ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2443.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2443/2020-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce O. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jakubem Sýkorou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku č. 320/17, proti žalovaným 1) P. P., narozenému dne XY, 2) J. P., narozenému dne XY a 3) A. P., narozené dne XY, všichni bytem v XY, zastoupeni Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 306/2018, o dovolání všech žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2020, č. j. 54 Co 415/2019-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní 1), 2) a 3) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Sýkory, advokáta se sídlem v Praze 8, Prvního pluku č. 320/17.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
V řízení zahájeném žalobou žalobce podle odkazu soudu v pozůstalostním řízení po O. P., zemřelé dne 17. 11. 2017 (dále jen „zůstavitelka“), Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 26 C 306/2018-101, určil, že žalobce je dědicem zůstavitelky (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2020, č. j. 54 Co 415/2019-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud považoval „dokazování provedené soudem prvního stupně za dostatečné a řádné“ a „(z)a situace, kdy byl zpracovatel posudku v řízení o určení dědice vyslechnut jako svědek a vypovídal o tom, co bezprostředně ve vztahu ke zdravotnímu stavu zůstavitelky vnímal, nejeví se další dokazování znaleckým posouzením soudem ustanoveným znalcem potřebné a účelné – už jen vzhledem k tomu, že lze provést jen opakované posouzení tehdejší dokumentace a nikoliv nové posouzení zdravotního stavu zůstavitelky.“ Za správné a přiléhavé považoval i právní závěry soudu prvního stupně, na které v podrobnostech odkázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Přípustnost dovolání vymezili tak, že položili následující otázky: „zda soud může, pakliže jde o řešení otázek odborných, vyslechnout znalce, který podal znalecký posudek v jiném řízení, jenž byl proveden jako listinný důkaz, jako svědka“ (první otázka) a „zda může být jako znalec vyslechnuta osoba soudního znalce, která nebyla nikdy za znalce v řízení ustanovena“ (druhá otázka), které má za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu za neřešené. Dále odvolacímu soudu vytkli vady řízení. Navrhli, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 3 Cdon 385/96 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách https://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ), vysvětlil, že podle výkladu formulovaného soudní praxí mají písemné znalecké posudky zpracované mimo řízení v konkrétní věci (např. v jiném řízení) povahu důkazu listinou (§129 o. s. ř.), nikoli důkazu podle §127 o. s. ř. (dále srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2975/2013). Na takto zformulovaný závěr navázal dovolací soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, a dále vysvětlil, že záměna svědecké výpovědi za znalecký důkaz (výslech znalce), převezme-li soud odborné závěry svědka, představuje vadu řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí.
Z uvedeného předně vyplývá, že první otázka není otázkou rozhodovací praxí dovolacího soudu neřešenou. Z hlediska přípustnosti dovolání je významné, že žalovaní zpochybňují správnost jejího řešení na základě jiného procesního stavu, než z jakého vyšel při řešení první otázky odvolací soud.
Pokud soud prvního stupně mimo jiné provedl důkaz znaleckým posudkem vypracovaným znalcem P. N. v řízení o úpravu způsobilosti k právním úkonům zůstavitelky vedeném Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc 444/2010 16 P a Nc 24/2010, jehož zpracovatele, aniž by jej v tomto řízení (o určení dědického práva) jako znalce ustanovil, také vyslechl, měl znalecký posudek v tomto řízení pouze povahu listinného důkazu podle §129 o. s. ř., nikoliv povahu důkazu znaleckým posudkem podle §127 o. s. ř., a výpověď P. N. před soudem prvního stupně byla pouze jeho svědeckou výpovědí ve smyslu §126 o. s. ř., nikoliv výpovědí znalce ustanoveného v řízení soudem, což odvolací soud respektoval. Uvedenému odpovídá, že odvolací soud ze svědecké výpovědi převzal pouze to, co svědek „bezprostředně ve vztahu ke zdravotnímu stavu zůstavitelky vnímal“, tedy nepřevzal odborné závěry svědka (srov. bod 11 odůvodnění napadeného rozsudku).
Žalovaní první otázku – jinými slovy vyjádřeno – upínají k převzetí odborných závěrů znalce slyšeného v procesním postavení svědka. K tomu v poměrech posuzované věci nedošlo, a proto se uplatní dovolacím soudem již mnohokrát vyslovený závěr, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového, resp. zde procesního stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu obdobně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z těchto důvodů první otázka přípustnost dovolání nezakládá.
V případě druhé otázky – přestože z výše uvedeného lze na její řešení usuzovat – je nutno poukázat na to, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že P. N. byl vyslechnut jako svědek, pak neřešil (neměl důvod řešit) druhou otázku. Přitom skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Není-li tento předpoklad naplněn, nemůže taktéž druhá otázka založit přípustnost dovolání.
Jde-li o námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva, která prima facie nevyplývá ani z obsahu příslušné části dovolání, kritériím stanoveným v ustanovení §237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou způsobilým dovolacím důvodem) a přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. výslovně stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Protože Nejvyšší soud České republiky neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu