ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1123.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 1123/2022-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. S., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Ťupou, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská č. 75/4, proti žalované E. T. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jiřím Králíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Karla Hynka Máchy č. 604/6, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 19/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. listopadu 2021, č. j. 26 Co 297/2021-153, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Králíka, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Karla Hynka Máchy č. 604/6.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Jičíně usnesením ze dne 22. 7. 2021, č. j. 3 C 19/2020-130, zastavil řízení o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 24. 5. 2021, č. j. 3 C 19/2020-117, ve věci samé. Důvodem zastavení bylo nezaplacení soudního poplatku z odvolání ve výši 2 000 Kč, k jehož úhradě byl žalobce po podání odvolání vyzván usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 6. 2021, č. j. 3 C 19/2020-129.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15. 11. 2021, č. j. 26 Co 297/2021-153, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť shledal, že „z obsahu spisu i vyjádření samotného žalobce vyplývá, že v určené lhůtě, tj. ke dni 9. 7. 2021, nebyla částka soudního poplatku z odvolání v dispozici soudu“, a že „je tak zcela nesporné, že zákonná povinnost žalobce nebyla řádně a včas splněna“. Dodal, že „skutečnost, že vinou přepravce k doručení zaplacené částky nedošlo, nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí okresního soudu“. V této souvislosti odkázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Žalobce podal dne proti tomuto usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje zejména „z porušení ochrany základních práv a svobod“, zvláště pak „práva na přístup k soudu, když ze strany obou jmenovaných soudů došlo k odepření spravedlnosti“. Je přesvědčen, že „v uvedeném případě se soudní orgán odmítl zabývat věcí meritorně, čímž došlo ke zbavení účastníka řízení soudní a jiné právní ochrany“, a že „rovněž z dosavadní rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu není zřejmé, zda lze přičítat k tíži účastníka řízení zaplacení soudního poplatku prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, jestliže tento následně uhrazený soudní poplatek soudu nedoručí“.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že úvahy žalobce „nejsou v souladu se současnou judikaturou“, což dále argumentačně rozvedla. Navrhla dovolání odmítnout a žádala o přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Předně, ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěla k závěru, že usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, není usnesením, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek, a proto se na něj nevztahuje omezení přípustnosti dovolání stanovené v ust. §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 2020). Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce tedy není nepřípustné ze zákona, dovolací soud se dále zabýval jeho přípustností ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání, není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věty první o. s. ř.).
V dané věci bylo rozhodující vyřešení právní otázky, jak má soud postupovat v případě dovolatelem tvrzené závady v doručení platby soudního poplatku z dovolání. Dovolací soud konstatuje, že odvolací soud v projednávané věci rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů, na niž v projednávané věci i (zčásti) odkázal a podle níž nesplnil-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání odvolání (obdobně jako při podání žaloby nebo dovolání), a soud ho proto musel vyzvat k jeho zaplacení v dodatečné lhůtě, kterou mu určil, je lhůta zachována jen, když předepsaná částka - ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, či na bankovním účtu - je nejpozději v poslední den lhůty v dispozici příslušného soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 120, ročník 2019, a ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2041/2019, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18). Rovněž byl vyjádřen právní závěr, že dovolací soud neshledává jako rozhodnou okolnost pro změnu své judikatury ani dovolatelem tvrzenou závadu v doručení platby, neboť výběr způsobu placení (převodem na účet, platba v hotovosti na soudě, využití poštovních služeb), určení osoby provádějící platbu a zejména stanovení dne platby soudního poplatku v časovém rámci dodatečné lhůty je záležitostí plátce (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 23/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2774/19, podle kterého „je na stěžovateli, případně jeho právním zástupci, aby zajistil, že v dodatečně určené patnáctidenní lhůtě bude soudní poplatek uhrazen řádně“, a podle nějž také „stěžovatel nepostupoval v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt, tedy právo náleží bdělým, a tím, že nechal třetí osobu, aby za něj zaplatila soudní poplatek za odvolání, a poté si neověřil, zda skutečně k včasnému a řádnému zaplacení došlo, si sám způsobil jím naříkané důsledky“). Na těchto závěrech přitom nemá dovolací soud důvod nadále cokoliv měnit.
Navíc jak vyplývá z obsahu spisu, odvolací soud také nezjistil žádnou okolnost, která by ukazovala na závadu v přijetí platby ze strany soudu, a dovolatel ani takovou skutečnost v dovolání netvrdil, když (v doplnění odvolání) uvedl, že vinou přepravce k doručení zaplacené částky vůbec nedošlo. Vzhledem k výše uvedenému proto dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatelem nastíněná otázka – a to ani ve světle argumentace, že došlo k „ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti, neboť odvolacímu soudu muselo být zřejmé, že k zaplacení soudního poplatku skutečně došlo, přičemž i přes tuto skutečnost se odmítl jeho právem zabývat“ – přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže.
Pro úplnost, dovolací soud ve své rozhodovací činnosti plně respektuje, že dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit dovolací důvod, což se v posuzované věci nestalo.
Protože dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu není na základě vymezených důvodů dovolání přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 5. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu