ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3508.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3508/2021-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně lv & vf s.r.o. , se sídlem v Praze 8, Primátorská 296/38, identifikační číslo osoby 24701921, zastoupené JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 792/40, proti žalované obci Sendražice , se sídlem v Sendražicích 1, identifikační číslo osoby 00269484, zastoupené JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Fortna 40, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 9/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2021, č. j. 4 Cmo 197/2020-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „rozhodčí soud“) dne 2. 12. 2019, sp. zn. Rsp 169/19, jímž byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalované náklady rozhodčího řízení ve výši 38 848,12 Kč, když rozhodčí řízení bylo zastaveno usnesením rozhodčího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. Rsp 169/19, z důvodu nedostatku pravomoci ve věci rozhodnout.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 9. 2020, č. j. 32 Cm 9/2020-64, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodčím soudem dne 2. 12. 2019, sp. zn. Rsp 169/19 (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Soud prvního stupně po dokazování provedeném nálezem ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. Rsp 169/19 (dále jen „nález Rsp 169/19“), a usnesením ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. Rsp 169/19 (dále jen „usnesení Rsp 169/19“), uzavřel, že žalované vznikly v rozhodčím řízení náklady, které jí je žalobkyně povinna nahradit podle §55 odst. 5 Řádu rozhodčího soudu (dále jen „Řád“), neboť zavinila zastavení rozhodčího řízení. Podle soudu přiznáním nákladů rozhodčího řízení žalované nebyl naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu Rsp 169/19 podle §31 písm. b) ani písm. f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále jen „ZRŘ“), jak tvrdila žalobkyně, nebyla tím porušena ani namítaná základní práva, a oproti názoru žalobkyně podle soudu nedošlo ani k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobu o zrušení rozhodčího nálezu zamítl.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně, zopakoval dokazování nálezem Rsp 169/19 a usnesením Rsp 169/19 a doplnil jej Řádem a usnesením Předsednictva rozhodčího soudu ze dne 29. 6. 2020, sp. zn. Rsp 511/19.
Ohledně právního posouzení věci odvolací soud uvedl, že pokud rozhodčí soud rozhodl o náhradě nákladů rozhodčího řízení samostatným nálezem, pak šlo o odpovídající zákonnou formu vydaného rozhodnutí, což potvrzuje také rozsudek dovolacího soudu ze dne 21. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2950/2010. Odvolací soud dále konstatoval, že usnesení vydané Předsednictvem rozhodčího soudu ze dne 29. 6. 2020 týkající se zrušení samostatného rozhodčího nálezu o nákladech rozhodčího řízení podle §31 písm. b) ZRŘ v případě, že není dána pravomoc rozhodčího soudu, nelze považovat za závazné pro interpretaci otázky náhrady nákladů rozhodčího řízení, neboť svůj výklad podalo Předsednictvo rozhodčího soudu nad rámec své působnosti dané podle §25 Řádu. Určujícím procesním předpisem je v této otázce Řád, který v §55 odst. 5 a odst. 6 upravuje rozhodování o náhradě nákladů řízení v případě zastavení rozhodčího řízení, přičemž z těchto ustanovení neplyne, že by nebyla použitelná, jestliže je rozhodčí řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu. Jediné relevantní hledisko je zde procesní zavinění účastníka rozhodčího řízení, což je zásada obsažená také v §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. S ohledem na §30 ZRŘ soud také odkázal na přiměřené použití nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 1421/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2148/2016, z nichž vyplývá, že účastníkovi řízení lze přičítat jeho zavinění, je-li řízení zastaveno pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, resp. z důvodu námitky rozhodčí smlouvy zakládající nedostatek pravomoci soudu k projednání věci. Odvolací soud proto uzavřel, že nedostatek pravomoci rozhodčího soudu z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy nemůže představovat takovou skutečnost, která by bránila rozhodčímu soudu ve vydání nálezu o náhradě nákladů rozhodčího řízení. Nebyl tudíž naplněn důvod pro zrušení nálezu Rsp 169/19 podle §31 písm. b) ZRŘ, a ve spojení s §55 odst. 5 Řádu ani není naplněn důvod pro jeho zrušení podle §31 písm. f) ZRŘ. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, v němž položila dvě otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které dle jejího názoru Nejvyšší soud dosud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil. Konkrétně 1) zda může rozhodčí soud vydat rozhodčí nález poté, co rozhodčí řízení skončilo doručením usnesení o vyslovení nedostatku pravomoci ve věci rozhodnout, a 2) zda může rozhodčí soud rozhodnout o uložení povinnosti hradit náklady jedné ze stran v případě, kdy není dána pravomoc rozhodčího soudu pro neexistenci platné rozhodčí doložky. Žalobkyně v této souvislosti argumentovala, že nelze rozhodnout o náhradě nákladů řízení, jestliže je řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu, přičemž odkázala na dvě usnesení ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. Rsp 316/19 a Rsp 288/19, která tento závěr měla potvrzovat. Podle žalobkyně předmětné rozhodčí řízení bylo skončeno vydáním usnesení, proto vydáním rozhodčího nálezu mělo dojít k uložení povinnosti nad rámec zákona, což naplňuje důvod pro zrušení nálezu podle §31 písm. f) ZRŘ. Žalobkyně také uvedla, že pokud bylo řízení zastaveno pro neplatnost rozhodčí smlouvy, nemohla se v posuzovaném řízení uplatnit ani dohoda o způsobu vedení rozhodčího řízení obsažená v Řádu. Proto také soud nemohl rozhodovat o nákladech rozhodčího řízení podle ustanovení §55 odst. 5 a odst. 6 Řádu, neboť ta se použijí teprve tehdy, kdy je o věci rozhodováno meritorně. Dále žalobkyně k závěru odvolacího soudu o jejím procesním zavinění konstatovala, že jí nelze zastavení řízení přičítat k tíži, protože podání žaloby k rozhodčímu soudu zavinila žalovaná, která existenci rozhodčí doložky namítla v předcházejícím řízení u okresního soudu, což bylo podle žalobkyně zároveň projevem zneužití práva, pokud žalovaná plánovala namítnout neplatnost této doložky také v posuzovaném rozhodčím řízení. Žalobkyně také poukázala na to, že ani obecný soud nepřiznává náklady účastníkovi, pokud je řízení zastaveno pro námitku existence rozhodčí doložky, tudíž v posuzované věci neměla žalovaná podle §146 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb. právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně dále v textu dovolání namítala, že vydáním nálezu Rsp 196/19 bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 4 s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 512/02, neboť rozhodčí soud neměl „zmocnění“ vydat předmětný nález, a rovněž práva uvedená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Žalobkyně měla rovněž za to, že řízení bylo stiženo vadami. Nejprve konstatovala, že soudy se nezabývaly její námitkou, že nález Rsp 196/19 byl vydán v situaci, kdy rozhodčímu soudu nepříslušelo vydávat nález, jelikož řízení bylo zastaveno pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu. Také považovala napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný, a zároveň namítala opominuté důkazy ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, neboť soud prvního stupně neprovedl důkaz usnesením Předsednictva rozhodčího soudu ze dne 29. 6. 2020, ani důkazy jinými rozhodnutími rozhodčího soudu vydanými v řízeních vedených žalobkyní (sp. zn. Rsp 316/19, Rsp 288/19, Rsp 255/19, Rsp 192/19, Rsp 321/19, Rsp 511/19), v nichž se různými způsoby řešila otázka nákladů rozhodčího řízení. Soud prvního stupně měl naopak své rozhodnutí založit na rozhodnutích žalobkyní nenavrhovaných, což mělo z jeho strany být porušením zásady projednací. Žalobkyně rovněž namítala, že soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí toliko odkazem na podání jedné ze stran. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně.
Žalovaná vyjádření k dovolání nepodala.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou jednající prostřednictvím osoby, která má právnické vzdělání dle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Ohledně námitky, že nezavinila zastavení rozhodčího řízení a že soudy neměly přiznat žalované náhradu nákladů rozhodčího řízení podle §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, což však žalobkyně v dovolání neučinila. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Namítá-li dovolatelka porušení svých práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pak může být toto předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Dovolatelka v této souvislosti pouze namítá, že rozhodčí soud neměl „zmocnění“ nález Rsp 196/19 vydat, takovéto tvrzení však nelze považovat za řádné vylíčení toho, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.).
Ve zbývající části dovolání dovolací soud shledal, že obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., proto se zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda může rozhodčí soud vydat rozhodčí nález poté, co rozhodčí řízení skončilo doručením usnesení o vyslovení nedostatku pravomoci ve věci rozhodnout, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí s právním posouzením odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak vyplývá z obsahu spisu, usnesení Rsp 196/19 o zastavení řízení bylo rozhodčím soudem vydáno 3. 12. 2019, zatímco nález Rsp 196/19 již dne 2. 12. 2019, obojí doručené žalobkyni tentýž den. Odvolací soud pak své rozhodnutí založil na posouzení, že vydaný nález o náhradě nákladů řízení odpovídá zákonné formě a že §55 odst. 5 Řádu nevylučuje ze své působnosti případy, kdy je rozhodčí řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu. Dovolatelka tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
Otázka, zda může rozhodčí soud rozhodnout o uložení povinnosti hradit náklady jedné ze stran v případě, kdy není dána pravomoc rozhodčího soudu pro neexistenci platné rozhodčí doložky, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Závěr odvolacího soudu, že nedostatek pravomoci rozhodčího soudu z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy nebrání vydat rozhodčí nález o náhradě nákladů řízení, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že žalobkyně se samotným podáním návrhu na vydání rozhodčího nálezu dobrovolně podřídila pravidlům, podle nichž rozhodčí soud rozhoduje, což lze vztáhnout i na rozhodování o nákladech rozhodčího řízení, aniž by na tento závěr měla vliv skutečnost, že rozhodčí řízení skončilo usnesením o zastavení řízení, v němž rozhodčí soud konstatoval, že nemá pravomoc k meritornímu rozhodnutí věci z důvodu neplatné rozhodčí doložky (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4461/2017, uveřejněný pod číslem 43/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že žalobkyně zahájila rozhodčí řízení dobrovolně podáním návrhu k rozhodčímu soudu, a podřídila se tak Řádu vydanému rozhodčím soudem v souladu s §13 odst. 2 ZRŘ. Pravidla Řádu nadto musela být žalobkyni známa, neboť je veřejně dostupný. V této souvislosti tedy nemůže být relevantní ani námitka žalobkyně, že vydáním nálezu Rsp 169/19 o náhradě nákladů řízení bylo porušeno její právo vyplývající z čl. 4 Listiny základních práv a svobod.
K namítaným vadám řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jeho nedostatečné odůvodnění, opominuté důkazy) může dovolací soud přihlédnout tehdy, pokud je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v tomto případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobkyně nebyly. Ve vztahu k námitce opominutých důkazů Nejvyšší soud doplňuje, že důkaz usnesením Předsednictva rozhodčího soudu ze dne 29. 6. 2020 provedl odvolací soud, stejně tak soud prvního stupně zdůvodnil, proč jako důkaz nehodnotil předložená žalobkyní protichůdná rozhodnutí rozhodčího soudu, přičemž z rozsudků soudu prvního stupně i soudu odvolacího nevyplývá, že by je naopak založily na rozhodnutí, která žalobkyně k důkazu nepředložila.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu