ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.389.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 389/2022-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně Caterpillar Financial Services ČR, s. r. o. , se sídlem v Modleticích, Lipová 72, okres Praha – východ, PSČ 251 70, identifikační číslo osoby 25138936, zastoupené JUDr. Vladimírem Ambruzem, advokátem se sídlem v Praze, Italská 2581/67, proti žalovanému M. K. , podnikateli se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Michalem Kloudou, advokátem se sídlem v Praze, Londýnská 730/59, o zaplacení částky 393 435,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 25/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, č. j. 23 Co 237/2021-256, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 342 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 8. 4. 2021, č. j. 7 C 25/2016-233, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 ve výroku pod bodem I uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 393 435,80 Kč se zákonnými úroky z prodlení a se smluvními poplatky z prodlení tam uvedenými a ve výrocích pod body II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení (první výrok). Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jež má za přípustné ve smyslu §237 občanského soudního řádu proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „R 4/2014“), a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 16. 4. 2014, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách]. Ústavní soud shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. již usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu, a zejména Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, bod 38).
Nejvyšší soud též opakovaně vysvětluje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou se Nejvyšší soud ve své dosavadní rozhodovací praxi ještě nezabýval a měl by ji vyřešit právě v souzené věci. Spatřuje-li dovolatel předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, jaká rozdílná řešení dané právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají, a má-li být dovolání přípustné proto, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. již citované R 4/2014 a z pozdější doby např. usnesení ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4646/2017).
Avizované právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené dovolatel nepředložil a neoznačil ani judikatorní závěry dovolacího soudu, které považuje za vzájemně rozporné nebo od nichž by se měl dovolací soud odklonit. V tomto ohledu je dovolání zatíženo nedostatkem obligatorních náležitostí, které brání posoudit přípustnost dovolání v rozsahu dotčeném vadami.
Rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího (a též Ústavního soudu), od níž se měl odvolací soud odchýlit, dovolatel označuje, v příslušném rozsahu má tedy Nejvyšší soud náležitosti dovolání co do vymezení předpokladu přípustnosti za splněné. Přípustným však dovolání neshledal.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že jeho právní úvaha je formalistická, ze související argumentace je však patrno, že formalismu se měl odvolací soud dopustit nikoliv při právním posouzení, nýbrž při hodnocení důkazů, konkrétně svědeckých výpovědí rodičů P. S.. Pak je ale odkaz dovolatele na rozhodovací praxi Ústavního soudu nepřípadný; hodnocením důkazů se Ústavní soud v žádném z odkazovaných nálezů nezabýval. V nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, se vyjadřoval k fikci uznání dluhu při aplikaci §114b o. s. ř., tedy procesní situaci, která z povahy věci není spojena s hodnocením důkazů, v nálezu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 1560/07, se vyslovil k formalistickému přístupu při výkladu právních předpisů a také nález ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. I. ÚS 1883/12, se netýká hodnocení důkazů, nýbrž interpretace právní normy.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
Ostatně Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem [srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále též jen „Sbírka“), včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, důvody již citovaného R 4/2014 či důvody rozsudku ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod číslem 78/2018 Sbírky].
Přípustnost dovolání nezakládá ani argument, že odvolací soud se nevypořádal s rozporem v tvrzení žalobkyně, čímž se měl odchýlit od závěru přijatého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1894/2018, podle něhož závěr o pravdivosti nebo nepravdivosti skutkových přednesů si měl soud vytvořit na základě všeho, co v řízení vyšlo najevo, a vzít v úvahu nejen poznatky získané samotným dokazováním, ale také např. jednáním stran. Okolnosti, na které tato jeho námitka míří (z jakého důvodu by se jeho tehdejší zaměstnanec P. S. chlubil bagrem svým rodičům a z jakého důvodu byla první leasingová splátka na tento stroj uhrazena z jeho účtu, když podle tvrzení žalobkyně bagr „koupil“ dovolatel), není rozporem v tvrzeních žalobkyně, nýbrž rozporem ve výsledcích dokazování. V žádném případě tu nejde o „jednání stran“, jak je má na mysli citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, a proto též v tomto případě jde o odkaz nepřípadný.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že soud prvního stupně v rámci hodnocení důkazů dostatečným, logickým a přesvědčivým způsobem vysvětlil, z jakého důvodu dospěl ke zjištění, že leasingovou smlouvu uzavřel dovolatel. To, že P. S. se bagrem chlubil rodičům a že uhradil první leasingovou splátku, nemusí být se zjištěním soudu nutně v rozporu; skutečnou povahu účasti P. S., který podle zjištění soudů nižších stupňů předmětnou smlouvu nepodepsal a který stroj převzal jménem dovolatele jako jeho zaměstnanec, se prostřednictvím provedených důkazů nezdařilo objasnit. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že soudy se v rámci hodnocení důkazů okolnostmi, na které poukazuje dovolatel, zabývaly, vážily jejich význam ve srovnání s ostatními poznatky, včetně zjištěného jednání dovolatele a jeho přístupu k poskytnutí součinnosti nutné k vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, a dospěly k závěru, že zjištění o tom, že smlouvu podepsal dovolatel, nemohou tyto okolnosti zpochybnit. Nelze tudíž dovolateli přitakat ani v tom, že soudy se s uvedeným rozporem nevypořádaly.
K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani námitka dovolatele, provázená odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, že nemusí prokazovat, že smlouvu o finančním pronájmu neuzavřel, protože z negativní teorie důkazní plyne, že po nikom nelze spravedlivě požadovat, aby prokázal neexistenci právní skutečnosti. Přes nepřesnou a matoucí formulaci v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 14, podle níž „žalovaný neunesl břemeno tvrzení ani důkazní břemeno ohledně námitky neuzavření smlouvy“, není pochyb o tom, že tento soud nezaložil své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene žalovaným, nýbrž na tom, že uzavření smlouvy bylo prokázáno (poslední věta bodu 15). Tak to správně vnímal též odvolací soud, jenž pod bodem 13 odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že výsledky hodnocení důkazů umožnily soudu prvního stupně přijmout závěr, že žalovaný podepsal a uzavřel smlouvu o finančním pronájmu, a pod bodem 14 zdůraznil, že to byla žalobkyně, kdo byl v daném směru zatížen důkazním břemenem, a že žalobkyně prokázala, že žalovaný je tou osobou, která smlouvu podepsala. Od uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se tedy odvolací soud neodchýlil, protože otázku prokazování neexistence právní skutečnosti neřešil.
Přípustnost nezakládá ani tvrzení, že odvolací soud se odchýlil od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 29 Cdo 4253/2019, podle nichž v případě pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, jeho nejasnosti nebo neúplnosti nemůže soud nahradit posudek vlastním názorem. Takovou otázku odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil, neboť podle obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí pochybnosti o správnosti, jasnosti nebo úplnosti znaleckého posudku neměl a tento posudek vlastním názorem nenahradil, a totéž platí též pro soud prvního stupně. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1001/2018).
Oproti přesvědčení dovolatele se odvolací soud neodchýlil ani od závěru přijatého v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, a ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3228/2018, podle něhož skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala; nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost). Napadené rozhodnutí totiž není založeno na závěru o pouhé pravděpodobnosti, že spornou smlouvou podepsal dovolatel, neboť soud prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, dospěl na základě hodnocení provedených důkazů k přesvědčení (k jistotě), že to byl dovolatel, kdo spornou smlouvu podepsal.
Také námitkami, že důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu na smlouvě o finančním pronájmu nese žalobkyně a že podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004, břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně pravosti soukromé listiny leží na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených dovozuje pro sebe příznivé právní důsledky, se dovolatel míjí s tím, že napadené rozhodnutí je založeno – jak se v něm výslovně uvádí – na skutkovém zjištění, že dovolatel smlouvu vlastnoručně podepsal a že žalobkyně, která byla v daném směru zatížena břemenem důkazním, své důkazní břemeno ohledně této skutečnosti unesla.
Přípustnost dovolání proti těm částem napadeného rozsudku odvolacího soudu, pokud jimi bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, (jenž je veřejnosti dostupný na www.usoud.cz ), podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. 4. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu