu vyjádřeném v usnesení ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3295/2016 nebo ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 996/2017, a má za to, že by dovolacím soudem v těchto rozhodnutích vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak, a sice tak, že uvedené rozhodnutí vyšší soudní úředník vydat nemůže. Odkázala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2003 a sp. zn. 32 Cdo 5290/2007.
V dané věci bylo usnesení obsahující výzvu žalované k vyjádření se ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. vydáno dne 10. 1. 2020. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1480/2019 (dostupném na www.nsoud.cz ) shodně s usneseními ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3295/2016 a ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 996/2017, učinil závěr, že rozsah působnosti vyšších soudních úředníků je vymezen v §11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2014, podle něhož může vyšší soudní úředník v občanském soudním řízení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkou činností, které jsou v tomto ustanovení uvedeny, přičemž rozhodování podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. v tomto negativním výčtu obsaženo není. Nejvyšší soud nemá důvod se od uvedeného právního závěru odchýlit. Pokud dovolatelka poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2003 nebo sp. zn. 32 Cdo 5290/2007, jedná se u judikaturu vázanou na právní úpravu §10 a 11 zákona č. 121/2008 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že pro tuto otázku, zda výzvu k vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. vydala neoprávněná osoba, pokud ji vydala vyšší soudní úřednice a nikoliv předseda senátu, není dovolání žalované podle §237 o. s. ř. přípustné.
Námitka dovolatelky, týkající se nesplnění podmínek vynesení rozsudku pro uznání v dané věci, je založena na jejím vlastním výkladu a aplikaci ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. a v souvislosti s námitkou dovolatelka ani nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v ustanovení §237 o. s. ř. Navíc rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, dostupný na www.nsoud.cz , na který odvolací soud v souvislosti s řešením otázky fikce uznání závazku odkázal, podrobně vyložil ustanovení §114b a §153a o. s. ř. a jejich aplikaci.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že vycházel z chybně zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně, je namístě připomenout, že Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že skutkové závěry odvolacího soudu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014 nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Námitky k právnímu posouzení věci založené na kritice hodnocení důkazů nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Námitky dovolatelky k chybnému procesnímu postupu soudu a nepřezkoumatelnosti a překvapivosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nejsou rovněž způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Uvedené námitky směřují do konkrétních vad řízení, nezahrnují však otázku procesního práva, kterou by odvolací soud řešil. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4290/2018 – dostupných na www.nsoud.cz ). Nebylo tedy namístě přihlížet k dovolatelkou uváděné judikatuře Nejvyššího soudu uváděné v závěru dovolání.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné a její dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Jelikož byly naplněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud neshledal návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu