ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.675.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 675/2022-285
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně INTELEK servis s.r.o. (dříve INTELEK spol. s r.o.), se sídlem v Praze 1, Nové Město, Olivova 2096/4, identifikační číslo osoby 49446118, zastoupené Mgr. Pavolem Riškem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 2, proti žalované Servatech s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Záběhlická 134/95, identifikační číslo osoby 29040591, zastoupené JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Květnici 713/7, za účasti vedlejších účastníků na straně žalující I) ShenZhen JEKO Communication CO., LTD , se sídlem 13/F South China Electric Power Building, 2050 Shennan Road Central, Futian District, Šen-čen, Čínská lidová republika, a II) Shenzhen DOKE Electronic Co., Ltd , se sídlem No 801, Block 3, Industrial Zone 7, Yulv Community, YuTang Street, Guangming District, Šen-čen, Čínská lidová republika, obou zastoupených Mgr. Pavolem Riškem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 2, o ochranu práv vlastníka ochranné známky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 27/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2021, č. j. 3 Cmo 139/2020-259, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2021, č. j. 3 Cmo 139/2020-259, se v rozsahu, v jakém byly potvrzeny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně, odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2021, č. j. 3 Cmo 139/2020-259, se v rozsahu, v jakém byl potvrzen výrok I a změněn výrok IV rozsudku soudu prvního stupně a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 15 Cm 27/2017-214, zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované zdržet se nabízení a prodeje mobilních telefonů označených ochrannou známkou BLACKVIEW a povinnosti zdržet se používání ochranné známky BLACKVIEW v obchodní, propagační a reklamní činnosti týkající se mobilních telefonů (výrok pod bodem I), poskytnout žalobkyni informace specifikované v tomto výroku (výrok pod bodem II), uhradit žalobkyni částku 600 000 Kč (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV).
2. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně jako nabyvatelka výhradní licence domáhala ochrany k ochranné známce zapsané pod č. 013219291 ve znění BLACKVIEW v rejstříku vedeném u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (dále též jen „EUIPO“). Dle tvrzení žalobkyně byla předmětná ochranná známka zapsána ve prospěch vlastníka společnosti ShenZhen JEKO Communication CO., LTD, a žalobkyně s touto společností dne 30. 12. 2016 uzavřela smlouvu o výhradním obchodním zastoupení a licenční smlouvu, kterou tato společnost poskytla žalobkyni výhradní licenci k užívání ochranné známky na území České republiky. Ochranná známka je zapsána pro třídu č. 9, mimo jiné pro mobilní telefony a příslušná zařízení. Následně byla předmětná ochranná známka převedena do vlastnictví společnosti Shenzhen DOKE Electronic Co., Ltd, která je jejím současným vlastníkem. Žalobkyně s touto společností uzavřela dne 1. 1. 2018 novou licenční smlouvu. Poskytnutí licence podle této licenční smlouvy bylo zapsáno v rejstříku EUIPO dne 19. 4. 2018. Žalobkyně zjistila, že na webových stránkách www.servatech.cz byly nabízeny k prodeji a prodávány různé modely mobilních telefonů BLACKVIEW. Tím dle mínění žalobkyně dochází ze strany žalované k neoprávněnému zásahu do práv žalobkyně jako nabyvatele licence. Žalovaná se uplatněným nárokům bránila tvrzením, že na e-shopu pod doménou www.servatech.cz nabízí a prodává mobilní telefony BLACKVIEW, jež byly na tuzemský trh, resp. na trh v Evropském hospodářském prostoru, uvedeny vlastníkem ochranné známky nebo s jeho souhlasem, tedy že v případě těchto výrobků došlo k vyčerpání práv z ochranné známky ve smyslu čl. 15 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. 6. 2017 o ochranné známce Evropské unie (dále jen „nařízení o ochranné známce EU“).
3. K odvolání žalobkyně a vedlejších účastníků odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně opravil v záhlaví ve jménu právního zástupce vedlejších účastníků (první výrok), ve výrocích I až III jej potvrdil a ve výroku IV o náhradě nákladů řízení jej změnil (druhý výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za dostatečná, a ztotožnil se s jeho právním závěrem o tom, že žaloba není důvodná, neboť žalovaná prokázala, že v rozhodném období uváděla na tuzemský trh výrobky, které nabyla od vlastníka ochranné známky, tedy že na tyto výrobky dopadá zákonná výjimka tzv. vyčerpání práv ve smyslu čl. 15 odst. 1 nařízení o ochranné známce EU. Zdůraznil, že žaloba byla podána dne 15. 9. 2017 a předmětem posouzení (z pohledu tvrzeného protiprávního jednání žalované) tak mohou být toliko mobilní telefony, které žalovaná nabízela a prodávala k datu podání žaloby. Jako irelevantní tak odmítl námitku žalobkyně, že žalovaná dosud nedoložila obchody z období po podání žaloby. Stejně tak shledal irelevantním zjištění soudu prvního stupně, že v roce 2019 žalovaná zakoupila mobilní telefony u společnosti Xiaomi Bulgaria Ltd. se sídlem v Bulharsku. Pokud jde o rozhodné období vymezené žalobou, shodně se soudem prvního stupně měl i odvolací soud za to, že žalovaná prokázala, že v roce 2017 nakoupila 1 700 ks mobilních telefonů přímo od výrobce a majitele ochranné známky BLACKVIEW, společnosti ShenZhen JEKO Communication CO., LTD. Uvedl, že soudu prvního stupně nelze vytknout pochybení, jestliže své závěry v tomto směru učiněné opřel o zjištění z kopií dokladů předkládaných žalovanou. Poukázal přitom na ustanovení §125 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), z něhož vyplývá, že i kopie listin jsou způsobilým důkazním prostředkem.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (resp. Soudního dvora Evropské unie) a otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně v celém jejich rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
8. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
11. Dovolací soud na úvod uvádí, že posoudil rozsah dovolání žalobkyně s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud opravil záhlaví rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku, dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.
12. Dovolání není přípustné pro řešení otázky „zda by měl soud vyžadovat prokázání pravosti listiny (resp. předložení originálů listin) po jejím předkladateli, trpí-li listina vadami, které způsobují její nevěrohodnost, a prohlásí-li zároveň její vydavatel, že s předkladatelem listiny neudržoval obchodní styky, které má listina prokazovat“, kterou žalobkyně považuje za otázku doposud dovolacím soudem neřešenou, neboť odvolací soud se takto formulovanou otázkou v napadeném rozhodnutí nezabýval (neřešil ji). Dovolací soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Navíc při vymezení této dovolací otázky vychází žalobkyně z vlastního závěru o nedostatku věrohodnosti namítaných kopií listin, který však odvolací soud v dané věci neučinil. Ve skutečnosti tak dovolatelka zpochybňuje správnost hodnocení provedených důkazů z hlediska jejich věrohodnosti. Platí však, že samotné hodnocení důkazů z hlediska jejich zákonnosti, závažnosti a věrohodnosti nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
13. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že oproti přesvědčení dovolatelky již byla otázka ohledně provádění dokazování fotokopiemi listin a následného hodnocení těchto důkazů v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a napadené rozhodnutí odvolacího soudu se od tohoto řešení neodchyluje. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel i ze zjištění učiněných z kopií dokladů předkládaných žalovanou, tato zjištění však hodnotil ve světle zjištění učiněných z dalších důkazů. Učinil-li odvolací soud závěr, že tato zjištění vzájemně korespondovala a nebyl důvod tato zjištění považovat za nevěrohodná jen proto, že nebyla učiněna z originálů či ověřených kopií listin, tak při hodnocení důkazů kopiemi listin postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, a ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005, a v nich uvedený právní závěr, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkazy pouze originály listin a že ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější než jejich neověřené kopie a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup, tj. provádění důkazu kopií listiny, prohlásit za odporující zákonu; v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu).
14. Dovolací soud nicméně shledává dovolání přípustným pro řešení druhé dovolatelkou formulované otázky, zda „v případě, že žalobce žádá, aby bylo žalovanému uloženo zdržet se protiprávního používání ochranné známky, postačí žalovanému prokázat vyčerpání ochranné známky pouze v případě použití ochranné známky, ke kterým došlo k datu podání žaloby, nebo je žalovaný povinen prokazovat takové vyčerpání i k použitím ochranné známky, ke kterým došlo po datu podání žaloby, a to až k datu vyhlášení rozhodnutí“, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
15. Dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá při vyřešení této otázky na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
16. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.
17. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že žaloba byla podána dne 15. 9. 2017 a předmětem posouzení (z pohledu tvrzeného protiprávního jednání žalované) tak mohou být toliko mobilní telefony, které žalovaná nabízela a prodávala k datu podání žaloby. Za relevantní pro svoji úvahu, zda byly tzv. zápůrčí nároky z titulu ochrany práv žalobkyně k ochranné známce EU uplatněny po právu, tak považoval stav v době zahájení řízení.
19. Podle §4 odst. 1 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství, došlo-li k neoprávněnému zásahu do práv, může se oprávněná osoba domáhat u soudu (mimo jiné) toho, aby se porušovatel zdržel jednání, jímž dochází k porušení nebo ohrožení práva.
20. Podle ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
21. Tímto stavem ve smyslu ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. se rozumí skutkový stav věci zjištěný k okamžiku vyhlášení rozsudku (§153 odst. 1 o. s. ř.) ve vztahu ke všem předpokladům, které pro rozhodnutí věci požadují procesní předpisy a předpisy hmotného práva.
22. Z ustanovení §211 o. s. ř. se podává, že pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.
23. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí přijal a odůvodnil závěr, že zásada uvedená v ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. znamená, že soud je při rozhodování věci povinen přihlédnout nejen ke skutkovým okolnostem, které tu byly v době před zahájením a v době zahájení řízení, ale také k okolnostem, které nastaly za řízení až do vyhlášení rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 935/2006, ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2499/2015, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4463/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2262/2018). Je na soudu, aby své rozhodnutí založil na aktuálním skutkovém stavu, tj. skutkovém stavu zjištěném k okamžiku vyhlášení rozsudku, přičemž tato zásada platí i pro odvolací řízení. Pro rozsudek je tedy rozhodným stavem ve smyslu stavu skutkového (tj. tak, jak má být řádně zjištěn podle §153 o. s. ř.) ten v době jeho vyhlášení (§156 o. s. ř.), nikoli tedy například ten, který je zde v době zahájení řízení (srov. rovněž SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., DOLEŽÍLEK, J. a kol.: Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 744 – 749, a DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol.: Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1058 – 1060).
24. V nyní řešené věci uplatnila žalobkyně (mimo jiné) tzv. zápůrčí (negatorní) nároky, konkrétně požadovala, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se nabízení a prodeje mobilních telefonů označených ochrannou známkou BLACKVIEW a zdržet se používání ochranné známky BLACKVIEW v obchodní, propagační a reklamní činnosti týkající se mobilních telefonů, a to z titulu práv k ochranné známce BLACKVIEW zapsané pod č. 013219291 v rejstříku vedeném u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví. Otázkou, pro kterou je dovolání přípustné, napadla žalobkyně správnost rozhodnutí odvolacího soudu právě o těchto nárocích.
25. Právo domáhat se zdržení určitého jednání má preventivní povahu a jeho uplatněním se dotčená osoba brání proti tomu, aby jednání, jímž jsou poškozena její práva (včetně práv k ochranné známce), pokračovalo nebo se opakovalo, popř. odvrací hrozbu, že by k takovému zásahu mohlo dojít. Při rozhodování o tzv. zápůrčím nároku není třeba prokázat plánování nebo konkrétní připravování pokračování v závadném jednání žalované. Pouhá hrozba závadného jednání k uložení povinnosti v tomto případě postačuje. Při rozhodování o tzv. zápůrčím nároku je rovněž nutné přihlížet k tomu, zda k protiprávnímu jednání již v minulosti došlo, či zda se jedná pouze o hrozbu vzniku protiprávního jednání v budoucnu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2010, a ze dne 27. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011).
26. Nejvyšší soud ve svém rozhodování dále uvedl, že tzv. zápůrčí nárok (při porušení práv k ochranné známce podle zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách) je nárokem působícím do budoucna. Zákaz porušování nebo ohrožování práva k ochranné známce směřuje ke zdržení se dalšího protiprávního jednání. Jde o jedno ze základních civilních práv vlastníka (majitele) průmyslového práva upravených ve všech zákonech na ochranu průmyslového vlastnictví, včetně zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. Předpokladem pro uložení povinnosti zdržet se určitého jednání je proto, kromě prokázání závadnosti tohoto jednání, také zjištění soudu, že je uložení této povinnosti do budoucna nezbytné, tedy že takové závadné jednání trvá nebo hrozí. Pro posouzení, zda lze vyhovět tzv. zápůrčímu nároku za situace, kdy před rozhodnutím soudu ve věci samé již závadné jednání netrvalo, ale přitom důvodně hrozí jeho opakování, jsou přitom rozhodná jedinečná skutková zjištění soudu v každé jednotlivé věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4532/2011).
27. I v daném případě se při rozhodování soudu o tzv. zápůrčích nárocích uplatněných z titulu ochrany práv k ochranné známce (přičemž v tomto ohledu není rozhodné, zda k národní ochranné známce či ochranné známce EU) uplatní pravidlo, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (podle §154 odst. 1 o. s. ř.).
28. S ohledem na shora uvedené tudíž odvolací soud nepostupoval správně, pokud v rozporu s ustálenými judikatorními závěry dovolacího soudu vzal pro své rozhodnutí o tzv. zápůrčích nárocích rozhodný stav k datu podání žaloby (tj. ke dni 15. 9. 2017), nikoli stav v době vyhlášení rozhodnutí podle ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. Pro úvahu, zda je namístě vyhovět takto uplatněným nárokům (či nikoli), je podstatné zjištění, jaký je skutkový stav v době vyhlášení rozsudku (a co tento stav případně způsobilo) a zda v této době závadné jednání trvá nebo zda do budoucna takové jednání hrozí. Samotný závěr, že žalovaná v době do podání žaloby práva k ochranné známce žalobkyně neporušovala, neboť uváděla na tuzemský trh výrobky, které nabyla od vlastníka ochranné známky, tedy že na tyto výrobky dopadá výjimka tzv. vyčerpání práv ve smyslu čl. 15 odst. 1 nařízení o ochranné známce EU, pro zamítnutí žalobou uplatněných zdržovacích nároků postačující není (srov. obdobně též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2262/2018).
29. Na základě výše uvedeného proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu při řešení otázky, pro kterou je dovolání přípustné, nelze považovat za správné.
V. Závěr
30. Jelikož je právní posouzení věci odvolacím soudem ze shora vyložených důvodů nesprávné, byl dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn žalobkyní důvodně. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval dovolatelkou tvrzenými vadami řízení, rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jenž byl dotčen otázkou, pro níž je dovolání žalobkyně přípustné, a v závislých výrocích o nákladech řízení, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
31. Ve zbývajícím rozsahu nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v tomto rozsahu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
32. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu