ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.570.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 570/2022-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Jihomoravské pivovary, a.s. , se sídlem ve Vyškově, Vyškov-Město, náměstí Čsl. armády 116/4, identifikační číslo osoby 49973720, zastoupené JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, proti žalované CZECH BEVERAGE INDUSTRY COMPANY a.s. , se sídlem v Praze 5, Smíchov, Pavla Švandy ze Semčic 1068/13, identifikační číslo osoby 24728071, zastoupené Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142, o zaplacení částky 795 295,41 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 89/2021, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2021, č. j. 54 Co 348/2021-206, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 795 295,41 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které žalovaná na úkor žalobkyně získala užíváním nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně poté, co žalobkyně odstoupila od nájemní smlouvy, na jejímž základě žalovaná tuto nemovitost dříve užívala.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 7. 2021, č. j. 10 C 89/2021-188, rozhodl, že se řízení přerušuje [podle §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád] do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 437/2015.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu bylo přerušení řízení namístě z důvodu hospodárnosti řízení, neboť v již dříve zahájeném řízení u Okresního soudu ve Vyškově vedeném pod sp. zn. 6 C 437/2015 žalovaná (vystupující v postavení žalobkyně) uplatnila vůči žalobkyni (vystupující v postavení žalované) pohledávky z titulu náhrady škody, bezdůvodného obohacení a zadostiučinění za zásah do dobré pověsti, které měly vzniknout v souvislosti s nájemním vztahem účastnic, přičemž část těchto pohledávek žalovaná započetla vůči nároku požadovanému žalobkyní v nyní posuzované věci. Odvolací soud měl za to, že pohledávka žalované není nejistá nebo neurčitá ve smyslu ustanovení §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, když v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněného pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 37/2021“, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, posoudil pohledávky žalované ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. za způsobilé k započtení.
Žalovaná navrhla dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. I a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou (§241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ve vztahu k otázce naplnění podmínek pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud připomíná, že uvedené ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní). Není věcí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech přezkoumával úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015, a usnesení ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5930/2017).
V posuzovaném případě se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možnost přerušení řízení zabýval a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, shledal-li, že je namístě přerušit řízení z důvodu hospodárnosti, neboť ve věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 437/2015 (již probíhajícím delší dobu) je řešena otázka existence a výše pohledávek žalované započítaných žalovanou vůči žalobkyní uplatněným pohledávkám, jejíž vyřešení bude mít význam pro řízení v této věci (v důsledku přerušení řízení ji nebude nutné posuzovat nadbytečně dvakrát).
Odvolací soud se přitom ani neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se otázky způsobilosti pohledávek žalované k započtení, dle které „nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu ustanovení §1987 odst. 2 o. z. je (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky, tj. místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. Aktivně započítávaná pohledávka nebude jistá a určitá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky. Výklad §1987 odst. 2 o. z. však nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami. Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje §1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení – projev vůle dlužníka pasivní pohledávky – účinné (srov. R 37/2021, též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020).
Zhodnocení, zda je určitá pohledávka ve smyslu výkladu §1987 odst. 2 o. z. nejistá a neurčitá, vyžaduje komplexní úvahu soudu zohledňující individuální okolnosti případu (srov. již výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3379/2021, nebo ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1347/2022, kterými bylo odmítnuto dovolání téže žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu potvrzujícímu rozhodnutí soudu prvního stupně o přerušení řízení v obdobné věci – žalobkyně v něm požadovala po žalované úhradu bezdůvodného obohacení z téhož vztahu pouze za jiné období užívání nemovitosti).
V posuzované věci je závěr odvolacího soudu, že se nejedná o pohledávky nejisté a neurčité, v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, pokud k němu odvolací soud dospěl na základě okolností projednávané věci, podle kterých jde o pohledávky, jež měly vzniknout z téhož nájemního vztahu mezi účastnicemi, z jakého uplatňuje své pohledávky žalobkyně (aktivně i pasivně započítávané pohledávky vyplývají z téhož vztahu účastnic). Žalobkyní poukazovaná skutečnost, že výše pohledávek žalované je předmětem znaleckého dokazování, ani skutečnost, že žalobkyně popírá existenci pohledávek žalované, samy o sobě nejsou okolnostmi, které by bez dalšího vylučovaly kompenzabilitu takových pohledávek. Lze dodat, že nebylo zjištěno, že by míra nejistoty pohledávek žalobkyně byla nižší než míra nejistoty pohledávek žalované (srov. též shodné závěry již citovaných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3379/2021, a ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1347/2022, jež se, jak uvedeno výše, týkaly právních vztahů mezi týmiž účastnicemi). Žalobkyní předložená otázka tudíž přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení o věci samé nekončí, nebylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodováno. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v konečném rozhodnutí (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu