ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.842.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 842/2022-386
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Haffar Machine Co. , se sídlem Shiraz, Opp. Maskan Org., Maaliabad Blvd., Íránská islámská republika, zastoupené Rogerem Carlem Cunninghamem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 1643/92, proti žalované STAVOPLAST KL spol. s r.o. , se sídlem Stachy, č. p. 266, identifikační číslo osoby 40740056, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, o vydání věci, eventuálně o zaplacení částky 162.000 EUR s příslušenstvím, o žalobě na obnovu řízení podané žalovanou, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 120/2016, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2021, č. j. 8 Co 933/2021-358, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.596,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Prachaticích usnesením ze dne 29. 4. 2021, č. j. 9 C 120/2016-332, zamítl žalobu pro zmatečnost, kterou se žalovaná domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2020, č. j. 22 Co 1710/2019-214, a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 14. 8. 2019, č. j. 9 C 120/2016-180, a zastavení řízení vedeného Okresním soudem v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 120/2016 (výrok I.); zamítl žalobu na obnovu řízení, kterou se žalovaná domáhala povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 120/2016, skončeného rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2020, č. j. 22 Co 1710/2019-214 (výrok II.); a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně v napadeném rozsahu ve výroku II. potvrdil (první výrok), ve výroku III. a IV. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 161.551,20 Kč (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice „zda lze považovat za novou skutečnost nebo důkaz, které odůvodňují povolení obnovy řízení, rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení vydané až po pravomocném skončení věci, který na základě svého šetření za osobu, která způsobila žalobkyni škodu, jejíž náhrada byla předmětem původní vlastnické žaloby, označuje jinou osobu než žalovanou“. Žalovaná má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání nemůže založit dovolatelkou předkládaná otázka, „zda lze považovat za novou skutečnost nebo důkaz, které odůvodňují povolení obnovy řízení, rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení vydané až po pravomocném skončení věci, který na základě svého šetření za osobu, která způsobila žalobkyni škodu, jejíž náhrada byla předmětem původní vlastnické žaloby, označuje jinou osobu než žalovanou“, neboť dovolatelka (s přihlédnutím k obsahu námitek v dovolání) touto otázkou namítá nesprávné právní posouzení věci přijaté soudy v původním řízení. Přitom nápravy pochybení při právním posouzení věci se žalobou na obnovu řízení domáhat nelze. Odlišné právní posouzení věci není způsobilým důvodem ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2526/2015, ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3004/2019, ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2659/2020, a ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2761/2019). Není pak naprosto žádných pochybností o tom, že závěr o pasivní věcné legitimaci žalované přijatý v původním řízení je závěrem právním.
Rozhodnutí odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně (jehož závěry označil odvolací soud za správné) je přitom založeno na závěru, že z rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení žádné nové skutečnosti, a to ani ohledně tvrzení o dohodě o zprostředkování prodeje rypadla, nevyplývají. Všechny skutečnosti, z nichž je v usnesení Okresního státního zastupitelství v Prachaticích dovozována možnost existence dohody o zprostředkování a případný závěr o jejím ukončení či změně, byly soudům v původním řízení známy. Soudy vycházely i z toho, co uvedli H. R. A. a J. F. v rámci trestního řízení a bylo zachyceno v příslušných úředních záznamech o jimi podaných vysvětleních. Odvolací soud doplnil, že rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení vychází z úředních záznamů, které měl soud prvního stupně k dispozici již při rozhodování o původní vlastnické žalobě, provedl jimi důkaz, jsou součástí spisu na č. l. 127 - 134 a ve svém rozhodnutí také provedl jejich hodnocení. Uzavřel tedy, že žalovaná nepředkládá nové skutečnosti nebo důkazy.
Skutečnosti a důkazy jsou ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nové tehdy, jestliže je účastník řízení – přestože v době původního řízení objektivně vzato existovaly – nemohl použít bez své viny, tj. proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2659/2020).
Mezi takové skutečnosti ovšem dovolatelkou v dovolání tvrzené skutečnosti týkající se tvrzené dohody o zprostředkování prodeje rypadla, případně její změny či zrušení nepatří, neboť ty byly soudy posuzovány již v původním řízení. Odvolací soud tak posoudil otázku, zda se jedná o nové skutečnosti nebo nové důkazy ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Podle judikatury Nejvyššího soudu „rozhodnutími, jež coby důvod obnovy předjímá §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zákon míní rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 a 2 o. s. ř., tj. případy, když příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud rozhodnutím předchozím vázán (§135 odst. 1) či z dřívějšího rozhodnutí vycházel (§135 odst. 2), anebo posoudil-li předběžnou otázku sám (§135 odst. 2), a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán kdykoli vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak. Soud je vázán pouze výrokem o tom, že byl spáchán trestný čin […] a o tom, kdo jej spáchal […]. Žádné jiné výroky a závěry jiných soudů či jiných orgánů civilní soud nezavazují a ten je povinen si učinit závěry o rozhodných skutečnostech, jakož i o jejich právním hodnocení, samostatně“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 227/2018). Ve světle výše uvedeného pak usnesení Okresního státního zastupitelství v Prachaticích, na které dovolatelka v dovolání odkazuje, nemůže představovat nové rozhodnutí odůvodňující obnovu řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud doplňuje, že podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou skutečnosti, rozhodnutí a důkazy důvodem obnovy řízení (pakliže v době původního řízení objektivně vzato existovaly) jen tehdy, jestliže je účastník, který se domáhá obnovy, nemohl bez své viny použít v původním řízení (a jsou tedy pro účastníka ve srovnání s původním řízením nové) a současně jestliže pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Pro závěr, že nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit (buď samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy) pro účastníka, který se obnovy domáhá, příznivější rozhodnutí ve věci, postačuje, že se jeví alespoň jako pravděpodobný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 27 Cdo 381/2018, a další v něm odkazovaná rozhodnutí).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu (respektive soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na obnovu řízení, jehož závěry měl odvolací soud za správné) je přitom založeno i na důvodu, že žalovanou tvrzené skutečnosti by nemohly přinést příznivější rozhodnutí ve věci, když mj. uvedl, že případný závěr o způsobení škody J. F., resp. společností Echidna a. s. by neznamenal nedostatek pasivní legitimace žalované v původním řízení.
Uvedený závěr přitom zcela odpovídá shora citovanému judikaturnímu závěru. Nemohly-li by žalovanou tvrzené skutečnosti přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, nelze již proto obnovu řízení povolit.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 7. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu