ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.688.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 688/2022-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce J. Č. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 814, proti žalovanému P. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 146/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2021, č. j. 71 Co 274/2021-239, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení proti žalovanému domáhal určení, že darovací smlouva ze dne 21. 9. 2012, na základě které převedli dárci R. H., narozený XY, a Z. H., narozená XY, žalovanému jakožto obdarovanému s právními účinky vkladu práva ke dni 20. 12. 2012 tyto nemovitosti: pozemek parc. č. St. XY, jehož součástí je stavba bez čp./če. (zemědělské stavení), pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY, je vůči žalobci právně neúčinná.
Okresní soud ve Vsetíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j. 11 C 146/2015-198, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 3. 2021, č. j. 11 C 146/2015-204, vyhověl podané žalobě a určil, že darovací smlouva ze dne 21. 9. 2012 v části, v níž převedli dárci R. H., narozený XY, a Z. H., narozená XY, žalovanému jakožto obdarovanému s právními účinky vkladu práva ke dni 20. 12. 2012 výše uvedené nemovitosti, je vůči žalobci právně neúčinná (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v plném rozsahu dovoláním, ve kterém namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné z důvodu absence řádného odůvodnění naplnění hypotézy §42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), co do úmyslu dlužníka zkrátit svého věřitele. Žalovaný dále namítal, že se odvolací soud i soud prvního stupně odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001), neboť se nezabývaly otázkou prokázání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele. Žalovaný taktéž uváděl, že prvostupňový soud a odvolací soud pochybily, pokud určily neúčinnost právního úkonu ve vztahu k pozemku parc. č. St. 1189/1 bez dalšího, přestože před podáním žaloby došlo ke sloučení uvedené parcely s parcelami parc. č. St. XY a parc. č. St. XY, vše v k. ú. XY, obec XY. Tuto námitku žalovaný předložil jako otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Žalovaný dále zpochybňoval závěr odvolacího soudu, že žalovaný nevynaložil náležitou pečlivost k poznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele a uvedl, že o úmyslu dlužníka nemohl vědět, jelikož dlužník takový úmysl neměl. Dále žalovaný uváděl, že vynaložil náležitou pečlivost, jelikož se o dluzích informoval u dlužníka, kdy předložené výpisy z účtů jej dostatečně přesvědčily o tom, že dlužník své závazky vůči žalobci uhradil. Ohledně později vystavených směnek žalovaný vycházel z toho, že dlužník žalobci nic nedluží a že tyto směnky nemají reálný základ, přičemž žalovaný nepovažoval za potřebné informovat se o dluzích svého otce u žalobce samotného. Konečně žalovaný brojil proti výroku o náhradě nákladů řízení, protože otázka, dle jakého právního předpisu má být stanovena výše nákladů řízení, je dle názoru žalovaného v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena rozdílně.
Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K námitce žalovaného, že soudy obou stupňů pochybily, pokud se nezabývaly otázkou úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, dovolací soudu uvádí, že tato otázka byla odvolacím soudem (jakož i soudem prvního stupně) vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Prokázání vědomosti o úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti právního úkonu tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení §116 obč. zák.); vědomost osob blízkých o úmyslu dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly ani při náležité pečlivosti poznat (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006, ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 955/2005, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4806/2014, ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5165/2017, ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 620/2017, ze 24. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 614/2014, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 207/2015). Jelikož v projednávané věci byla „druhou stranou“ darovací smlouvy osoba dlužníkovi blízká (syn dlužníka), nepochybil odvolací soud (ani soud prvního stupně), nezabýval-li se vědomostí žalovaného o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, neboť vědomost žalovaného o zkracujícím úmyslu dlužníka zákon v daném případě předpokládá. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, nemohla uvedená námitka žalovaného založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Námitka žalovaného, že nebyly splněny podmínky pro určení neúčinnosti předmětné darovací smlouvy z důvodu, že před podáním žaloby došlo ke sloučení pozemků parc. č. St. XY a parc. č. St. XY do pozemku parc. č. St. XY, vše v k. ú. XY, obec XY, v důsledku čehož se výměra pozemku parc. č. St. XY zvýšila o 9 m 2 , přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se totiž podmínky odporovatelnosti právního úkonu posuzují ke dni vzniku právního úkonu; týká-li se právní úkon nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí, je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 29 ICdo 72/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1398/2020). Jestliže tedy podmínky odporovatelnosti právního úkonu (darovací smlouvy) byly odvolacím soudem posuzovány ke dni, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí, postupoval odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; skutečnost, že po tomto rozhodném dni došlo k přisloučení dvou parcel o celkové výměře 9 m 2 do pozemku parc. č. St. XY, nemohla mít na uvedené posouzení vliv. Ani tato námitka žalovaného tak není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Rovněž námitku žalovaného týkající se vynaložení náležité pečlivosti ke zjištění úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z ní vyplývá, že úspěšná obrana osoby dlužníkovi blízké ve smyslu §42a odst. 2 obč. zák. spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula náležitou pečlivost k poznání tohoto úmyslu dlužníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006, nebo ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný pod číslem 35/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3275/2012, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3585/2011). Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti věci a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 207/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 852/2019).
S ohledem na výše uvedenou judikaturu dovolacího soudu se tak lze plně ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že za situace, kdy žalovaný věděl o vystavení dvou směnek dlužníkem na řad žalobce dne 27. 1. 2012, přesto však spoléhal na tvrzení dlužníka o tom, že žalobci nic nedluží a spokojil se pouze s předložením výpisů z účtu, které ovšem časově předcházely vystavení předmětných směnek, nevyložil žalovaný náležitou pečlivost k poznání zkracujícího úmyslu dlužníka. S ohledem na to, že odvolací soud i tuto otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nemůže ani tato námitka přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit.
K námitce žalovaného, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, dovolací soud uvádí, že jejím prostřednictvím žalovaný namítá toliko vadu řízení, neformuluje však otázku hmotného či procesního práva (§237 o. s. ř.). Nutno konstatovat, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající se vad řízení. Takovými námitkami není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není.
Nejvyšší soud nadto konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalovaného nebyly.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalovaný dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, tedy rozhodnutí o nákladech řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. rovněž odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu