ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2911.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2911/2021-626
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobce R. P. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, proti žalované Pelko real a. s. , se sídlem v Praze 9, Dyjská 845/4, identifikační číslo osoby 279 19 536, zastoupené Mgr. Lukášem Jirsou, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 288/17, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 1 C 118/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. dubna 2021, č. j. 8 C 30/2021-569, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 54.450,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Lukáše Jirsy, advokáta se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 288/17.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2020, č. j. 1 C 118/2018-441, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem označených nemovitých věcí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně v daném řízení jako předběžnou řešil právní otázku, zda kupní smlouva ze dne 7. 3. 2017, na základě které žalobce prodal nemovité věci dotčené touto žalobou žalované za kupní cenu ve výši 7.455.000,- Kč (přičemž částku 315.934,30 Kč z kupní ceny žalovaná uhradila na úhradu dluhu žalobce v předmětném exekučním řízení, aby nedošlo k prodeji uvedených nemovitostí v rámci exekuce prováděné na majetek žalobce, a částka ve výši 6.478.957,- Kč byla započtena proti pohledávce žalované vůči žalobci plynoucí z úvěru poskytnutého žalovanou žalobci, a ve zbytku měla být kupní cena žalovanou uhrazena na účet žalobce) je lichevního charakteru, a to ve spojitosti s komplexem dalších smluv [úvěrové smlouvy ze dne 18. 7. 2016, zástavní smlouvy ze dne 18. 7. 2016, dohody o uznání závazku uzavřené formou notářského zápisu, nájemní smlouvy ze dne 7. 3. 2017 a ze smlouvy o budoucí smlouvě kupní ze dne 7. 3. 2017 (dále již „předběžná smlouva“)], a tudíž zda jde o neplatné právní jednání, či nikoliv, případně též o neplatné právní jednání z jiného právního důvodu. Soud prvního stupně po provedeném řízení a rozsáhlém dokazování dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva není stižena absolutní neplatností, což vyložil v obsáhlém odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku. Stěžejním pro zamítnutí žaloby byl závěr, že majetková hodnota plnění, které žalobce od žalované dle kupní smlouvy ze dne 7. 3. 2017 obdržel, nebyla k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru ve smyslu ustanovení §1796 o.z. a předmětnou kupní smlouvu tak nelze považovat za lichevní.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. dubna 2021, č. j. 8 Co 30/2021-569, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude dále dovolacím soudem rozvedeno – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Dovolatel namítal, že odvolací soud se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami odvolatele a zatížil tak napadené rozhodnutí soudu druhého stupně „nepřeklenutelnou vadou, neboť odvolací soud je povinen dle ust. §211 o. s. ř. ve spojení s ust. §157 odst. 2 o. s. ř. své rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se v tomto zejména se všemi námitkami účastníka řízení.“
Prostřednictvím této dovolací argumentace přípustnost dovolání založit nelze, neboť dovolatel zde uplatňuje jinou vadu řízení, k níž by bylo možné podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout toliko v případě přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., o kteroužto situaci se zde nejedná (dovolání v této věci Nejvyšší soud nepovažuje za přípustné; k tomu viz odůvodnění níže).
Ani dovolatelem citované výňatky z rozhodnutí Nejvyššího soudu či z nálezové judikatury Ústavního soudu, bez konkrétního vztahu k rozsouzené věci přípustnost dovolání nezakládá.
Podle judikatury Ústavního soudu dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. července 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nalus.usoud.cz , a rozhodnutí Nejvyššího soudu na https://nsoud.cz ), přičemž i předpoklady přípustnosti lze z ústavněprávního pohledu přiměřeně vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu.
Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 10. prosince 2020, sp. zn. 24 Cdo 2961/2020 připomenul, že k věcnému posouzení takto zformulovaného dovolání (s odkazem na ústavněprávní argumentaci) je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit předmětnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována předmětná (nálezová) judikatura Ústavního soudu, případně že od této (nálezové) judikatury se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nýbrž je zapotřebí k takovému tvrzení též (za účelem právně relevantního vymezení uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání z ústavněprávní oblasti) označit předmětnou (nálezovou) judikaturu, kterou dovolatel podkládá tuto svou dovolací argumentaci (např. tím, že při řešení zformulované právní otázky týkající se procesního práva je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s označenou nálezovou judikaturou).
Jelikož z dovolací argumentace na str. 3 až 4 dovolání, vztahující se k dovolatelem namítané jiné vadě řízení s odkazem na různé citace právních závěrů z tam uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, výše popsaná ústavněprávní argumentace nevyplývá, tj. z pohledu řešení předmětné otázky (zjevně zde z oblasti) procesního práva, je třeba učinit závěr, že se v tomto směru dovolateli přípustnost dovolání uvedenou argumentací nepodařilo založit.
Dovolatel dále uvádí, že „ve věci nastal dovolací důvod spočívající ve vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se obecné soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel zpochybňuje právní názor obecných soudů ve smyslu postavení dovolatele v právních vztazích založených jednotlivými smlouvami ve věci, když obecné soudy dospěly k závěru, že dovolatel v těchto vztazích vystupuje jako podnikatel.“
V této části dovolání ovšem dovolatel přehlíží, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně závěr o tom, že dovolatel v případě předmětné úvěrové smlouvy vystupoval jako podnikatel (k tomu srov. bod č. 19 a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), kdežto v případě uvedené kupní smlouvy nikoliv (k tomu srov. bod č. 27 a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), založil na skutkových zjištěních, na jejichž základě odvolací soud posléze učinil daný právní názor, který lze stěží negovat pouhými dovolatelem provedenými odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Rozhodujícím pro právní posouzení je totiž skutkový základ, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel a který v dovolacím řízení nelze v jakémkoliv ohledu revidovat; z tohoto důvodu proto pouhé mechanické odkazy dovolatele na rozhodnutí dovolacího soudu bez označené relevantní vazby k řešené právní otázce při zachování (respektování) skutkových okolností, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemohou založit. Jinými slovy řečeno, dovolací argumentace založená na zpochybňování skutkových zjištění, v situaci, kdy žalobce v dovolání privileguje svou skutkovou verzi věci, z níž posléze vyvozuje oproti odvolacímu soudu jiné (odlišné) právní posouzení věci, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
V návaznosti na posledně uvedené je třeba pohlížet na dovolací argumentaci žalobce ohledně tvrzení stran nepřiměřenosti výše smluvených úroků v předmětné úvěrové smlouvě. Dovolatel uplatněnou dovolací argumentací v zásadě usiluje o to, že při posuzování komplexu smluv, které uzavřel s žalovanou, je třeba v konečném důsledku dospět k závěru o lichevním charakteru předmětné kupní smlouvy. Ani v tomto směru ovšem dovolací argumentaci nelze přisvědčit.
Z nálezové judikatury Ústavního soudu plyne pro obecné soudy povinnost při rozhodování respektovat i ten Ústavním soudem vyložený právní názor, že lichevní jednání může vyplývat i z celého komplexu smluv a průběhu transakce; posouzení věci by se tedy nemělo omezit na zkoumání jednotlivých smluvních ujednání samostatně. Dále Ústavní soud zaujal právní názor, že ačkoliv je ochrana autonomie jedním z řídících soukromoprávních principů, je třeba ji v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti, charakterizujících lichvu, korigovat zásadou ochrany slabšího. Takové situace, kdy v tísni dochází k uzavírání disproporčních smluv, mohou totiž v jednotlivých případech způsobovat až rdousící efekt a vyprázdnění majetkové podstaty jednotlivce, čímž dochází k nepřípustnému zásahu do práva na ochranu majetku (nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16. Lichevní jednání tedy může vyplývat i z celého komplexu smluv a průběhu transakce, přičemž v případě uzavírání disproporčních smluv je třeba přihlížet i k ochraně slabší strany (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2256/2021).
Ani v tomto ohledu ovšem odvolací soud nepochybil, neboť z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že na případ žalobce pohlížel a pro rozhodnutí zásadně významné okolnosti důsledně posuzoval komplexně z pohledu uzavřených smluv mezi účastníky, přičemž nakonec dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva nenaplňuje znaky lichevní smlouvy, ani nekoliduje s dobrými mravy a není tedy stižena absolutní neplatností. Odvolací soud v této souvislosti konkrétně
1) neměl za prokázáno, „že by úvěrová smlouva a kupní smlouva tvořily prvky jednotného konstruktu, který žalovaná opakovaně využívala či využívá k tomu, aby dlužníky donucovala k nevýhodným projektům jejich nemovitých věcí…“
2) „nelze přehlédnout, že žalobce žalovanou sám vyhledal, když zjišťoval možná řešení své platební neschopnosti. Nebankovní úvěr, který nesplácel, přitom byl podle jeho účastnické výpovědi ze dne 27. 3. 2019 o mnoho nevýhodnější než ten, který mu byl poskytnut žalovanou.“
3) „žalobce úvěr zpočátku splácel. Ke zcela zásadnímu zhoršení jeho situace došlo až poté, co proti němu byla nařízena exekuce pro jeho dluh u Diamond Credit s. r. o., který žalované v rozporu s čl. 6.4. úvěrové smlouvy nepřiznal, ač existoval již před uzavřením úvěrové smlouvy.“
4) „V důsledku nepoctivého jednání žalobce byla nařízenou exekucí náhle zásadním způsobem ohrožena návratnost žalovanou vynaložených peněžních prostředků…Žalovaná musela vědět o žalobcově tísni, avšak nezneužila ji, řešila s žalobcem to, jakým způsobem se může z finanční krize, kterou si zavinil sám, ekonomicky zachránit, těžko jí jako podnikateli klást za vinu, že zvolila řešení, které bylo výhodné i (nebo zejména) pro ni. To, že v daném okamžiku se žalobci zřejmě nenabízelo jiné řešení formou jiného úvěru, bylo způsobeno jedině tím, že byla proti němu vedena exekuce, k tomu, aby vůbec mohl o úvěru uvažovat, by musel exekuci vyplatit, na což neměl dostatek finančních prostředků. Při trvání exekuce by jiný úvěr nedostal, v dispozici s nemovitou věcí, která byla zjevně jediným možným zajištěním, mu bránilo generální a speciálním inhibitorium. Nejtíživější pro něj v dané chvíli nebyl závazek z úvěrové smlouvy, ale v exekuci vymáhaná pohledávka společnosti Diamond Credit s. r. o. Řešení, které žalobce akceptoval, představovala kupní smlouva, za dané situace to byla jediná cesta k tomu, aby o nemovitou věc nepřišel v exekuci.“
5) „Odvolací soud vážil dále i skutečnost, že účastníci uzavřeli s kupní smlouvou další smlouvy, a to ve světle toho, zda tímto postupem žalovaná nezneužila žalobcovy tísně. Jednalo se o smlouvu o nájmu nemovité věci ze dne 7. 3. 2017, zajištěnou notářským zápisem sp. zn. N 221/2017, NZ 301/2017 a smlouvu o budoucí smlouvě kupní.“
6) „Nájemné ujednané ve smlouvě o nájemném ze dne 7. 3. 2017 ve výši 40 000 Kč měsíčně je odpovídající tomu, že žalobce sám inkasoval nájmy ve výši asi 70 000 Kč měsíčně, přičemž nadále mohl používat k bydlení dva byty a provozovat v nemovité věci podnikání.
7) „Ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní na základě které podle zjištění soudu prvního stupně: „žalovaná se v této smlouvě zavázala, poté, co se stanem vlastníkem nemovitostí …tyto nemovité věci…prodat žalobci za…kupní cenu 8 250 000 Kč“, a to za dále stanovených podmínek) byla sjednána kupní cena nemovité věci částkou 8 250 000 Kč, která zhruba odpovídala obvyklé ceně určené znaleckým posudkem První české oceňovací společnosti, a. s., kterou odvolací soud považuje za správně určenou.“
8) „Kupní cena v kupní smlouvě byla účastníky ujednána částkou 7 455 000 Kč, což představuje 81,9 % hodnoty nemovité věci, tedy více jak polovinu její hodnoty…Kupní smlouva není smlouvou lichevní, neboť jediným znakem lichevní smlouvy, který byl v daném případě naplněn, byl stav finanční tísně žalobce, který však žalovaná nezneužila a nemovitou věc v době žalobcovy tísně sice od něj nabyla, avšak za přiměřenou cenu, která se blížila ceně obvyklé.“
9) Odvolací soud při rozhodování nepřehlédl, že: „žalobce, ač podnikatel, byl při uzavírání úvěrové smlouvy i navazujících smluv slabší stranou ve smyslu §433 o. z.“, současně však konstatoval, že: „žalovaná…poskytovala úvěr velmi rizikovému klientu, o kterém věděla, že je nesolventní, neboť není schopen splácet milionový úvěr od jiné nebankovní společnosti.“
Odvolací soud se na základě učiněných skutkových zjištění ve smyslu §1796 o. z. a v intencích použitelné judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 670/2013) zabýval otázkou naplnění znaků lichevní smlouvy, přičemž v tomto ohledu dospěl k negativnímu závěru.
Dovolatel prostřednictvím skutkové a z toho pak plynoucí právní polemiky, s pouhými mechanickými odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou je ovšem zapotřebí vždy zasadit do skutkových poměrů předmětné právní věci a nelze ji bez dalšího mechanicky aplikovat na případy zdánlivě podobné, v dovolání dospívá k opačnému právnímu názoru za současného dovozování, že předmětná úvěrová smlouva (uzavřená mezi účastníky) je de facto produktem lichvářského postoje žalované, pročež je nezbytné tuto smlouvu hodnotit v kontextu s kupní smlouvou, jež podle dovolatele má zcela jednoznačně lichevní charakter.
Odvolací soud ovšem na základě skutkových zjištění, podrobně vyložených v odůvodnění jeho rozhodnutí, případně též s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně naopak (oproti dovolateli) dospěl k závěru, že takovou lichevní souvztažnost s kupní smlouvou, a to i ve vazbě na úvěrovou, nájemní či předběžnou smlouvu, dovodit nelze, přičemž posléze důsledně hodnotil z hlediska znaků lichevní smlouvy kupní smlouvu s již vyloženým závěrem, že v tomto směru kupní smlouva neplatností stižena není (neboť nebyly naplněny všechny znaky lichevní smlouvy). Z toho důvodu proto dovolací argumentace žalobce směřující ke zpochybnění úvěrové smlouvy, kterou uzavřel s žalovanou, je bez právního významu k samostatně uzavřené kupní smlouvě.
Dovolací argumentace žalobce vztahující se ke sjednané kupní ceně u předmětné kupní smlouvy svou povahou opět představuje pouhou právní polemiku, neboť dovolatel ani zde nepředkládá k řešení právní otázku, kterou by snad odvolací soud ve svém rozsudku vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu či dokonce Ústavního soudu. I v tomto případě dovolatelem činěné odkazy na judikaturu samy o sobě přípustnost jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládají.
Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že při práci s judikaturou nutno mít stále na paměti, že nelze v judikatuře vyložené právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý rámcově skutkově obdobný případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití toho kterého soudního rozhodnutí vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015). Obdobné se týká přiměřeně i dosahu judikatury Ústavního soudu, byť je třeba mít na paměti, že Ústavním soudem vykonatelná rozhodnutí jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány a osob (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2019 sp. zn. 24 Cdo 3409/2018).
Jak již bylo zmíněno, nelze v této souvislosti odhlížet od toho, že podle zjištění soudu prvního stupně (odvolacího soudu) žalovaná v předsmluvním stadiu nesehrála roli angažovaného podnikatelského subjektu, který by sofistikovaným způsobem komplexem zamýšlených a posléze zrealizovaných smluv (úvěrové, kupní, nájemní, předběžné smlouvy) primárně (výhradně) sledoval vytvoření takových podmínek, které měly dovolatele uvrhnout do neřešitelné situace, v níž by právě jako lichvářský subjekt dominovala žalovaná. Odvolací soud nepřehlédl, že to byl právě dovolatel, který sám vyhledal žalovanou za účelem řešení své platební neschopnosti a současně žalované v době uzavírání předmětné úvěrové smlouvy, v rozporu s příslušným smluvním ujednáním této smlouvy, nesdělil, že k podstatnému zhoršení jeho platební situace došlo poté, co byla nařízena exekuce na jeho majetek. Lze sdílet též závěr odvolacího soudu, který dané skutkové konsekvence vyhodnotil tak, že za popsané situace se žalovaná snažila vzniklou situaci vyřešit způsobem, aby minimalizovala své případné finanční ztráty, jež bylo možné očekávat z exekučního a možného (v úvahu přicházejícího) i insolvenčního řízení vůči dovolateli. I přes uzavřenou kupní smlouvu žalovaná umožnila dovolateli bydlení a podnikání v předmětné nemovitosti a dokonce mu umožnila opětovné nabytí vlastnického práva k uvedenému nemovitému majetku za sjednaných podmínek v předběžné smlouvě.
Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 3646/13 v jistém ohledu v situaci obdobné nynějšímu soudnímu případu, byť skutkový základ a z něho se podávající právní kvalifikace souvisela s posuzováním podmínek pro naplnění tzv. propadné zástavy prostřednictvím uzavřené kupní smlouvy, uložil obecným soudům, aby napříště v obdobných situacích přihlížely v komplexu k předmětným smlouvám a inominátním ujednáním mezi dotčenými účastníky, reflektovaly ekonomickou podstatu inkriminovaných ujednání v reálu daných skutkových okolností a šetřily podstatu ústavněprávního principu autonomie vůle, podle kterého musí indikace neplatnosti právního jednání představovat poslední, nikoliv (zjevně) první možnost výkladu. Dále Ústavní soud vyložil, že je v těchto věcech zapotřebí přihlížet k ekonomické podstatě inkriminovaných ujednání ve smyslu „quid pro quo“ a k tomu dodal, že: „stěžovatelka sice nejspíše získala možnost nabýt do svého vlastnictví nemovitost za výhodných finančních podmínek, současně však (i na základě jí poskytnutého bankovního úvěru) umožnila vedlejším účastníkům dále podnikat, a konsekventně tak i splatit jejich dluhy…A konečně…je nutno věnovat pozornost i časovým souvislostem podání předmětné žaloby. První dva vedlejší účastníci totiž přistoupili k podání žaloby, jíž se domáhali určení neplatnosti kupní smlouvy…v době, kdy jim muselo být zřejmé, že jim svědčící právo zpětné koupě již nebudou schopni realizovat…Vnucuje se proto otázka, proč…nerealizovali právo zpětné koupě, s jehož pomocí by minimalizovali jimi opakovaně zdůrazňovanou finanční ztrátu. Obecné soudy by proto měly učinit i úvahu, zda samotné dovolání se neplatnosti předmětné kupní smlouvy nepředstavuje případ zneužití práva, kterému nemůže být poskytnuta právní ochrana.“ (nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2017, sp. zn. II. ÚS 3646/13).
Je nasnadě, že uvedené úvahy jsou přiměřeně přenositelné i na případy posuzování tvrzeného lichevního jednání, přičemž z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je zřejmě, že se odvolací soud i v tomto (Ústavním soudem naznačeném) směru důsledně zabýval předmětnými smlouvami a ujednáními mezi účastníky, za tím účelem si ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně vytvořil, respektive měl k dispozici odpovídající skutkový základ, který mu umožňoval přistoupit k danému právnímu závěru.
Nejvyšší soud tedy konstatuje, že skutkový základ, z něhož odvolací soud vycházel při meritorním rozhodováním, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru a dovolací soud neshledává žádné logicky odůvodnitelné opodstatnění k ingerenci do takto (odvolacím soudem) přijatého právního posouzení věci z pohledu dovolatelem uplatněné dovolací argumentace.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí, neboť uvedené návrhy tímto rozhodnutím (odmítnutím dovolání) byly konzumovány.
I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení v případě odmítnutí dovolání netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přesto ve stručnosti zdůrazňuje, že při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení, v procesní situaci, kdy se k podanému dovolání relevantně písemně (prostřednictvím svého advokáta) vyjádřila žalovaná, vyšel ze své rozhodovací praxe, z níž mj. vyplývá, že lze-li hodnotu nemovité věci vyjádřit v penězích, je zapotřebí výši mimosmluvní odměny podle vyhl. č. 177/1996 Sb., v rozhodném znění, stanovit podle tarifní hodnoty odpovídající ceně určovací žalobou dotčené nemovitosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018, sp. zn. 30 Cdo 5586/2017), která v daném případě vychází z obvyklé ceny žalobou dotčených nemovitých věcí ve výši 9.100.000,- Kč, jak byla zjištěna soudem prvního stupně znaleckého posudku První české oceňovací společnosti, a. s. ze dne 14. 5. 2020 a reflektována v napadeném rozsudku odvolacím soudem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. 5. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu