ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.53.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 53/2022-405
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. S. , nar. XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 155/86, proti žalovaným 1) P. T. , nar. XY, bytem v XY, 2) VEBA PLYN a.s. , se sídlem v Milevsku, Táborská 260, identifikační číslo osoby 25198025, oběma zastoupeným JUDr. Janem Tarabou, advokátem se sídlem v Písku, Nádražní 1988, o zaplacení 2 400 000 Kč s příslušenstvím a 1 080 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 15/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, č. j. 3 Co 67/2021-297, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným usnesením potvrdil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2021, č. j. 12 C 15/2019-252, kterým soud prvního stupně odmítl žaloby ze dne 3. 6. 2019, projednávané původně u soudu prvního stupně v řízeních vedených pod sp. zn. 12 C 12/2019 a 12 C 15/2019, které byly následně spojeny ke společnému projednání, potvrdil nákladový výrok usnesení soudu prvního stupně ve správném znění, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Své usnesení odůvodnil odvolací soud tím, že obě žaloby trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat a které žalobce přes výzvu soudu neodstranil. Tyto vady spočívají v nejasném vymezení, po kom ze žalovaných požaduje žalobce které z nároků a dále v nejednoznačném vymezení autorského díla, neboť autorské dílo musí být v žalobě popsáno či znázorněno tak, aby nemohlo být zaměněno za jiné. K odstranění vad žalob byl žalobce soudem prvního stupně opakovaně vyzván a za účelem odstranění těchto vad nařídil soud prvního stupně opakovaně jednání, jež byla odročena z důvodů na straně žalobce. Na poslední výzvu ze dne 3. 2. 2021 žalobce i přes prodloužení lhůty nereagoval. Byly tak splněny podmínky pro odmítnutí obou žalob podle §43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí dle žalobce na vyřešení právních otázek, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání žalobce nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda dovolání splňuje předepsané náležitosti a je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015 ve věci sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Proto pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018).
Svými námitkami napadajícími závěr odvolacího soudu o tom, že podané žaloby trpí vadami, pro něž nelze v řízení ve smyslu §43 odst. 2 o. s. ř. pokračovat a které žalobce přes výzvu soudu neodstranil, nevymezuje žalobce shora uvedeným způsobem předpoklady přípustnosti dovolání, neboť neuvedl, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud měl svým rozhodnutím odchýlit, stejně tak nevymezil žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí a jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, nebo sice vyřešena byla, avšak měla by být nyní dovolacím soudem posouzena jinak (resp. žalobce neoznačil dosavadní judikaturu, od níž by se měl dovolací soud odklonit). Svými námitkami tak žalobce ve skutečnosti předkládá dovolacímu soudu pouhou polemiku s právním závěrem odvolacího soudu, podle kterého žaloby trpí vzhledem ke konkrétním okolnostem projednávané věci vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat a které žalobce přes výzvu soudu neodstranil, jež však přípustnost dovolání založit nemůže.
Dovolání nečiní přípustným ani námitky žalobce týkající se důvodů prominutí zmeškání lhůty podle §58 o. s. ř., a to i případně ve spojení s důvody stanovenými v zákoně č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, neboť odvolací soud o prominutí zmeškání lhůty v napadeném rozhodnutí nerozhodoval. Přitom podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolací soud tuto právní otázku v napadeném rozhodnutí řešil a tato otázka byla pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5777/2017).
Stejný závěr platí též o důvodech, kterými žalobce zpochybňuje způsob, jakým bylo v řízení rozhodováno o jeho žádosti o ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř., neboť odvolací soud v napadeném rozhodnutí o žádosti žalobce o ustanovení zástupce nerozhodoval.
Přípustnost dovolání žalobce nezakládají ani jeho námitky, prostřednictvím nichž žalobce vytýká soudům vady řízení, včetně námitky, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobce těmito námitkami nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobce jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu