ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.9.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 9/2022-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně K. H. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Kejlou, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1624/5, proti žalované K. K. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Tomášem Malinovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Navrátilova 675/3, o zaplacení částky 50 130 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 185/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2021, č. j. 36 Co 112/2021-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 162 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 50 130 Kč s příslušenstvím, kterou dne 27. 10. 2017 vynaložila na úhradu dlužného nájemného žalované (předchozí majitelky podílu v Bytovém družstvu XY, identifikační číslo osoby XY, který žalovaná v roce 2012 převedla na žalobkyni). Žalovaná se žalobě bránila námitkou, že dluh byl ke dni zaplacení již promlčen, a žalobkyně tak neměla povinnost jej zaplatit.
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 7. 2020, č. j. 24 C 185/2018-126, uložil žalované zaplatit částku 50 130 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o zaplacení 50 130 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, v němž dovolacímu soudu předložila v jeho rozhodování dosud nevyřešenou otázku, zda je důsledkem promlčení dluhu také neaplikovatelnost jiných smluvních podmínek, podle nichž všechny závazky vůči věřiteli musí být uhrazeny. Podle žalobkyně odvolací soud uvedenou otázku vyřešil nesprávně, když uzavřel, že příčinou vzniku škody nebylo porušení smluvní povinnosti žalovanou, ale nevynucené jednání žalobkyně. Žalobkyně dále namítala nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu spočívající v tom, že její nárok neměl být vůbec posuzován z titulu bezdůvodného obohacení (v této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019). Z uvedených důvodů žalobkyně tak navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem, označila dovolání žalobkyně za nepřípustné a navrhla dovolacímu soudu, aby je odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 a §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně považuje dovolání za přípustné pro řešení otázky, zda je důsledkem promlčení dluhu také neaplikovatelnost jiných smluvních podmínek, podle kterých všechny závazky vůči věřiteli (bytovému družstvu) musí být v době převodu bytové jednotky uhrazeny. Odvolací soud však v projednávané věci vycházel z toho, že smluvní závazek žalované uhradit pohledávky bytového družstva, které se dodatečně projeví po převodu družstevního podílu na žalobkyni, se vztahuje pouze na pohledávky „existentní, vymahatelné“, což však nebyl případ promlčené pohledávky bytového družstva za žalobkyní (srov. bod 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalobkyní vymezená otázka se tak míjí s právním posouzením věci odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a nemůže proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Zpochybňuje-li žalobkyně dále závěr odvolacího soudu, podle kterého mezi jednáním žalované a vznikem škody nebyla dána příčinná souvislost, ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na posouzení této otázky napadený rozsudek výlučně nestojí. Jelikož odvolací soud vycházel z již zmiňovaného závěru, že smluvní závazek žalované se vztahoval pouze na existující a vymahatelné pohledávky bytového družstva (srov. již citovaný bod 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí), žalovaná podle odvolacího soudu nezaplacením promlčené pohledávky neporušila svou povinnost (srov. bod 23 napadeného rozhodnutí). Podané žalobě tak vedle nedostatku příčinné souvislosti nebylo možno vyhovět rovněž z důvodu absence dalšího ze základních předpokladů vzniku povinnosti nahradit škodu podle §2913 o. z. – porušení smluvně převzaté povinnosti (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3675/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 486/2021). Vzhledem k tomu, že žalobkyně dovoláním nezpochybnila tento další důvod, pro který odvolací soud zamítl žalobu, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně namítala-li žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, nesprávnost závěru odvolacího soudu, podle kterého jí nebylo možno požadovaný nárok přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení, pominula, že se v daném případě nejednalo o případ bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného. Jak vyplývá z judikatury dovolacího soudu, bezdůvodné obohacení plněním za jiného vzniká, jestliže plnění poskytne namísto dlužníka ten, kdo sám není povinen (po právu) plnit. Bezdůvodně se v daném případě obohatí nikoli osoba, jíž bylo plněno, ale subjekt, jehož dluh byl vyrovnán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3617/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 108/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1145/2017, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sen. zn. 21 ICdo 16/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1947/2017; přiměřená použitelnost vyřčených závěrů v kontextu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 byla potvrzena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1581/2018).
V řešené věci ovšem odvolací soud vycházel z toho, že na základě dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu podle §230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, na žalobkyni přešly veškeré povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu, tedy i úhrada dlužných částek z dosavadního nájemního vztahu. Tím, že bytovému družstvu promlčené pohledávky uhradila, plnila žalobkyně podle odvolacího soudu svůj naturální závazek, nikoliv závazek žalované, která se v důsledku toho nemohla bezdůvodně obohatit (srov. bod 23 napadeného rozhodnutí). Ani výše uvedená námitka žalobkyně tak nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. K této námitce nelze závěrem nepřipomenout, že sama žalobkyně v dovolání uznává, že její nárok neměl být jako bezdůvodné obohacení vůbec posuzován.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v rozsahu, v němž napadla výrok I rozsudku odvolacího soudu, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, tedy rozhodnutí o nákladech řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 6. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu