ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3878.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3878/2020-243
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně DIDO-Financial, s. r. o., se sídlem v Praze 7, Vrbenského 1551/30, identifikační číslo osoby 29036810, zastoupené JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 25, proti žalovanému R. Ž., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 9, o zaplacení částky 1 566 792 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 308/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, č. j. 29 Co 142/2020-201, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, č. j. 29 Co 142/2020-201, se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 12. 2019, č. j. 26 C 308/2016-164, se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 30. 12. 2016 domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 1 566 792 Kč spolu s úrokem z prodlení, jako smluvní pokuty ujednané ve smlouvě o dílo ze dne 21. 3. 2011 č. 16/2011, uzavřené právní předchůdkyní žalobkyně WOOD-PROFI, s. r. o., a žalovaným, a to ve výši 0,9% denně z adjudikované ceny díla ve výši 128 000 Kč za dobu od 28. 12. 2012 do 15. 9. 2016. Ke konkrétním okolnostem ujednání o výši denní sazby smluvní pokuty, pohnutky a účelu, který sleduje, se žalobní narace blíže nevyjadřuje.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem pro uznání ze dne 31. 12. 2019, č. j. 26 C 308/2016-164, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 566 792 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Učinil tak po té, co v pořadí první rozsudek, kterým byla žaloba převážně zamítnuta (vyhověno bylo žalobě pouze v rozsahu 173 704 Kč s příslušenstvím), byl v důsledku kasačního zásahu Městského soudu v Praze (usnesení ze dne 17. 10. 2019, č. j. 29 Co 279/2019-157) zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně se závazným právním názorem, že v posuzované věci nastala fikce uznání žalovaného nároku, a proto byl soud povinen rozhodnout podle tohoto uznání rozsudkem pro uznání.
3. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2020, č. j. 29 Co 142/2020-201, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, změnil jej ve výroku II (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý). Ohledně naplnění předpokladů pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání odkázal na své předcházející kasační rozhodnutí, včetně vysloveného závěru, že nejde o bezúspěšné uplatňování práva. Odvolací námitku ohledně nesprávného doručení kvalifikované výzvy do datové schránky žalovaného jako fyzické osoby, ačkoliv v tomto řízení – dle žalovaného – vystupuje jako podnikatel, odmítl. S poukazem na ustálenou rozhodovací praxi, zejména stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněné pod č. 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3887/2017 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ), uzavřel, že pokud „v dané věci bylo předmětem smlouvy o dílo č. 16/2011 z dne 21. 3. 2011 dodání a montáž nosné konstrukce a dřevěného záklopu střechy na drese XY, žalovaný byl jako objednatel identifikován jménem, příjmením, adresou bydliště a číslem mobilního telefonu, k nárokům uplatněným žalobkyní (právní předchůdkyní žalobkyně) označil sám sebe jako spotřebitele …“, správně (v souladu s rozhodovací praxí) mu bylo doručováno do jeho datové schránky, která mu byla zřízena jako fyzické osobě.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání vymezil položením otázky, zda „má soud v pochybnostech o řádnosti doručení tzv. kvalifikované výzvy, jež vyšly najevo za trvání řízení (např. z důvodu nejasné povahy smluvního vztahu, který je předmětem řízení či diametrální odlišnosti účastníků řízení), vyložit naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání restriktivně“ (první otázka), při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, zda „(l)ze postupem podle §114b odst. 5 o. s. ř. uznat absolutně neplatný, tedy neexistující nárok“, kterou má za dosud neřešenou (druhá otázka). V případě druhé otázky argumentoval, že smluvní pokuta ve výši 0,9% denně z dlužné částky je nepřiměřeně vysoká, odporující dobrým mravům a absolutně neplatná, zvláště má-li v daném právním postavení spotřebitele, jak implicitně vyplývá z napadeného rozsudku. Kvalifikovaná výzva nemohla být vydána, a proto nemohla nastat fikce uznání nároku. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně považuje dovolání předně za nepřípustné (správně vadné), a to pro aplikaci vzájemně se vylučujících předpokladů přípustnosti dovolání. Jinak postup (obou) soudů, které ve věci rozhodly rozsudkem pro uznání má za správný, a k druhé otázce uvedla, že vzhledem k tzv. fakultativnímu obchodu žalovaným uvedená absolutní neplatnost v úvahu nepřipadá. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
7. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1850/2015, zformuloval a odůvodnil závěr, že fikce doručení podle §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“), nepřichází v případě doručování písemnosti do „nepříslušné“ datové schránky v úvahu. Nezbytným předpokladem pro tento závěr je doručení písemnosti do datové schránky účastníka, která mu byla zřízena pro jinou činnost, než v rámci jaké vystupuje v daném řízení před soudem. K tomu ovšem v posuzované věci nedošlo. Odvolací soud s ohledem na (nepřímý) předmět smlouvy o dílo, označení objednatele (žalovaného), jakož i jeho vyjádření, dovodil, že tato relevantní diskrepance absentuje.
9. Pokud dovolatel zpochybňuje správnost právního závěru o řádném doručení tzv. kvalifikované výzvy námitkou, že v řízení vystupuje jako podnikatel, zpochybňuje správnost právního posouzení na základě jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
10. Nejvyšší soud přitom již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, které se opírá o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř.) [k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní], a proto první otázka přípustnost dovolání nezakládá.
11. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky druhé. Žalovaný formulačně fikci uznání upíná k absolutní neplatnosti smluvní pokuty, avšak posuzováno z obsahového hlediska jde o otázku, zda může nastat fikce uznání, je-li žaloba zjevně bezdůvodná; zdůrazňuje totiž, že neplatnost spočívající v nepřiměřené výši vyplývá již ze samotných skutkových tvrzení žaloby. Přestože se nejedená o otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, jak uvádí žalovaný, Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné z toho důvodu, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
12. Dovolání je důvodné.
13. Podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 a §114c odst. 6).
14. Podle §114b odst. 1 a 5 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2) [odstavec 1]. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby (odstavec 5).
15. K předpokladům pro vydání kvalifikované výzvy podle §114b o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjadřoval opakovaně (viz např. rozsudek ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1197/2004), přičemž pro případ, že již na základě samotných skutkových tvrzení v žalobě se žalobní požadavek na plnění jeví jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (žalovanému nároku nelze vyhovět vůbec, popřípadě je-li na první pohled zjevné, že žalobě nelze vyhovět v plném rozsahu žalobního petitu), dovodil, že ani povaha věci ani okolnosti případu neodůvodňují, aby v rámci přípravy jednání byl žalovaný usnesením podle §114b o. s. ř. vyzván k vyjádření. V takovém případě, kdy postup soudu při vydání usnesení v rámci přípravy jednání nebyl v souladu se zákonem, nemůže dojít k fikci uznání nároku uplatněného v žalobě, a nelze proto ani rozhodnout rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 09. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2040/2002, ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod č. 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1038/2013, nebo ze dne 24. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012; příp. též odbornou literaturu Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1039 – 1049, bod 7).
16. Podle §262 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“) ve vztazích podle §261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.
17. V obchodních závazkových vztazích se ustanovení o smluvní pokutě upravená v §300 až 302 (v důsledku novelizace §262 odst. 4 obch. zák. od 1. 1. 2001) vztahují pouze na situace, kdy zavázaným je podnikatel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007); v posuzované věci přitom odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, kterými je dovolací soud při posuzování dovolání vázán (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2480/2013), že žalovaný při uzavírání a plnění smlouvy nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.
18. Podle závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001, ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 33 Odo 313/2002, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, nebo ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1064/2006) při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě (§544 a §545 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014) z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit především funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Při úvaze o přiměřenosti výše sjednané pokuty je tak třeba posoudit, zda odpovídá účelu smluvní pokuty, který spočívá v pohrůžce dostatečnou citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ nesplnění zajištěné povinnosti. Závěr o přiměřenosti výše smluvní pokuty závisí i na úvaze, zda smluvní pokuta je sjednána v odpovídající, nikoli přemrštěné pobídkové výši, a jaký je vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (jinými slovy je třeba přihlédnout i k výši zajištěné částky). Zároveň je třeba posoudit, zda pokuta přiměřeně zabezpečuje věřitele proti případným škodám, tedy zda zahrnuje všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením smluvní povinnosti očekávat. V neposlední řadě je nutné vzít v úvahu celkové okolnosti úkonu, jeho pohnutky a účel, který sledoval.
19. Z žalobní narace vyplývá, že ve smlouvě o dílo ze dne 21. 3. 2011 č. 16/2011, uzavřené WOOD-PROFI, s. r. o., (právní předchůdkyní žalobkyně) a žalovaným, kterou podřídili obchodnímu zákoníku, si smluvní strany ujednaly smluvní pokutu ve výši 0,9% denně z dlužné částky pro případ, že „dojde ze strany objednatele k prodlení úhrady dle platebních podmínek“. Tvrzeno bylo pouze zajištění povinnosti zaplatit cenu díla ve výši 128 194 Kč, když jiné konkrétní okolnosti úkonu, jeho pohnutky a účel, který sledoval, žalobní narace neobsahuje a ani z ní nevyplývají. Za tohoto stavu (tj. bez tvrzení a zjištění okolností dalších) by smluvní pokuta sjednaná v tvrzené výši nemohla obstát jako sjednaná v souladu s dobrými mravy (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2248/2009), a proto odvolací soud nemohl uzavřít, že takto tvrzenému nároku lze vyhovět. Je-li žaloba zjevně bezdůvodná, neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti případu, aby žalovaný byl vyzván k vyjádření podle §114b o. s. ř.; fikce uznání nastat nemůže a o takové žalobě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.
20. Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání na základě fikce uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), změnil rozsudek odvolacího soudu [§243d písm. b) o. s. ř.] tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozsudek pro uznání se nevydává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3277/2013, uveřejněný pod č. 70/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
21. O návrhu žalovaného na odklad právní moci napadeného rozhodnutí bylo rozhodnuto samostatným usnesením.
22. K důvodům absence výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu