ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.924.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 924/2022-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody, ve věci žalobce G. L. , narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Ing. Jakubem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalovanému V. B. , narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Peterem Teniakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, o návrhu na nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 398/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2021, č. j. 27 Co 184/2021-81, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 60 016 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. 3 C 398/2020-50, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy se žalobcem, kterou mělo dojít k prodeji nemovitosti specifikované v předmětném výroku (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení žalovanému ve výši 240 064 Kč (výrok II).
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I a ve výroku II o nákladech řízení (první výrok) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 120 032 Kč (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí společně s rozhodnutím soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání odmítnout, případně jej jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Dovolání není přípustné pro řešení otázky (podle žalobce dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené), zda „je písemná forma obligatorní pro smlouvu o smlouvě budoucí, pokud předmětem sjednávané budoucí (hlavní) smlouvy má být převod vlastnického práva k nemovitosti“, ani otázky, zda „je dohoda smluvních stran o době a způsobu placení kupní ceny nutná pro to, aby smlouva o smlouvě budoucí kupní byla platně uzavřena“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2262/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Odo 441/2003), neboť na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí nezáviselo (jejich řešení odvolacím soudem nebylo pro napadené rozhodnutí určující).
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel ze skutkového závěru, že mezi účastníky nedošlo ke shodě na podstatných náležitostech budoucí kupní smlouvy, zejména na kupní ceně, ani na konkrétním termínu pro uzavření budoucí kupní smlouvy, příp. že by účastníci počítali s tím, že kupní cenu za ně určí někdo jiný, a proto uzavřel, že v roce 2016 (ani později) nedošlo k uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě v ústní formě, jak ji tvrdil žalobce. K tomu navíc dodal, že termín k uzavření budoucí smlouvy je podstatnou náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí (podle §1785 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z“), a není-li ujednán, platí roční prekluzivní lhůta od účinnosti smlouvy, a že by (případné) právo žalobce vzniklé v roce 2016 zaniklo dávno před podáním žaloby. Nesouhlasil také s názorem žalobce, že podle právní úpravy občanského zákoníku již není vyžadována dohoda o celém obsahu budoucí smlouvy. Za absurdní a narušující proces svobodného uzavírání kupních smluv považoval výklad, při kterém by při dosažené (parciální) shodě na záměru věc prodat/koupit, popř. i za konkrétní cenu a do nějakého data, aniž by bylo dosaženo dohody např. o době a způsobu placení kupní ceny, bylo možné takovou situaci kvalifikovat již jako platnou smlouvu o smlouvě budoucí. Dále uvedl, že i kdyby došlo k uzavření ústní smlouvy o smlouvě budoucí, jak ji žalobce tvrdil, byla by taková smlouva absolutně neplatná pro nedostatek zákonem vyžadované písemné formy. Současně však znovu zopakoval, že v daném případě má (ve shodě se soudem prvního stupně) za to, že mezi účastníky skutečně nedošlo ke shodě ani na podstatných náležitostech budoucí kupní smlouvy, zejména na kupní ceně, ani na konkrétním termínu pro uzavření budoucí kupní smlouvy.
Odvolací soud tedy otázku neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí kupní, jejímž předmětem má být převod vlastnického práva k nemovitosti, pro nedostatek písemné formy, stejně jako otázku, zda je nutná pro uzavření platné smlouvy o budoucí kupní smlouvě dohoda smluvních stran o době a způsobu placení kupní ceny, řešil pouze podpůrně. Řešení těchto otázek nebylo určující pro jeho závěr o nedůvodnosti žaloby, který založil na tom, že mezi účastníky vůbec nedošlo (ani v ústní formě) k uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě pro absenci jejich shody o podstatných náležitostech budoucí kupní smlouvy, o kupní ceně (či způsobu jejího určení) a konkrétním termínu pro uzavření budoucí kupní smlouvy (nikoliv pro absenci ujednání o době a způsobu placení kupní ceny) a též na závěru o případné prekluzi žalobou uplatněného práva žalobce. Jinak řečeno, i kdyby byly odvolacím soudem tyto otázky posouzeny jinak, na jeho rozhodnutí by to nemělo vliv.
Žalobce odvolacímu soudu dále vytýkal chybné posouzení skutkového stavu. Zpochybňoval zejména skutkový závěr odvolacího soudu o absenci dohody o podstatných náležitostech smlouvy o smlouvě budoucí kupní, ze kterého odvolací soud při posouzení věci vycházel. Na podkladě svého hodnocení důkazů prezentoval vlastní skutkový závěr, podle kterého se účastníci shodli na výši kupní ceny a též dodatečně upřesnili termín uzavření budoucí kupní smlouvy, který měl připadnout na listopad 2020. Namítal proto nesprávnost závěrů odvolacího soudu o tom, že nedošlo k uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě, a též závěr o případném zániku (prekluzi) práva žalobce na uzavření kupní smlouvy.
Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Výše uvedené námitky proto nemohou založit přípustnost dovolání, neboť žalobce jimi zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem na základě vlastních skutkových závěrů odlišných od těch, z nichž vycházel odvolací soud, a jde tak fakticky o námitky skutkové (o zpochybnění skutkového stavu věci), které v dovolání úspěšně uplatňovat nelze.
Zpochybňoval-li žalobce v dovolání též správnost výkladu §1787 odst. 1 o. z. odvolacím soudem, pak ve vztahu k této námitce v dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit (ve vztahu ke každému z dovolacích důvodů), které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. například R 4/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ).
Vytčený nedostatek obligatorní náležitosti dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti dovolání nelze v této části posoudit jeho přípustnost.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i tu část prvního výroku, kterou bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a druhý výrok, kterým bylo rozhodováno o nákladech odvolacího řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Dovolatel též namítá vady a nepřesnosti v napadeném rozhodnutí, tj. vady řízení. Případné vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v této věci není naplněno.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné (zčásti též jako vadné).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 4. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu