ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1581.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 1581/2022-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci posuzované M. S. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, Tyršova 1714/27, za účasti Statutárního města Ostrava – Městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz , se sídlem v Ostravě, náměstí Dr. E. Beneše 555/6, jako procesního opatrovníka a Z. B. , narozeného XY, bytem v XY, jako hmotněprávního opatrovníka, v řízení o svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 43 Nc 1011/2019, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2021, č. j. 13 Co 28/2021-169, takto:
I. Dovolání posuzované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2020, č. j. 43 Nc 1011/2019-116, rozhodl tak, že posuzovaná M. S. narozená XY v XY se omezuje ve svéprávnosti na dobu pěti let tak, že není způsobilá samostatně uzavírat všechny typy smluv, zejména darovací, úvěrové a leasingové smlouvy, nájemní smlouvy, smlouvy s postupným a opakujícím se plněním, vyjma smluv kupních, ve kterých hodnota poskytovaného plnění v jednotlivém případě nepřesáhne 1 000 Kč, nakládat s finančními prostředky nad částku 1 000 Kč, nakládat se svým nemovitým majetkem bez ohledu na jeho hodnotu, zejména s bytovými jednotkami č. XY a č. XY, zapsaných na LV XY a umístěných v bytovém domě č. p. XY (budova zapsaná na LV XY), to vše v katastrálním území XY, nakládat s movitým majetkem přesahujícím hodnotu 1 000 Kč a pořizovat závěť pro případ smrti ohledně svého nemovitého majetku bez ohledu na jeho hodnotu a ohledně movitého majetku nad hodnotu ve výši 1 000 Kč (výrok I rozsudku), řízení o opatrovnictví vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí (výrok II rozsudku) a opatrovníkem posuzované pro vyloučené řízení o opatrovnictví jmenoval podle §29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), advokáta P. S., sídlem XY (výrok III rozsudku). Dále rozhodl, že opatrovníkovi pro řízení o svéprávnosti P. S., advokátovi se sídlem XY, se přiznává odměna ve výši 3 300 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Okresního soudu v Ostravě po nabytí právní moci tohoto rozsudku (výrok IV rozsudku), České republice – Okresnímu soudu v Ostravě „nepřiznal“ právo na náhradu nákladů řízení (výrok V rozsudku) a konečně též vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI rozsudku).
V pořadí prvním doplňujícím rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2021, č. j. 43 Nc 1011/2019-147, byl opatrovníkem posuzované jmenován Z. B.. Dále bylo rozhodnuto o přiznání odměny procesnímu opatrovníkovi P. S. a o nákladech řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu. Dalším, v pořadí již druhým doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 23. 7. 2021, č. j. 43 Nc 1011/2019-153, byla vymezena práva a povinnosti opatrovníka Z. B. tak, že je oprávněn a povinen za opatrovance právně jednat v záležitostech v rozsahu omezení svéprávnosti, které bylo provedeno výrokem I rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2020, č. j. 43 Nc 1011/2019-116, a opět bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. ve výrocích o omezení svéprávnosti, jmenování opatrovníka a vymezení jeho práv a povinností, změnil s tím, že posuzovaná se omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilá k právním jednáním, jejichž majetková hodnota přesahuje částku 5 000 Kč (výrok I, alinea 1 rozsudku odvolacího soudu), opatrovníkem M. S. se jmenuje Z. B., narozen XY (alinea 2), opatrovník je oprávněn a povinen zastupovat M. S. při právních jednáních v rozsahu omezení její svéprávnosti (alinea 3). Dále rozhodl, že „státu se právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává“ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly v řízení o svéprávnosti a opatrovnictví posuzované M. S., když shodně dospěly k závěru, že posuzovaná dlouhodobě trpí závažnou duševní poruchou – poruchou s bludy, která podstatným způsobem ovlivňuje její schopnost samostatně právně jednat, aniž by se existenčně ohrozila. Onemocnění, které je u posuzované jen obtížně ovlivnitelné, bylo prokázáno nejen znaleckým posudkem, ale i jeho dopady ústící ve značné množství dluhů posuzované, které se podávají i z dalších provedených důkazů a učiněných zjištění. Nic na tom nemění, že část závazků posuzované, které není schopna splácet, vznikla v důsledku podvodu, který byl na ní spáchán, jak sama tvrdí; i to totiž svědčí o tom, že v důsledku nemoci a ve spojitosti se svými kreativními plány je posuzovaná snadno ovlivnitelná.
Rozsudek odvolacího soudu napadla posuzovaná, řádně zastoupená soudem ustanoveným zástupcem z řad advokátů, dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Námitka, že napadený rozsudek vychází toliko z hypotetické možnosti vzniku závažné újmy na straně posuzované, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Jak ustálená judikatura, tak komentářová literatura zdůrazňují nezbytnost přistupovat ke každému případu individuálně a zohlednit jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Soud vychází ze skutkových zjištění učiněných na základě posudku znalce (§38 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“), ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování (nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16). Vždy je třeba myslet na to, aby svéprávnost nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba; tedy zda míra nebezpečí vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014). Odvolací soud a spolu s ním i soud prvního stupně se těmto závěrům nikterak nevzepřely, když ve svých rozhodnutích podrobně popsaly jak újmu, která posuzované pro futuro reálně hrozí, tak zejména pojmenovaly i zcela reálnou újmu, která již posuzované v minulosti vznikla, a vyústila v probíhající insolvenční řízení (srov. zejména str. 7 rozsudku soudu prvního stupně). Přihlédly přitom náležitě i k tomu, že pro postoj posuzované u ní nelze aplikovat biologickou léčbu, která by jedině mohla přispět ke kompenzaci jejího zdravotního stavu. Dovoláním zpochybňované rozhodnutí je tak v souladu i se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 850/2020. Namítá-li pak posuzovaná, že částka 5 000 Kč pro každé jednotlivé právní jednání je nepřiměřeně nízká, lze uvést, že zásah Nejvyššího soudu, který je především povolán k tomu, aby procesním způsobem přispíval ke sjednocování judikatury, by byl namístě jen tehdy, pokud by učiněné finanční vyjádření míry omezení právních jednání bylo v konkrétním případě provedeno zjevně excesivním způsobem, což ovšem není případ právě projednávané věci. Nejvyšší soud k tomu dodává, že je pro něj rozhodující stav v době vydání rozsudku odvolacího soudu (§243f o. s. ř.). Pokud má posuzovaná za to, že došlo po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu k výrazným ekonomickým, popř. jiným změnám (např. v důsledku zvyšování cenové hladiny), může jít o okolnost umožňující do budoucna změnu rozsahu omezení svéprávnosti (srov. §60 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.).
Ani při řešení otázky, zda není na místě přijetí jiných méně omezujících opatření ve smyslu §55 odst. 2 o. z. se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když zákonu odpovídajícím způsobem odkázal na podrobné a logické úvahy soudu prvního stupně, který náležitým způsobem (na str. 7 v odstavci druhém jeho rozsudku) vysvětlil, proč ona mírnější opatření nepřicházejí v konkrétní projednávané věci v úvahu. Odvolací soud je přitom procesně oprávněn převzít do odůvodnění svého rozhodnutí skutkové, případně i právní názory soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016), aniž by to mělo vliv na přezkoumatelnost jím vydaného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí tak není v kolizi ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 934/2016, tím méně pak s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017; daná otázka tak nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
K výhradě posuzované, že byly přeceněny dopady plynoucí ze závěrů posudku soudem povolaného znalce MUDr. Jiřího Starého, dlužno uvést, že dovolatelka zde přehlíží, že soud prvního stupně i odvolací soud, který se ztotožnil s jeho skutkovými a právními závěry, při svém rozhodování přihlížely nejen k závěrům znaleckého posudku a výpovědi znalce, ale též ke skutečnostem, které vyplynuly z dalších provedených důkazů (např. zpráv kolizního opatrovníka, insolvenční správkyně, lékařské zprávy P. H. a dalších). Nejde tedy o situaci, kdy by soud „privilegoval“ znalecký důkaz a přenášel tak odpovědnost za skutkovou správnost na znalce, nýbrž – jak je zřejmé z obsahu spisu – soud nakládal se znaleckým posudkem (výslechem znalce) v citlivém sepjetí s ostatními provedenými důkazy, a učiněný skutkový závěr je tak výsledkem náležitého uplatnění zásady volného hodnocení důkazů.
Výtka posuzované na adresu neúplně (resp. nesprávně) zjištěného skutkového stavu pak ve skutečnosti představuje uplatnění jiného dovolacího důvodu, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud proto nemohl rozsudek odvolacího soudu v tomto směru přezkoumat, neboť se jedná o námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s ř. Pro úplnost Nejvyšší soud k problematice, zda ve věci měl být vypracován tzv. revizní znalecký posudek, když odvolací soud neměl pochybnosti o správnosti závěrů již vypracovaného znaleckého posudku, odkazuje například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, nebo rozsudek ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010; k problematice hodnocení znaleckého posudku a závěrů z něj vyplývajících lze připomenout kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007).
O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. nelze uvažovat za situace, kdy je zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Jestliže bylo dovolací řízení Nejvyšším soudem bez zbytečných odkladů po předložení věci zastaveno nebo dovolání odmítnuto, nebylo již třeba o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4491/2017, nebo ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4619/2017).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 6. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu