ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.3283.2021.3
sp. zn. 24 Cdo 3283/2021-657
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) L. Š. , narozené dne XY, bytem v XY, b) F. Š. , narozeného dne XY, bytem v XY, c) S. Š. , narozeného dne XY, bytem v XY, všech zastoupených Mgr. Štěpánem Rybářem, advokátem se sídlem v Praze, Klimentská č. 1246/1, za účasti 1) Ředitelství silnic a dálnic ČR , státní příspěvkové organizace, se sídlem v Praze, Na Pankráci č. 546/56, IČO 65993390, adresou pro doručování Mojmírovců č. 5, Ostrava, a 2) V. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, o náhradě za vyvlastnění a nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 193/2011, o dovolání žalobců a), b) a c) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. července 2021, č. j. 1 Co 12/2021-616, takto:
I. Dovolání žalobců a), b) a c) se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč účastníkovi 1) Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizaci, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobci a účastníkem 2) V. K. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 10. 2020, č. j. 23 C 193 2011-576, stanovil náhradu za vyvlastnění odnětím vlastnického práva žalobkyně L. Š. k podílu ¼ k pozemkům - parc. č. XY-ostatní plocha a parc. č. XY ostatní plocha, dále k vedlejší stavbě – drobné dřevěné stavbě bez základů, sloužící jako sklad na pozemku parc. č. XY, a k venkovním úpravám, vše v k. ú. XY částkou 103 095 Kč a v tomto rozsahu nahradil rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku, odboru územního rozvoje a stavebního řádu, ze dne 27. 4. 2011, č. j. MMFM 52307/2011 ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu pro Moravskoslezský kraj, odboru územního plánování, stavebního řádu a kultury, ze dne 9. 8. 2011 č. j. MSK 104058/2011 sp. zn. ÚPS/30921/2011/Chr. ve znění opravného usnesení ze dne 1. 9. 2011 č. j. MSK 153225/2011 (výrok I), dále stanovil náhradu za vyvlastnění odnětím vlastnického práva žalobců L. Š. a S. Š. k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY, studni umístěné na parc. č. XY, venkovním úpravám - plotu, ocelovým vratům na pozemku parc. č. XY a trvalým porostům, vše v k. ú. XY částkou 146 160 Kč a v tomto rozsahu nahradil rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku, odboru územního rozvoje a stavebního řádu ze dne 9. 5. 2011, č.j. MMFM 58022/2011 ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu pro Moravskoslezský kraj, odboru územního plánování, stavebního řádu a kultury, ze dne 9. 8. 2011 č. j. MSK 103970/2011 sp. zn. ÚPS/26927/2011/Vil. (výrok II), stanovil náhradu za vyvlastnění odnětím vlastnického práva žalobců L. Š. a F. Š. k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba: XY, č. p. XY, rod. dům, v k. ú. XY částkou 2 414 420 Kč, tedy pro každého z nich částkou 1 207 210 Kč, a takto nahradil rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku, odboru územního rozvoje a stavebního řádu ze dne 1. 2. 2012 (vypraveného dne 2. 2. 2012), č. j. MMFM 13730/2012 ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu pro Moravskoslezský kraj, odboru územního plánování, stavebního řádu a kultury ze dne 22. 3. 2012 č. j. MSK 41816/2012 sp. zn. ÚPS/9920/2012/Jar. (výrok III), dále rozhodl, že žalobci, každý v rozsahu jedné třetiny, jsou povinni zaplatit České republice náklady řízení ve výši 9 223,60 Kč (výrok IV), že další účastník řízení Ředitelství silnic a dálnic ČR je povinen zaplatit České republice náklady řízení ve výši 9 223, 60 Kč (výrok V) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI). Soud zjistil, že jde-li o pozemky a rodinný dům č. p. XY, o nichž následně rozhodoval výrokem III., že správními orgány (jejichž rozhodnutí soud svým výrokem nahradil) za ně byla ve vyvlastňovacím řízení stanovena náhrada v celkové výši 1 875 630 Kč. Předmětný dům č. p. XY má dvě nadzemní podlaží, obsahuje bytovou jednotku 4 + 1 a část nadzemního podlaží tvoří sociálně-administrativně zázemí přilehlé truhlářské dílny. Soud vyšel ze závěru, že znalecké posudky vypracované ve správních řízeních není možné pro určení náhrady za vyvlastnění použít s ohledem na jejich stáří, neboť ocenění předmětných nemovitých věcí bylo nutno provést ke dni 20. 7. 2017 (k právní moci rozhodnutí o vyvlastnění). Vycházet nebylo možné ani ze znaleckého posudku znalce Ing. Aleše Galatíka, neboť je založen na neurčitých fiktivních budoucích výnosech, které vlastníci realit plánovali ve svých nemovitostech provádět. Soud proto vyšel ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Jany Machové, neboť ta se přesvědčivě vypořádala se všemi rozhodnými skutečnostmi. Skutečnost, že v nemovité věci byla provozována podnikatelská činnost, nemá podle znalkyně vliv na cenu obvyklou nemovitosti. Ocenění podniku je něco jiného než ocenění nemovitosti. Obvyklá cena pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je rodinný dům, činila ke dni 20. 7. 2017 celkem 2 414 420 Kč, a ke dni 22. 4. 2020 celkem 2 704 410 Kč. Protože rozhodnutí o vyvlastnění nabylo právní moci dnem 20. 7. 2017, soud rozhodl o výši náhrady v podobě obvyklé ceny podle ocenění znalkyně k tomuto datu. Přiznat náhradu ve výši stanovené k datu vypracování znaleckého posudku nemá oporu v použité právní úpravě. Protože řízení v této věci započalo v letech 2011 a 2012, věc bylo nutno posoudit podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále též jen „zákon o vyvlastnění“), ve znění účinném do 31. 1. 2013, a nebylo možno pro případné zvýšení náhrady za vyvlastnění aplikovat ustanovení §28 zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném od 1. 2. 2013.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 7. 2021, č. j. 1 Co 12/2021-616, potvrdil rozsudek soudu I. stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že znalecký posudek ustanovené znalkyně Ing. Machové je formálně i obsahově bezvadný. Právní předpisy nepřipouští navýšení zjištěné obvyklé ceny nemovitostí o hodnotu podniku do nich umístěného či o hodnotu podnikatelského potenciálu. Podle právní úpravy, a jak rovněž správně uvedla znalkyně, nemá žalobci namítaná skutečnost žádný vliv na ocenění předmětných nemovitostí. Znalkyně stanovila cenu vyvlastněných nemovitostí cenovým porovnáním s obdobnými, k datu ocenění volně prodejnými nemovitostmi, což je relevantní možnost zjištění obvyklé ceny nemovitostí pro účely stanovení náhrady za vyvlastnění. Odvolací soud připustil, že poskytnutá náhrada za vyvlastnění pravděpodobně nebude postačovat k pořízení srovnatelných nemovitostí, ale jak správně uvedl soud prvního stupně, navýšení náhrady za vyvlastnění nebylo možno v této věci aplikovat ani dle §28 odst. 3 zákona o vyvlastnění, neboť toto ustanovení nabylo účinnosti až dne 1. 2. 2013 a s ohledem na přechodná ustanovení zákona 405/2012 Sb. Se řízení ve věcech vyvlastnění projednávaných v občanském soudním řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a dosud nebyla pravomocně skončena, dokončí podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a), b) a c) dovolání. K vymezení jeho přípustnosti předkládají otázky, 1) zda je pro stanovení výše náhrady nutné zohlednit část nemovitosti využívanou k podnikatelským účelům, nebo zda musí být celá nemovitost posouzena jako objekt bydlení, pokud je takto nesprávně evidována v katastru nemovitostí; 2) k jakému datu má být výše náhrady stanovena; 3) přiměřenost náhrady s ohledem na poměry trhu nemovitostí v době rozhodování soudu, či zda stačí stanovit náhradu podle předpisu platného v době vyvlastnění; 4) možnost přihlédnout k jiným důkazům než výpisu z katastru nemovitostí za účelem zjištění způsobu využívání vyvlastňovaného objektu. Otázky 1) a 4) považují dovolatelé za dosud neřešené. Namítají, že polovina domu sloužila jako podnikatelské prostory, když tato část domu byla používána jako administrativní a sociální zázemí pro přilehlý stolařský a čalounický provoz, přičemž podle nich cena této části nemovitosti vysoce přesahuje cenu bytových prostor. Dům byl posouzen jako celý určený k bydlení na základě výpisu z katastru nemovitostí, přitom byly předloženy jiné důkazy, že dům sloužil částečně i k podnikání. U otázek 2) a 3) se podle dovolatelů odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu. V této souvislosti namítají odchýlení od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4411/2016 a nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1135/14 a sp. zn. I. ÚS 1904/14 a rozhodnutí ESLP č. 22186/03 ve věci Pešková proti České republice. Uvádí, že náhrada musí odpovídat ceně obvyklé v době rozhodování soudu, aby bylo možné si za ni pořídit srovnatelnou nemovitost. Podle dovolatelů i sám vyvlastnitel v řízení uvedl, že podle je nového znaleckého posudku by mohli dosáhnout na náhradu o 2 miliony Kč vyšší, a dále dovolatelé poukazují na to, že odvolací soud konstatoval, že poskytnutá náhrada za vyvlastnění pravděpodobně nebude postačovat k pořízení srovnatelných nemovitostí. Dovolatelé dále akcentují, že právo na náhradu ve výši ceny obvyklé je zakotveno v Dodatkovém protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který má přednost před vnitrostátními právními předpisy. Pokud o náhradě rozhoduje až soud, měla by tržní cena odpovídat době rozhodnutí soudu bez ohledu na to, před kolika lety došlo k vyvlastnění. Podle dovolatelů by soud v rámci ochrany vlastnického práva měl vzít v potaz i následnou novelizaci vyvlastňovacího zákona, kterou do něj bylo vloženo ustanovení §28 odst. 3. Navrhli, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Účastník 1) Ředitelství silnic a dálnic ČR ve svém vyjádření k dovolání žalobců uvádí, že námitky žalobců jsou nedůvodné. Napadené rozhodnutí považuje za srozumitelně a dostatečně odůvodněné, námitky žalobců již byly v řízení vypořádány.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodl-li správní orgán (tj. orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§7 odst. 1 o. s. ř.) a o nichž podle zákona rozhodují správní orgány (srov. §7 odst. 2 o. s. ř.), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení (srov. §244 odst. 1 o. s. ř.); to neplatí, rozhodl-li o sporu nebo o jiné právní věci rozhodce nebo stálý rozhodčí soud, nebo jestliže se rozhodnutí správního orgánu v důsledku námitek nebo jiného obdobného úkonu účastníka právního vztahu učiněného před správním orgánem podle zvláštního zákona zrušuje nebo pozbývá účinnosti, anebo odkázal-li podle zvláštního právního předpisu správní orgán účastníky právního vztahu s jejich nároky na řízení před soudem (srov. §244 odst. 2 o. s. ř.).
Projednání věci soudem v řízení podle části páté občanského soudního řádu nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí téže věci (sporu nebo jiné právní věci), o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a předpokládá, že spor nebo jiná právní věc budou - v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení - soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu (novému) projednání a rozhodnutí.
Jestliže dovolatelé namítají, že odvolací soud při zjišťování ceny obvyklé nevycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. Aleše Galatíka, a že cena části nemovitosti používané k podnikaní (jako administrativně-sociální zázemí přilehlé dílny) vysoce přesahuje cenu bytových prostor, uplatňují tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatelé zpochybňují skutkové zjištění odvolacího soudu, že část nemovitosti používaná jako administrativně-sociální zázemí pro truhlářskou dílnu nijak nezvyšuje její cenu, a předestírají vlastní opačný skutkový závěr, na němž pak budují své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci)], a ohledně této části dovolání nelze pro tento nedostatek pokračovat v dovolacím řízení. Odvolací soud totiž přesvědčivě vyložil, že ze znaleckého posudku znalce Ing. Aleše Galatíka nelze vycházet, neboť ten provedl ocenění podniku a nikoli ocenění nemovitosti, a že znalkyně Ing. Jana Machová stanovila cenu vyvlastněných nemovitostí cenovým porovnáním s obdobnými, k datu ocenění volně prodejnými nemovitostmi, což je relevantní možnost zjištění obvyklé ceny nemovitostí. Skutkové zjištění o obvyklé ceně nemovitosti nejeví jakékoli známky extrémního rozporu s provedenými důkazy.
Jde-li o otázku možnosti přihlédnutí k jiným důkazům než k výpisu z katastru nemovitostí za účelem zjištění způsobu využívání vyvlastňovaného objektu, na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nijak nezávisí. Soudy totiž nevycházely z názoru, že by jiné důkazy nemohly provést, nýbrž vzhledem ke zjištěním učiněným z výslechu znalkyně nepovažovaly pro ocenění předmětného domu za významné, zda jeho část sloužila jako administrativně-sociální zázemí pro přilehlou truhlářskou dílnu.
Dovolatelé dále namítají, že výše náhrady neměla být stanovena ke dni právní moci soudního rozhodnutí o vyvlastnění, nýbrž až k době rozhodování soudu o výši náhrady za vyvlastnění.
V projednávané věci byly nejprve částečným rozsudkem zamítnuty žaloby nynějších žalobců proti vyvlastnění pravomocně ke dni 20. 7. 2017, a poté, co toto rozhodnutí obstálo při přezkumu Nejvyšším soudem i Ústavním soudem, rozhodoval soud dále o výši náhrady za vyvlastnění (rozhodnutí soudu I. stupně o výši náhrady za vyvlastnění bylo vydáno dne 7. 10. 2020).
Vzhledem k tomu, že v řízení podle části páté občanského soudního řádu se nejedná o přezkum rozhodnutí správního orgánu, ale o řízení, ve kterém soudy v občanském soudním řízení znovu projednávají a věcně rozhodují spory a jiné právní věci, o nichž již dříve rozhodly správní orgány, soud nemůže být v tomto řízení vázán skutkovým stavem, jak byl v předchozím správním řízení zjištěn správním orgánem. Soud může při projednání věci dospět k odlišným skutkovým zjištěním a závěrům, než která učinil správní orgán. Soud současně navazuje na výsledky řízení před správním orgánem, jeho úkolem je prověřit správnost skutkových zjištění učiněných správním orgánem, ale také učinit vlastní skutková zjištění a skutkové závěry, je-li zřejmé, že zjištění skutkového stavu věci správním orgánem nemůže obstát. Soud může v řízení podle části páté občanského soudního řádu převzít skutková zjištění správního orgánu tehdy, nemá-li soud pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění správního orgánu a nevznesli-li v tomto směru žádné námitky ani účastníci (srov. §250e o. s. ř.). Soud smí též zopakovat důkazy provedené před správním orgánem a, nebrání-li tomu účinky koncentrace řízení (§250d o. s. ř.), přihlédnout k nově tvrzeným skutečnostem a provést další důkazy.
Při stanovení náhrady za vyvlastnění je třeba vycházet z toho (má být zohledněno), že vyvlastňovanému náleží náhrada ve výši obvyklé ceny, v takové výši, aby odpovídala majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění, a že se náhrada stanoví na základě znaleckého posudku. Je tedy zřejmé, že náhrada za vyvlastnění má vyvlastňovanému zajistit, aby mu nevznikla majetková újma. Postup, jak má být výše takové náhrady určena, zákon o vyvlastnění rovněž upravuje, když stanoví, že náhrada náleží ve výši obvyklé ceny na základě znaleckého posudku. Podstatné tedy je zjištění obvyklé ceny vyvlastňované věci nebo práva. Okolnost, že se tak má stát na základě znaleckého posudku, neznamená, že by náhrada neměla být ve výši obvyklé ceny a že by neměla odpovídat majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění. Smyslem tohoto požadavku je, aby výše náhrady byla zakotvena v poměrech cen nemovitostí (a práv s nimi souvisejících), jež panují v době vyvlastnění tam, kde k vyvlastnění dochází. Jinak řečeno, výše náhrady má být stanovena ve výši, která má vyvlastňovanému zajistit, aby mu nevznikla majetková újma (s přihlédnutím k místu a času), a ze znaleckého posudku se přitom vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015).
Jak vyplývá z uvedeného, výše náhrady by měla být zakotvena v poměrech cen nemovitostí, jež panují v době vyvlastnění tam, kde k vyvlastnění dochází. Stanovení obvyklé ceny až k době po soudním rozhodnutí o samotném vyvlastnění (tedy k době, kdy soud rozhodoval o náhradě za vyvlastnění poté, co již předtím bylo částečným rozsudkem rozhodnuto o vyvlastnění), by nebylo s výše uvedeným závěrem v souladu, neboť by tím docházelo k posunutí stanovení obvyklé ceny vyvlastňované nemovitosti až do poměrů cen nemovitostí panujících po době vyvlastnění. Odvolací soud se proto neodchýlil od výše vyložené judikatury Nejvyššího soudu.
Faktor plynutí času byl odvolacím soudem ostatně zohledněn již tím, že stanovil obvyklou cenu vyvlastňovaných nemovitostí ke dni právní moci soudního rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl projednán výrok vyvlastňovacího úřadu o vyvlastnění. Podstatná většina náhrady za vyvlastnění přitom byla vyvlastňovaným přiznána již vyvlastňovacím úřadem rozhodnutím z roku 2012, přičemž platí, že podle ustanovení §24 odst. 2 písm. c) zákona o vyvlastnění ve znění účinném do 30. 6. 2012, vyvlastňovací úřad uloží vyvlastniteli, aby náhrady zaplatil ve lhůtě, která nesmí být delší než 60 dnů od právní moci rozhodnutí.
Ačkoli, jak již bylo vyložen výše, jde v řízení podle části páté občanského soudního řádu o nové projednání sporů a jiných právních věcí, o nichž již dříve rozhodly správní orgány, soud současně navazuje na výsledky řízení před správním orgánem, jeho úkolem je prověřit správnost skutkových zjištění učiněných správním orgánem, a učinit vlastní skutková zjištění a skutkové závěry, je-li zřejmé, že zjištění skutkového stavu věci správním orgánem nemůže obstát. Přitom ve vztahu k dřívějšímu znění zákona o vyvlastnění Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 730/2008, konstatoval, že jelikož právo na náhradu za vyvlastnění vzniká v době, kdy bylo správními orgány rozhodnuto o vyvlastnění, nemůže se - pokud jde o výši náhrady - prosadit zásada, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o. s. ř.).
Požadavek dovolatelů na stanovení náhrady za vyvlastnění podle ceny obvyklé vyvlastňované nemovitosti k době rozhodování soudu o náhradě (poté, co o vyvlastnění bylo částečným rozsudkem rozhodnuto již dříve), neodpovídá skutečnosti, že soud navazuje na výsledky řízení před správním orgánem a prověřuje správnost skutkových zjištění učiněných správním orgánem, neboť vychází z jiného časového hlediska, než ze kterého musel vycházet správní orgán, a odporuje závěru, že výše náhrady by měla být zakotvena v poměrech cen nemovitostí, jež panují v době vyvlastnění tam, kde k vyvlastnění dochází.
Dovolatelé dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva prosazují názor, že by soud měl přihlédnout i k novelizovanému ustanovení §28 odst. 3 vyvlastňovacího zákona ve znění účinném od 1. 2. 2013 (které umožňuje za tam stanovených podmínek navýšení náhrady za vyvlastnění), ačkoli ho podle přechodných ustanovení aplikovat nelze.
Z dovolateli citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva především vyplývá, že jakýkoli zásah do práva na pokojné užívání majetku musí zachovávat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky obecného zájmu společenství a imperativy ochrany základních práv jednotlivce. Snaha o zachování takové rovnováhy se odráží ve struktuře celého článku 1 Protokolu č. 1, a tedy i v jeho větě druhé, kterou je nutno interpretovat ve světle principu obsaženého ve větě první. Zejména musí existovat rozumný poměr mezi použitými prostředky a cílem, který sleduje dané opatření zbavující osobu jejího majetku. Rovnováha mezi požadavky obecného zájmu a imperativy ochrany základních práv je tedy narušena, pokud dotčená osoba byla nucena nést „nepřiměřené břemeno“. Osoba zbavená majetku musí zásadně obdržet náhradu „přiměřenou k jeho hodnotě“, i když „legitimní cíle ‚veřejného zájmu’ mohou vyžadovat menší náhradu, než je plná tržní cena“. Z toho vyplývá, že výše zmíněné rovnováhy je zpravidla dosaženo, pokud náhrada vyvlastněnému je v rozumném poměru k „tržní“ hodnotě majetku stanovené v době, kdy k odnětí vlastnictví došlo (viz Pincová a Pinc proti České republice, stížnost č. 36548/97, §52 a 53; Pešková proti České republice, stížnost č. 22186/03, §35).
Konkrétnější závěry přiléhavé pro právě posuzovanou situaci se z uvedené judikatury nepodávají, neboť se tato judikatura týká restitučních řízení.
K námitce nutnosti aplikovat předpisy upravující výši náhrady za vyvlastnění ve znění účinném k době rozhodování soudu, je důležité uvést, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1135/14 (na který v dané věci poté navázal dovolateli uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4411/2016) byl vysloven právní názor, že pokud soudy „v napadených rozhodnutích vycházely z názoru, že bylo nutno určit výši náhrady za vyvlastnění podle právních předpisů účinných v době vyvlastnění, tedy přiznat stěžovatelům cenu "úřední", takový jejich závěr nejenže není v souladu s ustanovením §154 odst. 1 o. s. ř., ale není ani v souladu s mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 1 Ústavy), které vzhledem k bezprostřední aplikovatelnosti mezinárodních smluv (čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy) vedou k nutnosti aplikovat vnitrostátní předpisy způsobem souladným s interpretací mezinárodních smluv mezinárodními soudy, zejména s interpretací Úmluvy Evropským soudem pro lidská práva“.
Podle čl. II. bodu 2 části první zákona č. 405/2012 Sb., řízení ve věcech vyvlastnění projednávaných v občanském soudním řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a dosud nebyla pravomocně skončena, se dokončí podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jestliže zákon, kterým došlo k novelizaci vyvlastňovacího zákona, výslovně stanovil, podle jakého časového znění předpisu má být postupováno, nevyplývá ze samotného znění ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. povinnost soudu postupovat podle aktuálně účinného předpisu. Výše citovaný nález Ústavního soudu je nutno vykládat v tom kontextu, že jím bylo rozhodováno o tom, jestli měla být náhrada stanovena jako cena úřední, nebo jestli ji bylo možné stanovit ve výši ceny obvyklé, když při postupu podle právních předpisů, které byly podle tehdejší právní úpravy aplikovatelné, by stěžovatelé byli přiznáním náhrady ve výši ceny úřední zatíženi nepřiměřeným břemenem, čímž by došlo k porušení mezinárodních závazků České republiky. I po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1135/14, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval výkladem přechodných ustanovení k zákonu o vyvlastnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5858/2017), z čehož vyplývá, že ani na základě citovaného nálezu Ústavního soudu neztrácejí přechodná ustanovení k zákonu o vyvlastnění svůj právní význam. O umožnění aplikace ustanovení §28 odst. 3 zákona o vyvlastnění v aktuálně účinném znění, by bylo možné ve světle výše citovaného nálezu Ústavního soudu uvažovat, pokud by bez možnosti jeho aplikace byli dovolatelé zatíženi nepřiměřeným břemenem (k nepřiměřenému břemenu srov. již výše citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva).
Ačkoli odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že poskytnutá náhrada za vyvlastnění pravděpodobně nebude postačovat k pořízení srovnatelných nemovitostí, v projednávané věci došlo ke zvýšení obvyklé ceny předmětných nemovitostí až po pravomocném zamítnutí žaloby proti výroku o vyvlastnění, v čemž zpravidla nelze spatřovat zatížení dovolatelů nepřiměřeným břemenem, a to tím spíše, pokud jde-li o dovolateli akcentovaný pozemek s rodinným domem, je změna jeho obvyklé ceny podle zjištění soudů nevýrazná, když soudy ze znaleckého posudku zjistily, že tato činila k době nabytí právní moci rozhodnutí o vyvlastnění ke dni 20. 7. 2017 celkem 2 414 420 Kč, a v době rozhodování soudu o výši náhrady za vyvlastnění ke dni 22. 4. 2020 celkem 2 704 410 Kč. Tvrdí-li dovolatelé, že měl vyvlastnitel v řízení uvést, že by dovolatelé mohli za dům dosáhnout podle nového posudku náhrady o 2 miliony Kč vyšší, uplatňují tím nezpůsobilý dovolací důvod, neboť zpochybňují skutková zjištění soudů (toto tvrzení dovolatelů ani nemá oporu v obsahu spisu). Podle ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze totiž dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Lze tedy uzavřít, že dovolatelé nejsou zatíženi nepřiměřeným břemenem, a poměry projednávané věci proto nevyžadují umožnit soudům zabývat se podmínkami pro navýšení náhrady podle ustanovení §28 odst. 3 zákona o vyvlastnění ve znění účinném od 1. 2. 2013 a popřít tak výslovnou úpravu obsaženou v přechodném ustanovení. Z tohoto důvodu dovolací soud neshledává, že by v projednávané věci došlo k odchýlení od nosných závěrů judikatury Ústavního soudu.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu