ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.3270.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 3270/2022-869
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) P. B. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem v Praze, Štefánikova č. 203/23, a b) I. B. , narozené dne XY, bytem ve XY, Itálie, zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, náměstí Republiky č. 202/28, proti žalovaným 1) Z. H. , narozené dne XY, bytem v XY, a 2) J. H. , narozenému dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Janem Legem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova č. 335/33, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 13 C 97/2013, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. března 2022, č. j. 11 Co 291/2021-763, takto:
I. Dovolání žalobkyně b) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 29. 7. 2015, č. j. 13 C 97/2013-165, určil, že žalobci jsou dědici po zůstavitelce O. Z., zemřelé dne 12. 2. 2013 (dále jen „zůstavitelka“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a o náhradě nákladů státu. Na základě zjištění, že zůstavitelka zanechala dvě závěti – závěť ze dne 15. 5. 1987 sepsanou vlastnoručně, jíž ustanovila svými dědici žalobce a) a b), a závěť ze dne 3. 5. 2010 sepsanou ve formě notářského zápisu, jíž ustanovila svými dědici žalované 1) a 2), že žalobci tvrdí, že závěť ze dne 3. 5. 2010 je absolutně neplatná, neboť tento právní úkon nebyl učiněn v zákonem předpokládané formě a zůstavitelka nebyla k tomuto právnímu úkonu způsobilá, a na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že zůstavitelka byla osobou schopnou přečíst konkrétní notářský zápis pouze s použitím speciální pomůcky, s touto pomůckou se s obsahem notářského zápisu neseznámila, a proto bylo nutné, aby jejímu poslednímu pořízení byli vedle notáře přítomni i dva svědci, což se v daném případě nestalo a tedy „právní úkon (závěť) nebyl učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon, a proto je absolutně neplatný“, a z toho důvodu soud určil, že žalobci jsou dědici po zůstavitelce, neboť ta jim odkázala svůj majetek platnou závětí ze dne 15. 5. 1987.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 1. 2016, č. j. 11 Co 479/2015-190, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytknul, že se nezabýval tím, zda žalobní petit odpovídá ustanovení §175k odst. 2 věta prvá občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013, kterému odpovídá petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli nebo že žalovaný není dědicem po zůstaviteli, a zda rozhodnutím podle žalobních petitů bude vyřešen spor o dědické právo. Odvolací soud také odmítl závěr soudu prvního stupně, že žalobci jsou dědici po zůstavitelce ze závěti ze dne 15. 5. 1978 (správně se jedná o závěť ze dne 15. 5. 1987), když pro takový závěr „neměl v provedeném řízení žádný podklad, neboť citovanou závěť neprovedl k důkazu, ani se jí v průběhu celého řízení nezabýval“. Dále dovodil, že řízení před soudem prvního stupně bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže soud prvního stupně zamítl žalobu v podstatě z důvodu neunesení důkazního břemene žalovanými k jejich tvrzení, ačkoliv přesvědčivě, resp. vůbec nezdůvodnil, z jakého důvodu jimi navržené důkazy neprovedl, a to nejlépe ještě předtím, nežli ustanovil znalce, neboť má-li se znalec odpovědně vyjádřit o zdravotním stavu, musí mít náležitě zjištěný skutkový stav věci, aby při podání posudku mohl přihlédnout ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo.
K návrhu žalobců Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 21. 9. 2016, č. j. 13 C 97/2013-226, připustil změnu návrhu na zahájení řízení, a to, že bude rovněž určeno, že žalovaní nejsou dědici po zůstavitelce.
Okresní soud Plzeň-město poté rozsudkem ze dne 21. 7. 2021, č. j. 13 C 97/2013-715, zamítl žalobu (výrok I), žalobcům uložil povinnost uhradit společně a nerozdílně žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 62 984 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných (výrok II) a dále žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně uhradit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-město plnou náhradu nákladů zálohovaných státem (výrok III), jejichž výše a splatnost byla určena usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 10. 2021, č. j. 13 C 97/2013-728. Soud prvního stupně předně dovodil, že žalobcům se „nepodařilo prokázat neplatnost závěti pořízené formou notářského zápisu“, již žalobci shledávali v tom, že zůstavitelka byla v době sepisu notářského zápisu prakticky slepá, a proto u takového úkonu měli být přítomni dva svědci, a že kromě slepoty trpěla ještě dalšími poruchami zdraví, a to duševními spojenými s jejím stářím, neboť „žádný z důkazů, ať již jeden přímo, či jejich souhrn nevede k závěru, že by zůstavitelka některým z popsaných omezení trpěla“. K otázce nedostatku formy závěti z důvodu špatného zraku zůstavitelky soud prvního stupně uvedl, že „hodnotil provedené důkazy jak každý samostatně tak v jejich souhrnu s důrazem na vypracované znalecké posudky a výpovědi, zejména notářky a ošetřujícího zdravotního personálu“, že vyjma zainteresovaných osob „měl k dispozici výpovědi svědků, kteří nebyli nijak se stranami spřízněni, a mohl si tak i v kontextu znaleckých posudků ve věci vypracovaných učinit ucelený názor na věc“, že ve věci byly vypracovány dva znalecké posudky k odbornému posouzení zrakových schopností zůstavitelky, že druhý znalec „na otázky soudu odpověděl naprosto dostatečně, byť s určitou mírou pravděpodobnosti, své závěry logicky odůvodnil, byť na první pohled možná lehce chaoticky, nicméně s jednoznačným závěrem, že na přečtení notářského zápisu musela mít zůstavitelka brýle, kdy lupy nebylo potřeba (tedy identický závěr z doplňku posudku MUDr. Velka)“, a i protože „již nelze říci, zda zůstavitelka v době čtení a podpisu notářského zápisu měla či neměla brýle“, uzavřel, že „není prokázáno tvrzení žalovaných o tom, že tento přečíst nemohla“, když „ani výslech oční lékařky nijak výrazně neodporoval závěrům znaleckých posudků“ a „bylo nadbytečné ve věci vypracovávat další znalecký posudek z oboru očního lékařství, protože již dva výše uvedené dospěly v podstatě ke stejnému závěru“, a tedy že v daném případě „nebylo třeba postupovat dle ustanovení §476d zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve spojení s §65 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a ustanovení §476c odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník“, neboť „této formy nebylo potřeba“. Soud prvního stupně také k otázce nezpůsobilosti zůstavitelky dovodil, že zde byly „klíčové“ výslechy zdravotních sester, že demenci, či nějaké zhoršení psychického stavu „nepotvrdily“ ani V. ani H. a o psychiatrickém onemocnění nesvědčil ani rukopis zůstavitelky, což potvrdila i MUDr. Divácká, že „přesvědčivě vyvrací psychiatrickou diagnózu obhájený posudek MUDr. Divácké“, která nevycházela jen ze zdravotní dokumentace, ale též z výpovědí provedených v tomto řízení a „až kombinací těchto podkladů dospěla ke svému závěru“, a podle které „nejen, že nejsou v dokumentaci zmínky o demenci, ale také tam nejsou ani záznamy, které by o této byť v náznaku svědčily“, a že ani podpis na zápisu „netrpěl žádným rozpadem písařských dovedností, který by se zcela jistě musel při takto fatálním zdravotním stavu projevit“, a proto dospěl k závěru, že „zcela jistě nelze uzavřít, že by zůstavitelka byla právně nezpůsobilá k právním úkonům v době pořízení závěti formou notářského zápisu“, a tedy že „je nepochybné, že zůstavitelka, která měla způsobilost k právním úkonům, projevila svoji poslední vůli formou notářského zápisu“ s tím, že „tento úkon byl proveden v řádné formě, neboť zůstavitelka ho byla schopna přečíst s brýlemi bez dalších pomůcek“.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 3. 2022, č. j. 11 Co 291/2021-763, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky řízení. Předně dovodil, že soud prvního stupně „provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil skutkový stav v souladu s ustanovením §120 občanského soudního řádu“, a zjištěný skutkový stav „tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci a mohl z něj vycházet i odvolací soud“, že „hodnocení důkazů soudem prvního stupně nelze považovat za zjevně nesprávné či nelogické a soud prvního stupně také při hodnocení důkazů žádný z provedených důkazů neopomněl“, ztotožnil se s posouzením žalobci navrhovaných dalších důkazů (revizní znalecké posudky, šetření na místě) jako nadbytečných a uzavřel, že „žaloba nebyla zamítnuta proto, že žalobci rozhodné právně významné skutečnosti neprokázali, ale proto, že bylo prokázáno, že tomu bylo jinak, než žalobci tvrdili“. Odvolací soud dále uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že „dodržení speciální formy (přítomnosti dvou svědků) nebylo u zůstavitelky zapotřebí, neboť zůstavitelka nebyla nevidomá“, a s brýlemi, které běžně používala, „byla schopna text závěti, s nímž byla předtím rovněž seznámena notářkou sepisující závěť, přečíst“, že „podstatná je schopnost zůstavitelky text závěti přečíst a její prohlášení před sepisující notářkou, že tak učinila“, a tato schopnost zůstavitelky „byla prokázána řadou soudem provedených důkazů“, přičemž z hlediska hodnocení znaleckého posudku MUDr. Veleka soudu prvního stupně pouze vytknul, že odlišný závěr znalce v posudku původním a jeho dodatku posoudil jako změnu názoru, byť se dle odvolacího soudu jedná o „upřesnění“ závěru vyjádřeného v prvotním posudku poté, kdy soud prvního stupně poskytl znalci dostatek podkladů, a že i následně soudem ustanovený znalec MUDr. Brožek „potvrdil závěry, k nimž MUDr. Velek dospěl v dodatku znaleckého posudku“, a dovodil, že „zde nejsou odporující si znalecké posudky z oboru očního lékařství“, a proto je i „nadbytečný žalobci navrhovaný revizní znalecký posudek“. Ve vztahu k duševní poruše zůstavitelky odvolací soud poté, co uvedl, že „je nesprávné zaujímat závěr o neplatnosti právního úkonu již nežijící osoby z důvodu, že tato osoba učinila právní úkon v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou, na základě pravděpodobnosti“, uzavřel, že důkazy provedenými soudem prvního stupně bylo prokázáno, včetně závěrů znaleckého posudku, o jejichž správnosti a objektivitě odvolací soud nemá pochybnosti, že zůstavitelka „byla v okamžiku sepisu závěti způsobilá tento právní úkon učinit“. Odvolací soud proto považoval rozsudek soudu prvního stupně za „správný, řádně a podrobně odůvodněný“, přičemž závěrem ještě doplnil, že automaticky nelze přikládat nižší důkazní sílu výpovědím účastníků z důvodu, že mají rozdílný zájem na jeho výsledku, ale že je třeba posoudit, zda jejich výpovědi korespondují s ostatními provedenými důkazy či nikoli, a že tomu tak bylo v případě žalovaných, jejichž „účastnické výpovědi korespondovaly s ostatními, v řízení provedenými důkazy“.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně b) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být po právní stránce dovolacím soudem vyřešena jinak s ohledem na znění Listiny základních práv a svobod a Úmluvy, že postupem soudu byla poškozena její práva, zejména právo na spravedlivý proces, jakož že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle které „uplatněním způsobilého dovolacího důvodu je i námitka, že soud … mechanicky převzal závěr znalce, který nemá skutkovou, nýbrž právní povahu, popřípadě že určitý skutkový závěr učiněný soudem na základě znaleckého posudku nebyl projevem zásady volného hodnocení důkazů, nýbrž výsledkem mylného právního názoru soudu na právní sílu toho kterého důkazu“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 878/2014), a dovolacím soudem by měla být otázka posouzena jinak. Dovolatelka má za to, že v projednávané věci došlo k „neproporcionálnímu a nesprávnému hodnocení váhy jednotlivých důkazů“, že soudy „opomíjely zásadní důkaz, a to vyšetření zůstavitelky v době bezprostředně před sepisem notářského zápisu se závětí“, a „neodůvodněně preferovaly znalecké posudky“, a to zejména revizní znalecký posudek, který však „obsahuje takové logické i formální nedostatky, že jej nelze brát za řádný posudek s jednoznačným závěrem“, ačkoliv „se znaleckým posudkem je třeba nakládat jako s kterýmkoliv jiným skutkovým podkladem“ (viz rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 7 C 88/2016) a „soud musí vyhodnotit důkazy nejen zvlášť každý, ale všechny ve vzájemné souvislosti pečlivě přihlížeje ke všemu, co vyšlo v řízení najevo“ (viz závěry usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 1456/19), a k otázce hodnocení znaleckého posudku odkázala také na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2253/13. Dovolatelka tedy nesouhlasí s hodnocením důkazů soudy a jejich závěrem o způsobilosti zůstavitelky přečíst závěť, když namítá rozpor závěrů znaleckých posudků s vyšetřením a výpovědí S. a soudům vytýká, že ani jeden ze znalců neměl dostatečné podklady pro zhodnocení zdravotního stavu zůstavitelky, že soud prvního stupně ani odvolací soud se nezabýval „přesvědčivým odůvodněním, z jakého důvodu považuje tento revizní znalecký posudek za úplný a přesvědčivý a souladný se zdravotní dokumentací a výpovědí S.“, že závěr znaleckého posudku, že dle praxe znalce byla zůstavitelka schopná číst, „je v příkrém rozporu se závěrem ošetřující lékařky“ a posudek „je nutno považovat za naprosto neodůvodněný a důkaz za nepodstatný“, přičemž jiné hodnocení tohoto důkazu je „porušením právního hodnocení jednotlivých důkazů“, kdy zcela „bezdůvodně je preferován pouhý závěr znaleckého posudku bez kontroly toho, zda obsahuje podstatné náležitosti, zejména odůvodnění, které je přezkoumatelné a logicky navazující, a zda v rámci výpovědi znalce případně byly vady vytýkané znaleckému posudku odstraněny“, a že k „žádnému logickému odůvodnění závěru revizního znaleckého posudku nedošlo“, že soudy „pominuly“ zásadní důkaz - šetření na místě samém, neboť listina, na jejímž základě byla žaloba podána, „konstatovala, že bezprostředně před sepisem závěti byla zůstavitelka schopna pouze s obtížemi za vysoké intenzity světla a s lupou číst písmo, které bylo použito v notářském zápise“ a „v domě, kde docházelo k podpisu závěti (nikoliv k jejímu sepisu), byla situace světelná taková, že zůstavitelka na daném místě bez brýlí, bez osvětlení a bez lupy nebyla schopna závěť přečíst“, a tedy že zůstavitelka „za dané situace rozhodně závěť přečíst nemohla“, nadto odvolacímu soudu vytýká „atmosféru, která panovala při jednání odvolacího soudu“ s tím, že i to „nesvědčí o tom, že by skutečně docházelo k objektivnímu a řádnému vyhodnocení všech důkazů“. Dále dovolatelka dovozuje, že „nebylo vůbec přihlédnuto k závěrům z písmoznaleckého posudku týkajícího se schopnosti psát a podepsat se v danou dobu“, že ani „nebylo prokázáno, že zůstavitelka v době sepisu mohla psát, když se v její domácnosti nenašly žádné listiny z uvedené doby“, že opakovaně navrhovala k důkazu i „provedení zápisu o přebírání starobního důchodu, k čemuž nedošlo s ohledem na běh lhůt“. Závěrem ve vztahu k dušení poruše zůstavitelky dovolatelka poukazuje, že znalecké zkoumání „bylo provedeno za situace, kdy byl nedostatek primárních důkazů“, že „sama nebyla zůstavitelka již v roce 2008 se o sebe postarat a je vysoce pravděpodobné, že tedy trpěla známkami demence“, a vytýká znalkyni, že odmítá, že by celková anestezie mohla mít vliv na mentální schopnosti žalobkyně (správně zůstavitelky), což „není pravdou“, že jednostranně a chybně hodnotila skutečnost, že se zůstavitelka nechtěla vidět se žalobcem a žalobkyní, neboť „již mohlo jít o projev paranoidních či bludných projekcí, změn osobnosti“, což znalkyně zcela vylučuje, popírá „bez objektivně získaného odůvodnění, na základě subjektivního předkládání hypotézy, která odpovídá jejímu názoru, nikoliv prokázaným skutečnostem“, a „přístup znalkyně není správný“, protože „nelze vyloučit, že se jednalo o příznaky demence či jiného psychiatrického onemocnění“, a dále dovozuje, že „nelze učinit jednoznačný závěr o tom, zda byla zůstavitelka schopna orientovat se v čase a prostoru, když žádné takové informace s výjimkou roku 2008 ve zdravotní dokumentaci uvedeny nejsou“. Dovolatelka tedy usuzuje, že „není možné uzavřít, že zůstavitelka chápala text, smysl a mluvené slovo v daném případě řádně“, že „nelze učinit jednoznačný závěr, že byla schopna se orientovat v čase a prostoru“, a tedy že uvedené skutečnosti spíše svědčí pro to, že „nebyla žalobkyně (správně zůstavitelka) způsobilá k podpisu a porozumění psanému textu, jednak s ohledem na přítomnou aterosklerózu, diabetes, hypertenzi a jednak i na poškození zraku a ztrátu schopnosti psát“, a proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek krajského soudu, a protože se důvody vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, aby zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci řízení se k dovolání žalobkyně b) nevyjádřili.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle §241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů.
Z obsahu dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je zcela zřejmé, že dovolatelka především nesouhlasí se soudy zjištěným skutkovým stavem o schopnosti zůstavitelky pořídit závěť sepsanou ve formě notářského zápisu dne 3. 5. 2010, a to s ohledem na její zdravotní stav, kdy dovolatelka zpochybňuje platnost závěti zůstavitelky jednak z hlediska nedostatku formy z důvodu, že zůstavitelka dle dovolatelky nemohla číst, jednak z hlediska nezpůsobilosti zůstavitelky, a tedy že především vznáší výhrady proti hodnocení důkazů odvolacím soudem (jakož i soudem prvního stupně) a proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a předkládá vlastní skutkové závěry a z nich dovozuje vlastní právní názor na věc, namítá-li zejména, že v projednávané věci došlo k „neproporcionálnímu a nesprávnému hodnocení váhy jednotlivých důkazů“, že soudy „opomíjely důkaz vyšetření zůstavitelky v době bezprostředně před sepisem notářského zápisu se závětí“, že „pominuly zásadní důkaz, a to šetření na místě samém“, že zůstavitelka „rozhodně závěť přečíst nemohla“, že „nebylo vůbec přihlédnuto k závěrům z písmoznaleckého posudku týkajícího se schopnosti zůstavitelky psát a podepsat se v danou dobu“, že znalecké zkoumání týkající se duševní poruchy zůstavitelky „bylo provedeno za situace, kdy byl nedostatek primárních důkazů“ a závěry znalkyně jsou „bez objektivně získaného odůvodnění, na základě subjektivního předkládání hypotézy, která odpovídá jejímu názoru, nikoliv prokázaným skutečnostem“, a že je vysoce pravděpodobné, že zůstavitelka již v roce 2008 trpěla známkami demence.
Dovolatelka však nebere náležitě v úvahu, že svými námitkami především napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. ustanovení §241a odst. 1 věta první a §242 odst. 3 věta první o. s. ř.), které nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2377/2020; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2725/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3698/2021). Jak (mimo jiné) uvedl také Ústavní soud v usnesení ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 1456/19, na které dovolatelka ve svém dovolání odkazuje, „je zřejmé, že dokazování znaleckými posudky i jejich potenciální vzájemné kolize jsou obdobně součástí řady dalších řízení před obecnými soudy; nic to však nemění na tom, že se i tyto otázky týkají zjišťování skutkového stavu, nikoli jeho právního posouzení“.
Nadto má dovolací soud za to, že odmítá-li dovolatelka závěry odvolacího soudu o tom, že zůstavitelka byla schopna text závěti, s nímž byla předtím rovněž seznámena notářkou sepisující závěť, přečíst, a že zůstavitelka byla v okamžiku sepisu závěti způsobilá tento právní úkon učinit, které jsou výsledkem volného hodnocení důkazů a nejsou neodůvodněné ani rozporné s obsahem spisu, jde zcela zjevně o vyslovení nesouhlasu se způsobem, jakým odvolací soud (potažmo soud prvního stupně, neboť odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil skutkový stav v souladu s ustanovením §120 o. s. ř. a takto zjištěný skutkový stav tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci a mohl z něj vycházet i odvolací soud) prováděl dokazování a dospěl k závěru ohledně platnosti závěti sepsané ve formě notářského zápisu dne 3. 5. 2010, vycházel-li ze (správného) závěru, že závěť sepsaná formou notářského zápisu je veřejnou listinou, u níž se předpokládá pravost a platnost a pokud kdokoli tvrdí opak, musí jej prokázat. Dovolací soud poukazuje, že odvolací soud k závěru o platnosti závěti zůstavitelky sepsané formou notářského zápisu nedospěl na základě neunesení důkazního břemene na straně žalujících či jak uvedl odvolací soud, že „žalobci rozhodné právně významné skutečnosti neprokázali“, ale na základě toho, že v projednávané věci byla „řadou soudem provedených důkazů, včetně dvou znaleckých posudků z oboru očního lékařství“, prokázána schopnost zůstavitelky přečíst text závěti a „důkazy provedenými soudem prvního stupně, včetně závěrů znaleckého posudku, o jejichž správnosti a objektivitě odvolací soud nemá pochybnosti“, bylo prokázáno, že zůstavitelka byla v okamžiku sepisu závěti způsobilá tento právní úkon učinit.
Nejvyšší soud již například v rozsudku ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4723/2017, uvedl, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (srov. §125 a §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Zjistí-li soud, že znalec zcela nesplnil úkol, který mu soud vymezil v usnesení o ustanovení znalcem, případně, nesplnil-li jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, nebo má-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě, aby vypracoval nový posudek. Dospěje-li soud k závěru o negativním výsledku tohoto vysvětlení, vyžádá ve smyslu ustanovení §127 odst. 2 o. s. ř. tzv. revizní znalecký posudek (srov. například zprávu Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 1981; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4723/2017).
V posuzovaném případě odvolací soud i soud prvního stupně v odůvodnění svých rozsudků jasně vyložily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení všech důkazů (a to nejen znaleckých posudků). Především soud prvního stupně, na jehož podrobné odůvodnění odvolací soud odkázal, se zákonu odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.) vypořádal se všemi v řízení provedenými důkazy, které hodnotil jak každý samostatně tak v jejich souhrnu (§132 o. s. ř.), a to v případě otázky formy závěti s důrazem na vypracované znalecké posudky a výpovědi, zejména notářky a ošetřujícího zdravotního personálu, přičemž ve vztahu k posudku znalce MUDr. Brožka odkázal mimo jiné i na ústní výslech znalce s tím, že znalec „na otázky soudu odpověděl naprosto dostatečně, byť s určitou mírou pravděpodobnosti, své závěry logicky odůvodnil“, a jeho závěry porovnal (mimo jiné) také s výslechem oční lékařky zůstavitelky, o němž uzavřel, že ani tento „výrazně neodporoval závěrům znaleckých posudků“, a v případě otázky způsobilosti zůstavitelky soud prvního stupně vzal v úvahu nejen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací gerontopsychiatrie a následný výslech znalkyně MUDr. Divácké, ale též (mimo jiné) znalecký posudek z oboru písmoznalectví specializace ruční písmo a následný výslech znalkyně JUDr. Samkové, k němuž se vyjádřila i znalkyně MUDr. Divácká, a dále výslechy ošetřujících lékařek a zdravotních sester zůstavitelky, jakož i účastníků řízení. Z výše uvedeného vyplývá, že postup soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil i soud odvolací, a skutkové hodnocení obou soudů bylo v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., jakož i ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a nelze mu ničeho vytknout.
Ačkoliv dovolatelka při vymezení předpokladu přípustnosti dovolání také poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2004 (správně 9. 1. 2014), sp. zn. III. ÚS 2253/13, činí tak neopodstatněně, neboť přestože v tomto rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že „i znalecký posudek je důkazem, který podléhá hodnocení dle §120 a §132 o. s. ř. a jehož závěry nemohou být soudem mechanicky přebírány“, a také Nejvyšší soud v dalším dovolatelkou předkládaném rozsudku ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, uvedl, že je potřeba, aby „soudy odlišovaly mezi odbornými (skutkovými) závěry, jež přísluší znalci, a právními závěry, jež přísluší soudu“, a že znalecký posudek může být (toliko) skutkovým podkladem pro závěr právní a že soudy nemají mechanicky a nekriticky vycházet ze znaleckého posudku (III. ÚS 2253/13), podstatou námitek dovolatelky je stále nesouhlas s hodnocením důkazů, který – jak bylo uvedeno výše – nemůže založil přípustnost dovolání, a navíc dovolatelka přehlíží, že soudy své závěry nikterak mechanicky ze znaleckých posudků nepřebíraly ani je z posudků bez dalšího nepřepisovaly, naopak soudy (především soud prvního stupně) rozsáhle ve svých rozhodnutích odůvodnily, jak ke svým skutkovým závěrům dospěly.
Dovolatelka se rovněž mýlí, namítá-li, jednak že soudy „pominuly zásadní důkaz, a to šetření na místě samém“, ačkoliv z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud zamítl návrh na provedení místního šetření k určení míry světla v předmětné místnosti z důvodu, že „podmínky tehdy zde nelze nijak zopakovat“ a navíc měl soud „k dispozici očitého svědka, který tyto dostatečně popsal“ (viz výslech notářky A. S. sepisující závěť zůstavitelky formou notářského zápisu), jednak že soudy „opomíjely zásadní důkaz, a to vyšetření zůstavitelky v době bezprostředně před sepisem notářského zápisu se závětí“, přestože soud prvního stupně hodnotil výpověď O. S., ošetřující oční lékařky zůstavitelky, samostatně i v souvislosti s vypracovanými znaleckými posudky z oboru očního lékařství (k tomu viz bod 45. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a tedy zcela zjevně tento dovolatelkou předkládaný „zásadní důkaz“ soudy neopomenuly, a jednak že „nebylo vůbec přihlédnuto k závěrům z písmoznaleckého posudku týkajícího se schopnosti psát a podepsat se v danou dobu“, ačkoliv z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud prvního stupně tento důkaz hodnotil ve vztahu k otázce způsobilosti zůstavitelky pořídit závěť a že se k tomuto posudku vyjádřila také znalkyně MUDr. Divácká v rámci svého výslechu při jednání před soudem prvního stupně.
Na místě je také dodat, že zejména s ohledem na obsah odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů [kdy soudy (mimo jiné) vysvětlily, proč nevyhověly návrhu žalobců a neprovedly další důkazy – revizní znalecký posudek z oboru očního lékařství či šetření na místě samém], dovolatelka nemohla být postupem soudů v dané věci – jak namítá – „poškozena“ ani na svých právech chráněných Úmluvou či Listinou základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, nebo ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 411/22). V této souvislosti tedy nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Dovolací námitky, jimiž žalobkyně b) uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř., a z nichž nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., tak nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně b) není důvodné a proto jej podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu