ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3487.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3487/2021-1863
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Teco a.s. , se sídlem v Kolíně, Průmyslová zóna Šťáralka 984, Kolín IV, identifikační číslo osoby 46357301, zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 976/12, proti žalované ELKO EP, s.r.o. , se sídlem v Holešově, Palackého 493, Všetuly, identifikační číslo osoby 25508717, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, o ochranu práv k užitnému vzoru, ochranným známkám, před nekalou soutěží a pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 10/2015, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2021, č. j. 3 Cmo 57/2020-1791, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované v rozsahu, v jakém napadá rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2021, č. j. 3 Cmo 57/2020-1791, v části, v níž byly potvrzeny výroky V a VII rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, č. j. 21 Cm 10/2015-1709, se odmítá.
III. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2021, č. j. 3 Cmo 57/2020-1791, se v části, v níž byl potvrzen výrok III, potvrzen s „doplněním“ výrok IV, a změněny výroky X, XI a XII rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, č. j. 21 Cm 10/2015-1709, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 7. 1. 2020, č. j. 21 Cm 10/2015-1740, a v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, č. j. 21 Cm 10/2015-1709, ve výrocích III, IV a X a doplňující usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2020, č. j. 21 Cm 10/2015-1740, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 21 Cm 10/2015-1709, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 7. 1. 2020, č. j. 21 Cm 10/2015-1740, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se v České republice výroby, nabídky, uvádění na trh, užívání, vystavování, skladování, držení či pořádání uživatelských školení ohledně výrobků ve výroku blíže specifikovaných a povinnosti tyto výrobky stáhnout z trhu (výrok I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se v České republice výroby, nabídky, uvádění na trh, užívání, vystavování, skladování, držení či pořádání uživatelských školení ohledně elektronických sběrnicových řídících systémů, jejich komponentů a příslušenství ve výroku blíže specifikovaných (výrok II), uložil žalované povinnost zdržet se umisťování označení „CIB“ na elektronické sběrnicové řídící systémy, jejich komponenty, příslušenství a jejich obaly, zdržet se nabídky, skladování a uvádění na trh elektronických sběrnicových řídících systémů, jejich komponentů a příslušenství pod označením „CIB“, zdržet se užívání označení „CIB“ v obchodních listinách a v reklamě, v uživatelských příručkách a v produktové dokumentaci, a to ve spojení s elektronickými sběrnicovými řídícími systémy, jejich komponenty a příslušenstvím, a stáhnout z trhu elektronické sběrnicové řídící systémy, jejich komponenty a příslušenství opatřené označením „CIB“, to vše s výjimkou výrobků ve výroku blíže specifikovaných (výrok III), uložil žalované povinnost poskytnout žalobkyni informace o počtu prodaných výrobků ve výroku blíže specifikovaných, na nichž samotných, na jejichž obalech či příbalových materiálech bylo označení „CIB“, a o ceně obdržené za tyto výrobky (výrok IV), uložil žalované povinnost uveřejnit v deníku Hospodářské noviny a v časopisech AUTOMA, ELEKTRO, ELEKTROINSTALATÉR a SDĚLOVACÍ TECHNIKA na své náklady omluvu ve znění a formě ve výroku blíže specifikovaných (výrok V), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zveřejnit omluvu o obsahu ve výroku blíže specifikovaném (výrok VI), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 150 000 Kč (výrok VII), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 850 000 Kč (výrok VIII), zastavil řízení o vzájemném návrhu žalované o uložení povinnosti žalobkyni uznat právo žalované jako předchozího uživatele užitného vzoru zapsaného v rejstříku užitných vzorů pod číslem 21380 (výrok IX), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky X až XII).
2. Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobkyně a žalované ve věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení ve výrocích I až VIII, ve výroku IV s „doplněním“, že povinnost poskytnout informace se vztahuje k výrobkům prodaným v období od 10. 2. 2011 do 30. 4. 2015, změnil výroky o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Svůj rozsudek odůvodnil odvolací soud tím, že uložení povinností uvedených ve výrocích I, II a VI rozsudku soudu prvního stupně a rovněž ve výroku VIII tohoto rozsudku v rozsahu částky 350 000 Kč, které žalobkyně uplatnila z titulu ochrany užitného vzoru zapsaného v rejstříku užitných vzorů pod číslem 21380 „Systém pro elektronický přenos dat“ s právem přednosti od 30. 8. 2010, není podle zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, opodstatněné (a ztotožnil se tak se závěrem soudu prvního stupně), neboť tento užitný vzor byl ke dni rozhodnutí soudu z rejstříku pravomocně vymazán.
4. Uložení těchto povinností není dle odvolacího soudu opodstatněné ani z titulu ochrany před jednáním v nekalé soutěži, jež mělo dle žalobkyně spočívat ve využití technického řešení žalobkyně (původně chráněného užitným vzorem) a know-how žalobkyně ze strany žalované v oblasti tzv. inteligentních elektroinstalací v budovách využívajících komunikační sběrnici, a to pro absenci rozporu jednání žalované s dobrými mravy hospodářské soutěže ve smyslu §44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a §2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Dle zjištění odvolacího soudu technické řešení žalobkyně (původně chráněné užitným vzorem) využívala žalovaná na základě smlouvy o spolupráci uzavřené mezi účastnicemi dne 16. 1. 2007 za účelem vývoje, výroby a uvedení na trh systému inteligentní elektroinstalace pod označením INELS II. Tato smlouva založila právo obou stran čerpat ze znalostí a dovedností druhé strany získaných v průběhu smluvního vztahu. Smlouva přepokládala poskytování know-how, průběžnou výměnu a sdílení informací, aby strany i po případném ukončení smluvního vztahu mohly na dosažené znalosti navázat. Pokud si ve smlouvě žalobkyně vyhradila výlučná práva, pak pouze k jí nově vytvořené sběrnici, kterou však ve skutečnosti nevytvořila. Ve výrobcích v rámci systému INELS II byla proto využita žalobkyní původně vytvořená sběrnice HIB představující vnos do společného projektu. V případě systému INELS III uváděného na trh pouze žalovanou se jedná o řešení odlišné, byť založené na zkušenostech ze společného vývoje a dále rozvinuté.
5. Jednáním v nekalé soutěži není dle odvolacího soudu ani opomenutí žalované uvádět dle ujednání ve smlouvě o spolupráci údaj v katalozích propagujících systém INELS II o tom, že jde o společný projekt obou účastnic, neboť dle skutkových zjištění nepřikládaly účastnice v průběhu jejich spolupráce této povinnosti zvláštní význam, její nesplnění žádným způsobem nesankcionovaly a zjevně ji ani jedna ze stran nedodržovala. Pokud žalobkyně vytýká žalované porušení této povinnosti, byť sama v průběhu smluvního vztahu toto porušování trpěla a neučinila nic k nápravě, pak lze dle odvolacího soudu stěží uvažovat o splnění znaku nekalé soutěže spočívající ve způsobilosti jednání přivodit újmu. Kromě toho se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého předpokladem poskytnutí požadovaného zadostiučinění je existence nemajetkové újmy na straně žalobkyně, a to v případě peněžitého zadostiučinění újmy takové povahy a rozsahu, že je třeba nahradit ji v penězích. Vytýkaným jednáním žalované však taková újma žalobkyně vzniknout nemohla, i kdyby jednání žalované bylo možné považovat za nekalou soutěž.
6. Ve vztahu k nárokům žalobkyně na uložení povinností uvedených ve výrocích III, IV a VI rozsudku soudu prvního stupně a rovněž ve výroku VIII tohoto rozsudku v rozsahu částky 350 000 Kč, které žalobkyně uplatnila z titulu ochrany práv ke slovní ochranné známce zapsané v rejstříku ochranných známek pod č. 326489 ve znění „CIB Common Installation Bus“ mj. pro komunikační sběrnice, programovatelné řídicí systémy, elektrické a elektronické zařízení, přístroje pro elektronickou signalizaci atd. s právem přednosti od 10. 2. 2011, odvolací soud uvedl, že označení „CIB“ bylo od února 2007 používáno na společných výrobcích z řady INELS II oběma účastnicemi a žalovaná toto označení používá i na vlastních výrobcích z řad INELS III. Užívání tohoto označení na vlastních výrobcích žalované mimo společně vytvořený systém z řady INELS II dle odvolacího soudu představuje porušení práva žalobkyně k její ochranné známce podle §8 odst. 2 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách). Toto označení tvoří dle odvolacího soudu dominantní prvek ochranné známky žalobkyně a v případě jeho použití pro totožné výrobky existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti.
7. Dle odvolacího soudu je nedůvodná námitka žalované, že předmětné označení používá pouze jako technickou značku, stejně jako námitka, že jí svědčí právo předchozího uživatele podle §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že toto právo nemůže být založeno společným užíváním daného označení na společném výrobku. Existence práva předchozího uživatele předpokládá užívání společného označení na vlastníkovi ochranné známky nezávisle. Šlo o označení, které vytvořila a použila jako první žalobkyně pro konkrétní typ sběrnice. Žalovaná ho používala proto, že jím byl označován společný produkt účastnic. Užívání předmětného označení žalovanou bylo oprávněné pouze po dobu, než žalobkyně v roce 2010 odňala žalované souhlas s užíváním označení, poskytnutý jí předtím konkludentně v rámci spolupráce účastnic.
8. Odvolací soud proto shledal důvodný nárok žalobkyně na uložení povinnosti žalované zdržet se užívání předmětného označení pro specifikované výrobky podle §8 odst. 2 písm. b) zákona o ochranných známkách, stejně jako nárok na poskytnutí specifikovaných informací souvisejících s uváděním těchto výrobků na trh podle §3 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství, avšak pouze za období od vzniku práva přednosti k ochranné známce žalobkyně do podání žaloby. To dle odvolacího soudu vyplývá z podstaty věci, když informační povinnost se vztahuje k porušení práv z ochranné známky a žalobou nelze přiznat víc, než čeho se žalobce domáhá ke dni podání žaloby. Dle odvolacího soudu nicméně není důvodný nárok žalobkyně na přiznání požadovaného přiměřeného zadostiučinění. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že lze těžko byť jen odhadnout, zda vůbec a jaká mohla žalobkyni vzniknout nemajetková újma v příčinné souvislosti s jednáním žalované, pokud žalovaná dlouhodobě předmětné označení užívala se souhlasem žalobkyně pro výrobky v řadě INELS II a nadále tak činit může, přičemž dlouhodobou propagací společného produktu zhodnotila žalovaná toto označení pro žalobkyni. Žalobkyně navíc uvedla ve vztahu k nároku na přiměřené zadostiučinění v peněžité formě pouze obecná tvrzení založená na porovnání obratů účastnic, jež přiznání požadovaného zadostiučinění neopodstatňují.
9. Ve vztahu k nárokům žalobkyně na uložení povinností uvedených ve výrocích V a VII rozsudku soudu prvního stupně, které žalobkyně uplatnila z titulu ochrany práv k její slovní ochranné známce zapsané v rejstříku ochranných známek pod č. 172405 ve znění TECOMAT pro programovatelné automaty s právem přednosti od roku 1991 a k její ochranné známce zapsané v rejstříku ochranných známek pod č. 292313 ve znění FOXTROT mj. pro programovatelné řídicí systémy, elektrická a elektronická zařízení s právem přednosti od 26. 3. 2007, odvolací soud uvedl, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, č. j. 21 Cm 29/2015-61, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2017, č. j. 3 Cmo 125/2016-92 (proti němuž bylo dovolání žalované zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2018, č. j. 23 Cdo 4931/2017-119) bylo žalované uloženo zdržet se blíže specifikovaného užívání těchto označení jako klíčových slov a v textu inzertních sdělení v systémech placené optimalizace internetových vyhledavačů, a to z důvodu porušení práv k uvedeným ochranným známkám a ochrany proti nekalé soutěži. Důvodné jsou tak i nároky žalobkyně na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle §5 odst. 1 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství formou omluvy a zaplacení peněžitého zadostiučinění v důsledku vzniku újmy rozmělněním rozlišovací způsobilosti ochranných známek s ohledem na rozsah a dobu zásahu.
10. Ve vztahu k nárokům žalobkyně na uložení povinností uvedených ve výroku VI rozsudku soudu prvního stupně a rovněž ve výroku VIII tohoto rozsudku v rozsahu částky 150 000 Kč, které žalobkyně uplatnila z titulu zásahu do své pověsti a ochrany před nekalou soutěží v důsledku uveřejnění specifikovaného prohlášení žalované dne 10. 3. 2013 na označených webových stránkách, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého tímto prohlášením žalované nevznikla žalobkyni žádná újma, když její pověst v očích veřejnosti nebyla snížena.
II. Dovolání a vyjádření k nim
Dovolání žalobkyně
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu, v jakém odvolací soud potvrdil výroky I, II, VI, a VIII a „doplnil“ výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro posouzení otázek hmotného a procesního práva, které dle žalobkyně dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
12. Žalobkyně shledává své dovolání přípustné jednak pro řešení otázky, zda je soud povinen posoudit, zda užitný vzor splňuje podmínky zápisu a zda jsou splněny podmínky pro jeho výmaz i tehdy, byl-li takový vzor pravomocně vymazán, zejména jsou-li soudu předloženy doklady a argumenty proti závěrům výmazového rozhodnutí.
13. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalobkyně v tom, že závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1321/2010, mají být obdobně použity i na situaci, kdy došlo k pravomocnému výmazu užitného vzoru a žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí správní žalobu.
14. Dále žalobkyně ve svém dovolání klade otázku, zda je nutné ve výroku o uložení povinnosti poskytnout informace podle §3 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství uvádět prioritní datum tvrzeného porušení práva a povinnost uloženou ve výroku je nutné vždy omezit datem podání žaloby.
15. Žalobkyně má za to, že odvolací soud při časovém omezení uvedené povinnosti nepostupoval správně, neboť uložení informační povinnosti požadovala žalobkyně jednak z titulu práv k užitnému vzoru, který měl dřívější prioritu, jednak časové omezení této povinnosti k datu podání žaloby je v rozporu s úpravou zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství a rovněž ustanovením §154 o. s. ř.
16. Žalobkyně považuje své dovolání za přípustné rovněž pro řešení otázky, zda je v případě společného vývoje produktu obecně ospravedlnitelné a v souladu s dobrými mravy soutěže, pokud jedna ze smluvních stran pokračuje bez souhlasu druhé strany v samostatném využívání duševního vlastnictví, které druhá smluvní strana vložila do společného vývoje, i po ukončení spolupráce, a to i tehdy, pokud toto duševní vlastnictví není tupě zkopírováno, ale je dále rozvinuto.
17. Dle žalobkyně odvolací soud dospěl k nesprávným právním závěrům ohledně obsahu smlouvy o spolupráci uzavřené mezi účastnicemi a jeho závěry představují popření práv k výsledkům duševní činnosti.
18. Žalobkyně se dále ve svém dovolání táže, zda je možné vyloučit způsobilost jednání v nekalé soutěži přivodit újmu jiným soutěžitelům či její samotný vznik jakýmkoli jednáním či opomenutím dotčeného soutěžitele, např. tím, že tento soutěžitel závadné jednání druhého soutěžitele určitou dobu trpěl a neučinil nic k nápravě, a zda je možné nepřiznat satisfakci nemajetkové újmy za neoprávněné využití označení v obchodním styku proto, že k tomuto neoprávněnému využití předcházelo oprávněné využití předmětného označení. Žalobkyně klade rovněž otázku, zda právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nekalosoutěžní jednání vzniká již v důsledku samotné způsobilosti jednání žalované způsobit žalobkyni újmu.
19. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud neshledal způsobilost jednání žalované spočívající v jejím opomenutí uvádět projekt INELS II jako partnerský přivodit újmu žalobkyni z důvodu, že se žalobkyně v průběhu spolupráce se žalovanou tomuto jednání nebránila. Způsobilost jednání v nekalé soutěži přivodit újmu však dle žalobkyně nezávisí na tom, zda poškozený závadné jednání trpí, či na tom, že se závadnému jednání brání. Obdobně pak nelze dle žalobkyně vyloučit přiznání přiměřeného zadostiučinění v důsledku předchozího jednání, které se uskutečnilo se souhlasem oprávněného, byť by takové jednání přineslo oprávněnému určité výhody. Přiznat přiměřené zadostiučinění by navíc soudy měly tehdy, kdy jasně konstatovaly protiprávní a nekalé jednání žalované.
20. Konečně žalobkyně ve svém dovolání odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru o neprokázání vzniku nehmotné újmy na straně žalobkyně a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
21. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu tak, že žalobě vyhoví, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
22. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že považuje dovolání žalobkyně za nepřípustné, popřípadě za nedůvodné, a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Dovolání žalované
23. Rozsudek odvolacího soudu napadla v rozsahu, v jakém odvolací soud potvrdil výroky III, V a VII a „doplnil“ výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, žalovaná dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. pro posouzení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
24. A to jednak otázky, zda spolupráce mezi dvěma obchodními partnery může založit právo předchozího uživatele ochranné známky, což je dle žalované otázka, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
25. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje žalovaná v tom, že obchodní spolupráce mezi dvěma obchodními partnery užívajícími stejné dosud nezapsané označení nevylučuje vznik práva předchozího uživatele nezapsaného označení podle §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách, přičemž ve své argumentaci poukázala na dřívější rozhodnutí dovolacího soudu související s touto problematikou.
26. Žalovaná dále ve svém dovolání klade otázku, zda znění slovní ochranné známky chrání jednotlivé prvky v něm obsažené, což je dle žalované otázka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
27. Má za to, že užívání označení „CIB“ žalovanou není vyloučeno zápisem slovní ochranné známky žalobkyně ve znění „CIB Common Installation Bus“. Ze strany odvolacího soudu nedošlo dle žalované k řádnému posouzení existence pravděpodobnosti záměny. Odvolací soud nevzal dle žalované v úvahu, že označení CIB bylo dlouhodobě užíváno pro označení jakékoliv sběrnice a že toto označení bylo užíváno jako technický symbol svorek určených pro připojení sběrnice. Odvolací soud rovněž dle žalované nevysvětlil, jakým způsobem byl původní souhlas žalobkyně s užíváním označení odňat. Kromě toho žalovaná nepovažuje za správný rozsah uložené informační povinnosti, který se týká i výrobků z řady INELS II, u nichž však neoprávněnost používání předmětného označení odvolací soud neshledal.
28. Kromě toho žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že zatížil řízení vadou, když neseznámil účastnice se skutečnostmi, které soud považuje za jemu známé z úřední činnosti, a způsobil tak překvapivost, nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost svého rozhodnutí.
29. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě aby zrušil v dotčeném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
30. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila v tom smyslu, že považuje dovolání žalované za nepřípustné, popřípadě za nedůvodné, a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
III. Přípustnost dovolání
31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda jsou dovolání přípustná.
32. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
33. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
34. Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Přípustnost dovolání žalobkyně
35. Dovolání žalobkyně není přípustné.
36. Přípustnost dovolání žalobkyně nezakládá její otázka týkající se posouzení, zda lze v případě vymazaného užitného vzoru přezkoumávat v řízení o nárocích z porušení práv k tomuto vzoru splnění podmínek pro jeho zápis, neboť tato otázka již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
37. Dovolací soud ve svém rozhodování formuloval závěr, podle kterého zákon o užitných vzorech (obdobně jako je tomu v případě ostatních tvůrčích průmyslových práv, srov. zejm. §8 a §11 zák. č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, §3 a §10 zák. č. 529/1991 Sb., o ochraně topografií polovodičových výrobků, či §12 a §19 zák. č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů) rozlišuje právo na ochranu technického řešení užitným vzorem na straně jedné a účinky vyplývající ze zápisu užitného vzoru do rejstříku užitných vzorů na straně druhé. Absolutní majetková práva k ochraně tohoto užitného vzoru nejsou nijak spjata se samotným vytvořením užitného vzoru (resp. s vytvořením technického řešení splňujícího náležitosti užitného vzoru), nýbrž vyplývají ze zápisu tohoto vzoru do rejstříku užitných vzorů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1125/2020).
38. Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobkyni nesvědčí nároky z (absolutně právní) ochrany technického řešení, o němž žalobkyně tvrdí, že splňuje znaky užitného vzoru, pakliže zde není zápis tohoto řešení jako užitného vzoru v rejstříku užitných vzorů (jelikož došlo k jeho výmazu, přičemž podle §17 odst. 2 zákona o užitných vzorech má výmaz účinky, jako by užitný vzor nebyl do rejstříku zapsán), nikterak se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
39. Odkaz žalobkyně na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1321/2010, není přiléhavý, neboť tyto závěry dopadají na odlišnou (opačnou) skutkovou situaci, kdy k zápisu užitného vzoru do rejstříku došlo, nicméně vzhledem k tzv. registračnímu způsobu řízení při zápisu užitného vzoru majícího formální povahu není vyloučeno, aby v řízení o nárocích z ochrany užitného vzoru bylo v rámci řešení předběžné otázky posouzeno, zda zde nejsou naplněny důvody pro výmaz tohoto užitného vzoru.
40. Není-li však zde zápis užitného vzoru (obdobně jako v případě jiných průmyslových práv), nelze se domáhat ochrany vyplývající z tohoto (neexistujícího) zápisu, což je důsledek samotného formálně zápisného principu ochrany průmyslových práv. Na tom pak nic nemění skutečnost, zda v době rozhodování soudu probíhá řízení o správní žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o výmazu užitného vzoru. Ostatně opačný výklad by vedl k neúnosnému závěru, podle kterého by i v případě neúspěchu takové správní žaloby (a to třeba i z důvodu jejího zpětvzetí ze strany žalobkyně) mohla být v mezidobí uložena v civilním řízení povinnost na základě (absolutního) práva, které zde není (resp. se na ně hledí, jako kdyby nikdy nevzniklo).
41. Dovolání žalobkyně není přípustné ani pro řešení otázek, kterými žalobkyně zpochybňuje správnost rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl „doplněn“ výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, neboť žalobkyní formulované otázky svým obsahem směřují vůči důvodům případného (částečného) zamítnutí žaloby, které však odvolací soud ve výroku svého rozsudku neučinil. Výrok, jímž soud prvního stupně žalobě vyhověl, odvolací soud nezměnil tak, že by žalobu (částečně) zamítl, nýbrž tento vyhovující výrok pouze „doplnil“. Žalobkyně tak svými otázkami ve skutečnosti napadá rozhodnutí odvolacího soudu, které tento soud neučinil, a klade tak dovolacímu soudu k řešení otázky, na nichž dovoláním napadené rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí (k nepřípustnosti dovolání pro řešení takových otázek srov. rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Kromě toho dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v této části zrušil na základě přípustného a důvodného dovolání žalované.
42. Dovolání žalobkyně nečiní přípustným ani její další otázka, jež směřuje k posouzení nekalosoutěžní povahy jednání žalované spočívající v tvrzeném využívání duševního vlastnictví žalobkyně, o němž žalobkyně tvrdí, že se tak dělo bez jejího souhlasu.
43. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit v dovolání formulovaná otázka, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019).
44. Odvolací soud přitom své právní posouzení věci nezaložil na zjištění, že žalovaná v rámci vytýkaného jednání využívala technické řešení žalobkyně bez jejího souhlasu, nýbrž vyšel ze zjištění, že se tak dělo na základě smlouvy o spolupráci uzavřené mezi účastnicemi, jež založila právo obou stran čerpat ze znalostí a dovedností druhé strany získaných v průběhu smluvního vztahu a předpokládala rovněž poskytování know-how a průběžnou výměnu a sdílení informací, aby strany i po případném ukončení smluvního vztahu mohly na dosažené znalosti navázat, přičemž výrobky žalované v rámci systému INELS III obsahují odlišné technické řešení, byť založené na zkušenostech ze společného vývoje.
45. Žalobkyně tak v konečném důsledku zpochybňuje skutková zjištění soudů na základě hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) však nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
46. Rovněž otázka žalobkyně týkající se způsobilosti jednání v nekalé soutěži přivodit újmu jinému soutěžiteli za situace, kdy soutěžitel závadné jednání druhého soutěžitele určitou dobu trpěl a neučinil nic k nápravě, přípustnost jejího dovolání nezakládá. Žalobkyně touto svojí otázkou zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu o nepřiznání přiměřeného zadostiučinění požadovaného žalobkyní v souvislosti s jejím tvrzením o nekalosoutěžní povaze jednání žalované spočívající v jejím opomenutí uvádět dle smluvního ujednání účastnic v katalozích propagujících systém INELS II informaci, že jde o společný projekt obou účastnic.
47. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého založil-li odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvody ostatní. Jinak řečeno, pokud obstojí jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil a pro něž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4722/2017).
48. Odvolací soud přitom ve shodě se soudem prvního stupně odůvodnil svůj závěr o nedůvodnosti takto požadovaného přiměřeného zadostiučinění nikoli pouze tím, že jednání žalované nebylo způsobilé přivodit újmu v hospodářské soutěži, nýbrž (především) zjištěním, že v důsledku jednání žalované nemajetková újma žalobkyni nevznikla. Tento důvod nevyhovění nároku žalobkyně přitom nebyl (nemohl být) dovoláním žalobkyně úspěšně zpochybněn.
49. Stejný závěr platí ve vztahu k obdobně formulované otázce žalobkyně, jejímž prostřednictvím zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu o nepřiznání přiměřeného zadostiučinění požadovaného žalobkyní v souvislosti s tvrzeným zásahem do jejích práv ke slovní ochranné známce zapsané v rejstříku ochranných známek pod č. 326489 ve znění „CIB Common Installation Bus“. I v případě tohoto nároku odůvodnil odvolací soud své rozhodnutí nikoli pouze tím, že předmětné označení bylo původně žalovanou využíváno se souhlasem žalobkyně, nýbrž (především) závěrem o tom, že nebyl zjištěn vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s jednáním žalované a že žalobkyně neuvedla dostatečná tvrzení pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě.
50. Otázka, zda právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nekalosoutěžní jednání vzniká již v důsledku samotné způsobilosti jednání žalované způsobit žalobkyni újmu, byla již v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
51. Dovolací soud ve svém rozhodování formuloval závěr, podle kterého (podle soukromoprávní úpravy odčinění nemajetkové újmy účinné od 1. 1. 2014) je nutno (ve smyslu §2894 odst. 2 o. z.) rovněž v případě porušení průmyslových práv či jednání v nekalé soutěži rozlišovat mezi podmínkami vzniku (zvláštních) deliktních nároků z ochrany průmyslových práv či ochrany proti nekalé soutěži (tj. zejm. nároku, aby se rušitel svého jednání zdržel nebo aby odstranil závadný stav), jichž se dotčená osoba může případně domáhat i tehdy, bylo-li její právo (pouze) ohroženo, oproti (obecnému) deliktnímu závazku k odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění, jehož podmínkou je, aby nemajetková újma, jež má být právě poskytnutím přiměřeného zadostiučinění odčiněna, na straně poškozeného skutečně (v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním škůdce) vznikla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněný pod číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. též jeho usnesení ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4263/2019, nebo rozsudek ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021).
52. Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, podle kterého žalobkyni nelze přiznat požadovaný nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za situace, kdy v řízení nebyl na její straně zjištěn vznik nemajetkové újmy (v příčinné souvislosti s tvrzeným protiprávním jednáním žalované), nikterak se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
53. Dovolání žalobkyně nečiní přípustným ani její námitka týkající se závěru ohledně prokázání vzniku nemajetkové újmy, neboť touto námitkou žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, a tudíž neuplatňuje (jediný možný) dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Jak již uvedeno shora, uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.) není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
54. Stejně tak přípustnost dovolání žalobkyně nezakládá její námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobkyně touto námitkou nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
Přípustnost dovolání žalované
55. Dovolání žalované nečiní přípustným její námitka, že odvolací soud zatížil řízení vadou, když neseznámil účastníky se skutečnostmi, které soud považuje za jemu známé z úřední činnosti, a způsobil tak překvapivost, nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost svého rozhodnutí, čímž žalovaná zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění v souvislosti se zásahem do práv žalobkyně k její ochranné známce zapsané v rejstříku ochranných známek pod č. 172405 ve znění TECOMAT a k její ochranné známce zapsané v rejstříku ochranných známek pod č. 292313 ve znění FOXTROT. Jak zdůvodněno již shora, vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, přičemž dovolací soud k takové vadě může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což dovolání žalované ve vztahu k této části předmětu řízení není.
56. Dovolání žalované je nicméně přípustné pro řešení jí předložené otázky hmotného práva, zda spolupráce mezi dvěma obchodními partnery může založit právo předchozího uživatele ochranné známky, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
57. Dovolání žalované je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá při vyřešení této otázky na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
58. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.
59. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
60. Podle §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách vlastník ochranné známky je v obchodním styku povinen strpět užívání shodného či podobného označení, jestliže práva k tomuto označení vznikla před podáním přihlášky a užívání tohoto označení je v souladu s právem České republiky.
61. Dovolací soud v rozsudku ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3944/2019, uveřejněném pod číslem 53/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, podle kterého rozhodným okamžikem pro posouzení rozsahu omezení účinků ochranné známky podle §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách je okamžik podání přihlášky ochranné známky (§20 odst. 1 zákona o ochranných známkách). Není přitom vyloučeno, aby se předmětné omezení účinků ochranné známky vztahovalo podle konkrétních okolností na vícero osob, resp. aby existovalo více subjektů oprávněných k dalšímu užívání staršího nezapsaného označení, bez ohledu na vzájemný vztah těchto uživatelů. Rozhodující je pouze zjištění, zda u každého z těchto subjektů jsou již k okamžiku podání přihlášky ochranné známky splněny podmínky podle §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách.
62. Podmínka vzniku „práva k nezapsanému označení“ je splněna tehdy, pokud je takové označení užíváno v zásadě týmž způsobem jako ochranná známka, tj. jsou-li jím označovány či pod tímto označením nabízeny, dováženy, skladovány atd. výrobky či služby. Podstatná přitom je priorita užívání předmětného označení (vůči přihlášce ochranné známky), a to bez ohledu na jeho rozsah, resp. místní dosah. Ačkoli předmětné ustanovení zákona o ochranných známkách používá pod vlivem mezinárodního a unijního práva termín „právo k tomuto označení“, pak z hlediska účinného tuzemského vymezení předmětů absolutních soukromých práv se o vlastnické či jiné absolutní právo uživatele tohoto staršího nezapsaného označení nejedná. Postavení uživatele k jeho nezapsanému označení má spíše charakter (faktické) držby této nehmotné věci (v širším obecně teoretickém chápání tohoto institutu, jak je tradičně uplatňován v oboru práva duševního vlastnictví) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3782/2015).
63. Podmínka užívání staršího nezapsaného označení v souladu s právem České republiky je splněna tehdy, pokud ke dni přihlášky předmětné ochranné známky uživatel toto označení používá řádně v souladu s právem České republiky (včetně práva soutěžního) k označování vlastních výrobků a služeb uváděných na trh.
64. Není tudíž samo o sobě významné, jaký je v rozhodném okamžiku přihlášky ochranné známky vzájemný vztah vícera předchozích uživatelů předmětného staršího označení (tedy zda jde o subjekty z hospodářského či právního hlediska nezávislé nebo jde o užívání předmětného označení vzájemně odvozené či jinak související), došlo-li u každého z nich ke splnění podmínek podle §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách. Vztah mezi vlastníkem ochranné známky a předchozím uživatelem nezapsaného označení podle §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách je přitom nutno odlišovat od případných práv předchozího uživatele nezapsaného označení vůči třetím osobám vyplývajících z užívání (držby) tohoto označení (jako věci v právním smyslu), včetně práv na ochranu před nekalou soutěží (např. v důsledku vzniku příznačnosti tohoto označení pro uživatele na relevantní části trhu).
65. Podle zjištěných skutkových okolností projednávané věci užívaly obě účastnice při své spolupráci na výrobcích uváděných na trh předmětné označení „CIB“, přičemž až poté přistoupila žalobkyně k přihlášení ochranné známky obsahující toto označení. Obě účastnice tedy k rozhodnému okamžiku podání přihlášky ochranné známky byly (předchozími) uživatelkami předmětného nezapsaného označení. Přitom, jak uvedeno shora, pro vznik omezení účinků ochranné známky je nerozhodné, jaký byl vzájemný vztah předchozích uživatelů nezapsaného označení. Na tom pak samo o sobě nic nemůže změnit skutečnost, že jeden z takových předchozích uživatelů dosud nezapsaného označení následně přihlásí ochrannou známku obsahující shodné či podobné označení (resp. že přihlašovatelem ochranné známky je právě jeden z dřívějších uživatelů dosud nezapsaného označení).
66. Z uvedeného plyne, že závěr odvolacího soudu, podle kterého ve vztahu k žalované nevzniklo omezení účinků ochranné známky žalobkyně zapsané v rejstříku ochranných známek pod č. 326489 ve znění „CIB Common Installation Bus“ podle §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách proto, že toto omezení nemůže být založeno společným užíváním staršího nezapsaného označení na společném výrobku spolu s (budoucím) vlastníkem ochranné známky, resp. že existence tohoto omezení předpokládá užívání předmětného označení nezávisle na budoucím vlastníkovi ochranné známky, není správný.
67. Lze tak uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu při řešení této otázky neobstojí, neboť odvolací soud posoudil zjištěný skutkový stav (jenž sám dovolacímu přezkumu ve smyslu §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. nepodléhá), podle právní normy, kterou nesprávně vyložil.
68. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo co do řešení uvedené právní otázky, dovolací soud další otázku žalované, zda znění slovní ochranné známky chrání jednotlivé prvky v něm obsažené, jíž žalovaná zpochybňovala správnost rozsudku odvolacího soudu v témže rozsahu, pro nadbytečnost neposuzoval, neboť nemohla na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
69. Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
70. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu napadeném přípustným dovoláním žalované neobstálo co do právního posouzení věci, Nejvyšší soud existenci jí namítaných (či jiných) vad řízení pro nadbytečnost neposuzoval, neboť ty nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
V. Závěr
71. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně a částečně též dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
72. Dále dovolací soud s ohledem na výše uvedené důvody dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo napadeno přípustným dovoláním žalované, není správné a dovolání je důvodné.
73. Jelikož vzhledem k dosavadním výsledkům řízení není možné v dovolacím řízení o věci rozhodnout [§243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu, v jakém je dovolání žalované přípustné a důvodné, a rovněž v závislém výroku o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], ze shora uvedených důvodů podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil.
74. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v příslušné části i rozsudek soudu prvního stupně a jeho doplňující usnesení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
75. V dalším řízení soudy zohlední závěr rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého pro vznik omezení účinků ochranné známky vůči předchozímu uživateli staršího nezapsaného označení je významné pouze to, zda v době podání přihlášky předmětné ochranné známky „právo k nezapsanému označení“ ve shora uvedeném smyslu vzniklo a zda je jeho užívání v souladu s právem České republiky.
76. Proto na základě tvrzení žalované o vzniku omezení účinků předmětné ochranné známky vůči žalované jako předchozímu uživateli označení „CIB“ soudy posoudí, zda žalovaná používala toto označení pro své výrobky či služby uváděné v obchodním styku na trh ke dni přihlášky předmětné ochranné známky a zda tak činila v souladu s právem České republiky.
77. Přitom vezmou zejména v úvahu, zda předmětné označení bylo v rozhodném okamžiku předmětem některého z práv duševního vlastnictví (popř. jiného absolutního práva), které vylučovalo oprávněnost užívání tohoto označení ze strany žalované. A pokud tomu tak nebylo, soudy ve svém rozhodnutí případně odůvodní, jaký jiný důvod podle právního řádu České republiky (včetně případného práva na ochranu před konkrétním jednáním žalované v nekalé soutěži) vylučovalo žalovanou z (oprávněného) užívání předmětného nezapsaného označení ke dni přihlášky ochranné známky žalobkyně.
78. Soudy rovněž neopomenou, že žalobkyně uplatnila své nároky vyplývající z užívání označení „CIB“ žalovanou nejen z titulu ochrany práv k její ochranné známce, nýbrž i ze skutkově související ochrany proti nekalé soutěži. Přitom pro posouzení závadnosti jednání žalované z hlediska nekalé soutěže není nutně rozhodující, zda tak žalovaná případně činila ke dni přihlášky ochranné známky žalobkyně, nýbrž v době rozhodující pro vznik a trvání uplatněných žalobních nároků.
79. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu