ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.501.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 501/2021-286
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Romana Fialy, ve věci omezeného ve svéprávnosti J. Z. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného procesní opatrovnicí L. O., advokátkou se sídlem XY, za účasti hmotněprávní opatrovnice T. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jakubem Dohnalem, Ph.D., LL. M., advokátem se sídlem v Praze, Plzeňská č. 3350/18, o schválení právního jednání, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 0 P 340/2018, o dovolání hmotněprávní opatrovnice T. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. září 2020 č.j. 70 Co 215/2020-252, takto:
I. Dovolání hmotněprávní opatrovnice T. P. se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Hmotněprávní opatrovnice T. P. podala za opatrovance (omezeného ve svéprávnosti J. Z.) u soudu prvního stupně dne 22.1.2020 návrh, kterým požadovala, aby soud schválil právní jednání - podání žaloby ze dne 25.11.2019 za opatrovance jmenovanou opatrovnicí (prostřednictvím advokáta JUDr. Jakuba Dohnala, Ph.D., LL. M.) a vedení řízení u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 18 C 256/2019, zahájeného na základě této žaloby „na vyslovení částečné neplatnosti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5.4.2019 č.j. 25 C 212/2011-601“, kterým byl mezi účastníky předmětného řízení (J. Z. a jeho bývalou manželkou M. J.) schválen smír, „a to v rozsahu:
a) části výroku II. tohoto usnesení (správně části bodu 2. smíru), kterým bylo rozhodnuto tak, že Žalovaný se zavazuje vyplatit žalobkyni na úplné vypořádání zaniklého společného jmění manželů částku 1,500.000 Kč do 12.4.2019 na č.ú. XY, v.s. XY, a to co do rozsahu závazku k úhradě částky ve výši 320.000,- Kč“, a
„b) výroku IV. tohoto usnesení (správně bodu 4. smíru), kterým bylo rozhodnuto tak, že nad rámec předmětu řízení projednávaného u Okresního soudu v Olomouci v řízení sp. zn. 25 C 212/2011 dále účastníci řízení ujednávají, že ve lhůtě do 16.4.2019 právní zástupkyně žalobkyně právnímu zástupci žalovaného doručí návrh smíru, kterým nově zruší a vypořádají podílové spoluvlastnictví k nemovitým věcem projednávané v řízení u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 438/2013 tak, že podílové spoluvlastnictví účastníků řízení bude zrušeno, uvedené nemovité věci připadnou do výlučného vlastnictví žalovaného oproti výplatě vypořádacího podílu ve výši 1 Kč ve lhůtě tří dnů, žalovaný se zavazuje takový návrh smíru akceptovat, následně oba právní zástupci účastníků řízení podají návrh na schválení tohoto smíru v rámci odvolacího řízení vedeného o rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 11 C 438/2013-481 ze dne 27.9.2018, to vše za splnění základní podmínky, že do 12.4.2019 bude na výše uvedený účet žalobkyně připsána částka 1,500.000,- Kč. V případě, že do 12.4.2019 částka 1,500.000,- Kč na výše uvedený účet žalobkyně připsána nebude, nebude právní zástupkyně žalobkyně odesílat právnímu zástupci žalovaného v tomto bodě č. 4 výše uvedený návrh smírného vyřízení věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 438/2013, a to v celém rozsahu tohoto výroku“.
Hmotněprávní opatrovnice svůj návrh odůvodnila tím, že předmětný smír „zavazoval účastníky k plnění od počátku nemožnému“, a proto neplatnému. Podle jejího názoru byly do schváleného smíru zakomponovány dvě samostatné dohody, v rámci jedné z nich se účastníci dohodli o vypořádání nemovitostí patřících do zaniklého společného jmění manželů a v rámci druhé pak na dalším postupu stran nemovitostí, které byly předmětem řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a konstruovaly tak smlouvy o smlouvě budoucí. Realizace právního jednání podle bodu 4. smíru (uzavření smíru v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 438/2013) však nebylo právně uskutečnitelné, neboť (ještě předtím) rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27.9.2018 č.j. 11 C 438/2013-481 bylo toto řízení ke dni 15.11.2018 pravomocně skončeno, a tudíž „ve vztahu k tomuto řízení již nebylo možné činit kroky směřující k uzavření předpokládaného smíru“. S ohledem na tyto skutečnosti je podle názoru navrhovatelky smír ve výroku IV. neplatný rozpor se zákonem, a je tak založen důvod pro jeho zrušení. Protože však vůlí účastníků bylo prostřednictvím částky 1,500.000,- Kč zachycené v bodě 2. smíru vypořádat hodnotu všech dotčených nemovitých věcí (náležejících jak do zaniklého společného jmění manželů, tak do podílovém spoluvlastnictví) tak, že na nemovité věci vypořádávané v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 438/2013 připadá částka 320.000,- Kč, jejíž uhrazení podmiňovalo uzavření smíru podle bodu 4., je zřejmé, že bod 2. smíru, co do částky 320.000,- Kč, má charakter výroku obsahově závislého (akcesorického) na bodu 4. smíru, a proto je dán důvod pro zrušení i této části bodu 2. smíru. Podání této žaloby je podle názoru hmotněprávní opatrovnice v nejlepším zájmu opatrovance (J. Z.), neboť za daného stavu opatrovanec zaplacením částky 1,500.000,- Kč podle bodu 2. smíru „přeplatil“ dohodnutou finanční náhradu za nemovité věci vypořádávané v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 25 C 212/2011 o 320.000,- Kč, přičemž tato žaloba „je jediným účinným právním prostředkem, jehož prostřednictvím se bude moci následně domáhat vydání této částky po paní J. (bývalé manželce)“.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29.5.2020 č.j. 0 P 340/2018-216 neschválil za J. Z. „právní jednání, a to podání žaloby ze dne 25.11.2019 u OS Šumperk pod sp. zn. 18 C 156/2019 a vedení řízení v této věci, přičemž touto žalobou se opatrovanec domáhá částečného zrušení usnesení o schválení soudního smíru OS Olomouc č. j. 25 C 212/2011-601 ze dne 5. 4. 2019, a to v části výroku II. usnesení a ve výroku IV. tohoto usnesení“, a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zdůraznil, že vedení sporu opatrovancem (který podle pravomocného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14.6.2018 č.j. 38 Nc 1613/2017-90 není způsobilý činit samostatně žádná právní jednání, s výjimkou výkonu běžných záležitostí každodenního života) ve vztahu k nemovitému majetku opatrovance je nepochybně takovým právním jednáním, které nespadá do rámce běžných záležitostí správy jmění opatrovance a vyžaduje tak k podání žaloby a vedení sporu schválení soudu (§461 odst. 1 o.z.) a posouzení z hlediska, zda právní jednání je či není v souladu se zájmy opatrovance. Podle názoru soudu prvního stupně však konkrétní žaloba na částečné zrušení usnesení soudu o schválení smíru „tak, jak byla podána“, je „zjevně bezúspěšným uplatňováním práva“, neboť „žalobou je možné napadnout (jako svého druhu mimořádným opravným prostředkem) pouze celé usnesení, jímž byl smír schválen, nikoli smír samotný, a nelze napadnout pro neplatnost podle hmotného práva dokonce pouze některou část uzavřeného soudního smíru a žádat o částečné zrušení usnesení o smíru“. Formou soudního smíru lze vypořádat i jiné nároky mezi účastníky sporné, které jsou navzájem provázány, a které ani nemusí být předmětem vedeného řízení. Důsledkem zrušení usnesení o schválení smíru jako celku (a jinak ani rozhodnout nelze) je stav, kdy se věc vrací do stadia, ve kterém byla před schválením smíru, společné jmění opatrovance a jeho bývalé manželky tak stále nebude vypořádáno po uplynutí téměř 9 let (zejména sporná otázka vlastnictví objektu bydlení v XY, který obývá opatrovanec, neboť dům by po případném zrušení smíru byl opět ve společném jmění bývalých manželů). Navíc podle mínění soudu prvního stupně „se v případě zrušení smíru a vrácení věci do stadia před uzavřením smíru, nabízí otázka, zda by bylo možno v řízení u OS Olomouc sp. zn. 25 C 212/2011 vůbec docílit výhodnějšího majetkového vypořádání pro opatrovance, když otázka podílového spoluvlastnictví pozemku, na němž je umístěna nemovitost – objekt bydlení, kterou užívá opatrovanec, byla již v prosinci 2018 pravomocně vyřešena ve prospěch M. J., která se stala výhradní vlastnicí pozemku, na němž stojí dům, užívaný opatrovancem, ve věci sp. zn. 11 C 438/2013 OS Olomouc“. A „naskýtá se rovněž otázka, proč vůbec byl dne 5.4.2019 uzavřen opatrovancem, který byl při jednání o smíru zastoupen právním zástupcem, opětovně smír v tom znění, v jakém byl předložen ke schválení soudu, když již otázka vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku, na němž objekt bydlení stojí, byla v tu dobu pravomocně vyřešena v prosinci 2018 ve prospěch M. J., a to v důsledku zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku opatrovancem“. Ze všech uvedených důvodů soud prvního stupně návrh hmotněprávní opatrovnice zamítl, neboť „podání takového návrhu nepovažuje za souladné se zájmy opatrovance, který by tak byl ve sporu zatížen náklady bez možnosti vypořádat pro něj výhodněji jeho majetkové záležitosti“.
K odvolání opatrovance a hmotněprávní opatrovnice Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30.9.2020 č.j. 70 Co 215/2020-252 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v první řadě přisvědčil soudu prvního stupně, že podání žaloby ze dne 25.11.2019 a vedení sporu pod sp.zn. 18 C 256/2019 u Okresního soudu v Šumperku na vyslovení částečné neplatnosti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5.4.2019 č.j. 25 C 212/2011-601, kterým byl mezi účastníky daného řízení schválen smír, „není zcela jistě běžnou záležitostí při správě majetku osoby omezené ve svéprávnosti a vyžaduje v režimu §461 odst. 1 o. z. schválení soudu“. Zdůraznil, že žaloba o zrušení usnesení o schválení smíru plní funkci mimořádného opravného prostředku a jejím účelem je dosáhnout zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, které brání dalšímu projednávání věci. Návrhu na zrušení smíru lze vyhovět jen tehdy, je-li smír neplatný pro rozpor s hmotným právem, tj. nenaplňuje-li obecné požadavky na náležitosti soukromoprávních úkonů (§551 a násl. o. z.). K potenciálnímu rozporu smíru s objektivní realitou však soud nepřihlíží, a to ani v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Předpokladem pro zrušení usnesení o schválení smíru (nikoliv smíru samotného) je, že jde o smír neplatný v době, kdy jej soud schvaloval. V daném případě – jak odvolací soud dále uvedl – uzavřeným smírem došlo k vypořádání společného jmění manželů – J. Z., omezeného ve svéprávnosti a M. J., a to smírem uzavřeným dne 5.4.2019 v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 212/2011, který byl usnesením okresního soudu téhož dne schválen. Jak vyplývá z obsahu spisu, uzavřeným smírem byly vypořádány nároky účastníků smíru z titulu vypořádání zaniklého společného jmění manželů, když „nad rámec předmětu řízení se zavázali vypořádat i nároky vyplývající z jejich podílového spoluvlastnictví k nemovitostem způsobem, jak plyne z výroku IV. (správně bodu 4.) smíru, a to smírem, jenž hodlali uzavřít v odvolacím řízení ve věci vedené u Okresního v Olomouci pod sp. zn. 11 C 438/2013“. Odvolací řízení v této věci však bylo zastaveno již usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 3.12.2018 č.j. 11 C 438/2013-504 v důsledku včasného nezaplacení soudního poplatku odvolatelem J. Z. Podle názoru odvolacího soudu není uzavřený smír (k datu 5.4.2019, kdy o něm bylo rozhodováno) v rozporu s hmotným právem, neboť naplňuje obecné požadavky na náležitosti soukromoprávních úkonů, zejména z hlediska jejich přípustnosti, vážnosti, určitosti a srozumitelnosti. Nelze přitom přehlédnout, že J. Z., omezený ve svéprávnosti, byl advokátem JUDr. Jakubem Dohnalem, Ph. D., LL. M., zastupován jak v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 212/2011, v rámci kterého účastníci uzavřeli smír, tak i v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 438/2013, „nároky z něhož plynoucí hodlali vypořádat v průběhu odvolacího řízení rovněž smírem, jak plyne z výroku IV. (správně bodu 4.) smíru schváleného usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 5.4.2019 č.j. 25 C 212/2011-601“. Odvolací soud v této souvislosti připomněl, že podmínkou pro uzavření soudního smíru není předchozí objektivní a na účastnících nezávislé zjištění skutečných hmotněprávních vztahů, neboť tím by byl popřen smysl soudního smíru a v podstatě i smysl projednací zásady i dispozitivní volnosti subjektů soukromoprávních vztahů. Smír může svým obsahem překročit rámec předmětu řízení, vždy však z něj musí být patrno, jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem řízení, přičemž obsahem přípustného smíru je primárně dohoda, kterou se upravují hmotněprávní vztahy, jež jsou předmětem řízení. Jestliže smír svým obsahem upravuje i vztahy nad rámec dosavadního předmětu řízení, jde o smír přípustný, neboť tu jde o dispozici návrhem a schválením smíru připouští soud i tuto dispozici. Proto podle názoru odvolacího soudu „ani smír v řízení o vypořádání SJM nemůže být neplatný jen proto, že do něj byly z vůle stran zahrnuty i nároky, které však již byly v důsledku právní moci usnesení o zastavení odvolacího řízení ze dne 3.12.2018 č.j. 11 C 438/2013-504 vypořádány“. Zákon připouští „zrušit usnesení o schválení smíru, jestliže je smír podle hmotného práva neplatný, a nikoliv z důvodu, že tím lze docílit výhodnějšího vypořádání majetkových záležitostí účastníků smíru“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala hmotněprávní opatrovnice dovolání. Namítala, že „odvolacím soudem užitá argumentace a judikatura není přiléhavá“, neboť žaloba ze dne 25.11.2019 na vyslovení neplatnosti smíru nebyla podávána z důvodu, že by vypořádání majetkoprávních vztahů mezi účastníky řízení bylo v rozporu s objektivní - hmotněprávní - realitou, nýbrž z důvodu, že „se zavázali k plnění od počátku právně nemožnému, když vzhledem k pravomocnosti meritorního rozhodnutí vydaného v řízení před Okresním soudem v Olomouci vedeném pod sp. zn. 11 C 438/2013, již nebylo možné ve vztahu k tomuto řízení učinit kroky směřující k uzavření předpokládaného smíru, a tím k platnému uzavření předpokládané smlouvy o smlouvě budoucí, potažmo budoucí kupní smlouvy“. Tímto se však žádný ze soudů nezabýval. Plnění od počátku právně nemožné – jak dovolatelka zdůraznila – přitom ve smyslu ustanovení §588 o. z. vede vždy k absolutní neplatnosti takového právního jednání. Kromě toho vytkla odvolacímu soudu, že „předjímá v rámci svého rozhodnutí výsledek řízení o žalobě, čímž překračuje rozhodovací rámec pro schválení jednání spočívající v podání takové žaloby“. Podle názoru dovolatelky by opatrovnický soud měl při vyslovení souhlasu se zahájením řízení hájit zájmy zastoupeného do té míry, že bude hodnotit, zdali se nejedná o zřejmě bezúspěšné a svévolné uplatňování práva (například zdali nedochází k soudnímu uplatnění již prekludovaného nároku či k zahájení řízení, u něhož je i bez samotného provedení řízení zcela patrné, že nemůže za žádných okolností vést ku prospěchu zastoupeného), avšak opatrovnickému soudu nepřísluší předvídat výsledek případného řízení nad rámec posouzení tohoto posouzení, aniž by řízení vůbec proběhlo. V opačném případě by se řízení, k jehož zahájení a vedení se návrhem na vyslovení souhlasu směřuje, stalo fakticky zbytečným a vedlo k praxi, že opatrovnické soudy by si „fakticky usurpovali“ rozhodování ve sporné agendě. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se návrhu hmotněprávní opatrovnice vyhovuje, a rozhodl o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky, jaká hlediska jsou významná pro rozhodnutí soudu podle ustanovení §461 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), o schválení právního jednání – podání žaloby v občanském soudním řízení opatrovníkem za opatrovance (omezeného ve svéprávnosti). Vzhledem k tomu, že tato právní otázka doposud nebyla v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání hmotněprávní opatrovnice je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §461 odst. 1 o. z. spravuje-li zákonný zástupce nebo opatrovník jmění zastoupeného, náleží mu běžná správa takového jmění. Nejedná-li se o běžnou záležitost, vyžaduje se k naložení se jměním zastoupeného schválení soudu.
Za nikoli běžnou správu jmění je třeba obecně pokládat záležitosti, které se zásadnějším způsobem dotýkají majetkové podstaty spravovaného jmění. Soud právní jednání, který se neběžné majetkové záležitosti týká, schválí jen tehdy, je-li v zájmu zastupovaného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.7.2020 sp.zn. 24 Cdo 3474/2019 nebo ve vztahu k zákonnému zastoupení nezletilých např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2015 sp. zn. 30 Cdo 4696/2014). Má-li být právní jednání v zájmu zastoupeného, znamená to, že je mu takové jednání ku prospěchu (srov. §457 o. z.), tedy jestliže znamená pozitivní přínos pro zastoupeného buď po stránce majetkové (směřuje ke zvětšení jmění zastoupeného, nebo aspoň k jeho zachování), nebo směřuje k zabezpečení jeho odůvodněných potřeb. Za zásadní okolnost pro rozhodnutí, zda je ke konkrétnímu právnímu jednání třeba schválení opatrovnickým soudem, je proto nutné považovat zejména skutečnost (nebo i pouhou možnost), že se právní jednání učiněné zástupcem (opatrovníkem) negativně projeví v majetkové sféře zastoupeného (opatrovance). K neschválení právního jednání přitom soud přistoupí i tehdy, když jednání zástupce sice pro zastoupeného má pozitivní přínos, ale nižší, než by bylo možné dosáhnout při právním jednání zástupce jiným a situaci přiměřenějším způsobem. Jestliže soud právní jednání neschválí, není ve smyslu ustanovení §461 odst. 1 o.z. perfektní a nemůže vyvolat zamýšlené právní následky (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.11.2011 sp.zn. 21 Cdo 1433/2011).
V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nejsou pochybnosti o tom, že podání jakékoliv žaloby v civilním řízení sporném je bezesporu neběžnou záležitostí, která může mít daleké dosahy do sféry zastoupeného, např. krom vzniklých práv a povinností, o kterých je rozhodováno v řízení, taktéž nutnost hradit náklady soudního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2012 sp. zn. 33 Cdo 2289/2011). Jak lze přisvědčit dovolatelce, při rozhodování soudu o schválení podání žaloby může být jedním z hledisek skutečnost, zda zástupce za zastoupeného svévolně nebo zřejmě bezúspěšně neuplatňuje práva či práva zneužívá (srov. §2 o.s.ř.), například jestliže již ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě (aniž by bylo třeba provádět dokazování) je nepochybné, že žalobci ve věci nemůže být vyhověno, nebo je zjevné, že důvodem podání žaloby je činit žalovanému obtíže, aniž žaloba sama má nějakou naději na úspěch (k tomu srov. obdobně ve vztahu k zákonnému zastoupení nezletilých např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2015 sp. zn. 30 Cdo 4696/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2015 sp.zn. 30 Cdo 4999/2014, na které poukazuje i sama dovolatelka).
V projednávané věci požaduje hmotněprávní opatrovnice, aby soud schválil podání žaloby ze dne 25.11.2019 za opatrovance (J. Z., omezeného ve svéprávnosti) a vedení řízení u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 18 C 256/2019, zahájeného na základě této žaloby, kterou se J. Z. (jako žalobce) domáhá, aby bylo (částečně) zrušeno usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5.4.2019 č.j. 25 C 212/2011-601, kterým byl (mezi J. Z. a jeho bývalou manželkou M. J.) schválen smír, „a to v rozsahu: a) části výroku II. tohoto usnesení (správně části bodu 2. smíru), a to co do rozsahu závazku k úhradě částky ve výši 320.000,- Kč, a b) výroku IV. tohoto usnesení (správně bodu č. 4 smíru), a to v celém rozsahu tohoto výroku“. Hmotněprávní opatrovnice odůvodnila podání žaloby zejména tím, že předmětný smír „zavazoval účastníky k plnění od počátku nemožnému“, a tudíž neplatnému. Realizace právního jednání podle bodu 4. smíru (uzavření smíru v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 438/2013) „nebylo právně uskutečnitelné“, neboť (ještě předtím) rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27.9.2018 č.j. 11 C 438/2013-481 bylo toto řízení ke dni 15.11.2018 pravomocně skončeno, a tudíž „ve vztahu k tomuto řízení již nebylo možné činit kroky směřující k uzavření předpokládaného smíru“. Protože však vůlí účastníků bylo prostřednictvím částky 1,500.000,- Kč uvedené v bodě 2. smíru vypořádat hodnotu všech dotčených nemovitých věcí (náležejících jak do zaniklého společného jmění manželů, tak do podílovém spoluvlastnictví) „tak, že na nemovité věci vypořádávané v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 438/2013 připadá částka 320.000,- Kč, jejíž uhrazení podmiňovalo uzavření smíru podle výroku IV. usnesení (správně bodu 4. smíru)“, jsou dány důvody pro zrušení jak celého bodu 4. smíru, tak i části bodu 2. smíru v rozsahu částky 320.000,- Kč. Podání této žaloby je podle názoru hmotněprávní opatrovnice v nejlepším zájmu opatrovance, neboť za daného stavu opatrovanec zaplacením částky 1,500.000,- Kč podle bodu 2. smíru „přeplatil“ dohodnutou finanční náhradu za nemovité věci vypořádávané v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 25 C 212/2011 o 320.000,- Kč.
S názorem dovolatelky, že odvolací soud „překročil rozhodovací rámec pro schválení jednání spočívající v podání takové žaloby“, dovolací soud nesouhlasí.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud se při úvaze o tom, zda podání žaloby je v zájmu opatrovance, zabýval především tím, jakou naději má podaná žaloba na úspěch. V rámci tohoto zkoumání odvolací soud přihlížeje k obecným východiskům, vyplývajícím ve vztahu k institutu soudního smíru z právní teorie i ustálené soudní praxe, dospěl k závěrům, k nimž bylo třeba provést dokazování jen v minimálním (zanedbatelném) rozsahu (jen písemnými vyhotoveními příslušných soudních rozhodnutí). Takový postup se dovolacímu soudu jeví jako zcela v souladu s výše vyloženými závěry soudní judikatury.
Odvolací soud zejména akcentoval, že institut soudního smíru stojí na pomezí hmotného a procesního práva. Jeho prvotním předpokladem je dohoda, v jejímž rámci účastníci řízení navrhují, aby soud o jejich soukromém právu rozhodl zcela konkrétním způsobem. Smír lze uzavřít o celém předmětu řízení, o jeho části nebo jen o jeho základu, stejně tak může svým obsahem i překročit rámec předmětu řízení (tj. může se týkat i právního vztahu, který nebyl předmětem řízení); vždy však z něho musí být patrno, jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem řízení. Z obsahového pohledu nesmí soud do dohody účastníků zasahovat. Jediným zákonným hlediskem, ze kterého soud obsah smíru posuzuje, je jeho rozpor s právními předpisy (srov. §99 odst. 2 o.s.ř.). V okamžiku, kdy soud usnesením o schválení smíru jejich návrh akceptuje, stane se dohoda exekučním titulem majícím povahu soudního rozhodnutí. Soudní smír má jednak procesní následky (je rozhodnutím ve věci samé, jež je exekučním titulem a vytváří překážku věci rozhodnuté), jednak následky hmotněprávní (je novací, případně dohodou o narovnání mezi účastníky). K oběma těmto následkům dochází až akceptací smíru ze strany soudu. Nedojde-li ke schválení smíru, dohoda se stane právně bezvýznamnou.
Žaloba o hmotněprávní neplatnost usnesení o schválení smíru (§99 odst. 3 o.s.ř.) je – jak odvolací soud dále uvedl – svým charakterem mimořádným opravným prostředkem. Účastníci smíru se jejím prostřednictvím mohou ve lhůtě tří let od právní moci usnesení o schválení smíru domáhat zrušení tohoto rozhodnutí. Usnesení o schválení smíru (nikoli smír sám) zruší soud jen tehdy, je-li smír neplatný podle předpisů hmotného práva. Předpokladem tu je, že jde o smír neplatný v době, kdy ho soud schvaloval (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 56 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1964, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.5.2004 sp.zn. 28 Cdo 1226/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.3.2017 sp.zn. 28 Cdo 1192/2016). O podmínku „rozporu s hmotným právem“ jde tehdy, je-li smír v rozporu s obecnými požadavky kladenými zákonem na náležitosti právních jednání nebo pomíjí-li náležitosti právních jednání, stanovené pro vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, případně je jinak v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení obchází, resp. je v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2003 sp.zn. 20 Cdo 307/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2016 sp.zn. 28 Cdo 982/2016 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.11.2016 sp. zn. 22 Cdo 4605/2016).
V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že v řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů (opatrovance J. Z. jako žalovaného a jeho bývalé manželky paní J. jako žalobkyně) vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 212/2011 byl usnesením ze dne 5.4.2019 č.j. 25 C 212/2011-601 schválen smír tohoto znění: „Účastníci řízení uzavírají smír tohoto znění, kterým vypořádávají úplně své zaniklé společného jmění manželů následovně:
1. Ze zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalovaného připadají nemovité věci, a to: dům č. p. XY, objekt bydlení na pozemku p. č. st XY, zastavěná plocha a nádvoří, přičemž tento dům není součástí uvedeného pozemku, a pozemek p. č. XY zahrada o výměře 762 m 2 , které se nachází v katastrálním území XY, obec XY, část obce XY a jsou zapsané Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY, a to včetně součástí a příslušenství.
2. Žalovaný se zavazuje vyplatit žalobkyni na úplné vypořádání zaniklého společného jmění manželů částku 1,500.000 Kč do 12.4.2019 na č.ú. XY, v.s. XY.
3. Účastníci řízení si ponesou náklady řízení každý ze svého.
4. Nad rámec předmětu řízení, projednávaného u Okresního soudu v Olomouci v řízení sp. zn. 25 C 212/2011, dále účastníci řízení ujednávají, že ve lhůtě do 16.4.2019 právní zástupkyně žalobkyně právnímu zástupci žalovaného doručí návrh smíru, kterým nově zruší a vypořádají podílové spoluvlastnictví k nemovitým věcem projednávané v řízení u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 438/2013 tak, že podílové spoluvlastnictví účastníků řízení bude zrušeno, uvedené nemovité věci připadnou do výlučného vlastnictví žalovaného oproti výplatě vypořádacího podílu ve výši 1 Kč ve lhůtě tří dnů, žalovaný se zavazuje takový návrh smíru akceptovat, následně oba právní zástupci účastníků řízení podají návrh na schválení tohoto smíru v rámci odvolacího řízení vedeného o rozsudku Okresního soudu v Olomouci č.j. 11 C 438/2013-481 ze dne 27.9.2018, to vše za splnění základní podmínky, že do 12.4.2019 bude na výše uvedený účet žalobkyně připsána částka 1,500.000 Kč. V případě, že do 12.4.2019 částka 1,500.000 Kč na výše uvedený účet žalobkyně připsána nebude, nebude právní zástupkyně žalobkyně odesílat právnímu zástupci žalovaného v tomto bodě č. 4 výše uvedený návrh smírného vyřízení věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 438/2013“ (výrok I. usnesení). Současně soud rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku žalobkyni (výrok II. usnesení).
Posuzovaná žaloba usiluje o zrušení (části) tohoto usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5.4.2019 č.j. 25 C 212/2011-601 o schválení smíru, ve kterém si účastníci (opatrovanec J. Z. a jeho bývalá manželka) vypořádali i jiné otázky, než které byly předmětem řízení. Schválený smír tak měl vést – s ohledem na svůj rozsah – nejen ke skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 212/2011 (ve kterém bylo vypořádáváno zaniklé společné jmění manželů), ale i ke skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 11 C 438/2013 (ve kterém bylo vypořádáváno podílové spoluvlastnictví účastníků). Jak plyne z výše podaného výkladu, jde o postup, který zákon účastníkům povoluje. Okolnost, že v okamžiku uzavření smíru „ve vztahu k řízení vedenému pod sp. zn. 11 C 438/2013 již nebylo možné činit kroky směřující k uzavření předpokládaného smíru“ podle bodu 4. smíru, neboť toto řízení již (před téměř pěti měsíci) pravomocně skončilo (pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání opatrovancem J. Z.), však nezpůsobuje – jak se dovolatelka mylně domnívá – neplatnost smíru pro rozpor s právními předpisy.
V této souvislosti zaujal dovolací soud již v minulosti stanovisko (ze kterého vycházel i odvolací soud v projednávané věci), že k potenciálnímu rozporu smíru s objektivní realitou soud nepřihlíží, pokud účastníci mohou s předmětem smíru volně disponovat. Vzhledem k uvedenému pak dovodil, že smír uzavřený v řízení o vypořádání společného jmění manželů nemůže být neplatný jen proto, že by do něj byla z vůle stran zahrnuta věc ve vlastnictví jen jednoho z účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2009 sp. zn. 22 Cdo 5170/2007). Obdobná situace – rozpor s objektivní realitou – nastala i v posuzované věci. Dovolatelka se mýlí, pokud se domnívá, že šlo o počáteční nemožnost plnění ve smyslu ustanovení §580 odst. 2 o.z. Situaci, která v daném případě nastala, je třeba rovněž posuzovat ve vztahu k předmětu smíru v tom smyslu, zda v době uzavření smíru šlo o práva a povinnosti, s nimiž mohli účastníci volně disponovat, tedy ohledně nichž si účastníci mohli ujednat jejich zánik (§1981 o.z.), změnit je (§1902 o.z.), uznat (§2053 o.z.), apod. Předmětem smíru mezi účastníky bylo jednoznačně vypořádání označených nemovitých věcí patřících do zaniklého společného jmění manželů a současně vypořádání podílového spoluvlastnictví k označeným nemovitostem. Volnost (hmotněprávní) dispozice se všemi dotčenými nemovitými věcmi v době uzavření smíru zůstala pro účastníky nedotčena (zachována); pravomocné skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci na ní ničeho nezměnilo, pouze ovlivnilo (bohužel v neprospěch opatrovance) některé hmotněprávní vztahy účastníků k těmto nemovitým věcem. Jak správně uvedl odvolací soud, zjištění těchto skutečných hmotněprávních vztahů však není podmínkou pro schválení smíru, neboť „tím by byl popřen smysl soudního smíru a v podstatě i smysl projednací zásady i dispozitivní volnosti subjektů soukromoprávních vztahů“. Dovolací soud se současně – stejně jako soudy obou stupňů – podivuje nad tím, že ve vztahu k opatrovanci J. Z. taková nepříznivá situace (v důsledku níž měl soudem schválený smír jiné hmotněprávní následky - pro opatrovance méně příznivé, než jaké opatrovanec zamýšlel) vůbec nastala, jestliže byl v obou řízeních, jichž se dotčený smír týkal, zastoupen týmž advokátem JUDr. Jakubem Dohnalem, Ph. D., LL. M., jemuž muselo být známo (z usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 3.12.2018 č.j. 11 C 438/2013-504, které mu jako zástupci muselo být doručeno), že v době uzavření dotčeného smíru již byly nároky J. Z. z podílového spoluvlastnictví pravomocně soudně vypořádány.
Dovolací soud navíc sdílí i názor soudu prvního stupně (ke kterému se odvolací soud nijak nevyjádřil), že podaná žaloba nemůže být opodstatněná především proto, že se jejím prostřednictvím opatrovanec domáhá pouze částečného zrušení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5.4.2019 č.j. 25 C 212/2011-601 o schválení smíru, a to v rozsahu části bodu 2. smíru, co do částky 320.000,- Kč, a celého bodu 4. smíru (v žalobě jsou nesprávně tyto body smíru označovány jako výroky II. a IV. usnesení). Jak bylo uvedeno výše, podle ustanovení §99 odst. 3 o.s.ř. se účastníci smíru mohou žalobou (ve lhůtě tří let) domáhat zrušení usnesení o schválení smíru (nikoli smír samotného). Z povahy věci přitom plyne, že výrok vyhovujícího rozsudku musí znít na zrušení celého usnesení o schválení smíru tak, aby pominula překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a o.s.ř.), a po právní moci rozsudku mohl soud v (celém) původním řízení pokračovat a mohl vynést nové rozhodnutí ve věci samé, které nastoupí namísto zrušeného smíru. Je tomu tak proto, že podkladem soudního smíru je dohoda, kterou se upravují nejen hmotněprávní vztahy, jež jsou předmětem řízení, ale mohou jí být upraveny i jiné vztahy, než ty, které jsou vymezeny předmětem řízení (tak tomu bylo i v projednávané věci). Taková dohoda je vždy výsledkem smluvního vyjednávání účastníků a pouze jako celek představuje kompromisní vyřešení sporu mezi účastníky. Celá dohoda pak tvoří obsah soudního smíru, o němž soud rozhoduje, zda jej schválí či nikoli (§99 odst. 1 o.s.ř.), a proto pouze zrušení celého usnesení o schválení smíru (týkajícího se celé dohody) se lze následně podle ustanovení §99 odst. 3 o.s.ř. domáhat.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání hmotněprávní opatrovnice T. P. podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
S ohledem na ustanovení §23 z. ř. s. ve spojení s ustanovením §243b o. s. ř. nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 1. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu