ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.560.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 560/2020-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy, a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně K. S. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlem Chaloupkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 292/14, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, a 2) M. S. , narozené dne XY, bytem v XY, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 22/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2019, č. j. 91 Co 195/2019-183, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2019, č. j. 91 Co 195/2019-183, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je dědičkou zůstavitelky ze zákona, a to ve třetí třídě dědiců, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti označenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud České republiky v souladu s §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen „o. s. ř.“) [rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], odmítl jako opožděné podle §243c odst. 3 věty první ve spojení s §218a o. s. ř., když tak v rozporu s §241b odst. 1 a §208 odst. 1 o. s. ř. neučinil soud prvního stupně.
Podle §240 o. s. ř. může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (odstavec 1 věta první). Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout (odstavec 2 věta první).
Podle §57 odst. 2 o. s. ř. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Podle §57 odst. 3 o. s. ř. je lhůta zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.
V posuzované věci byl napadený rozsudek odvolacího soudu doručen dovolatelce dne 15. 11. 2019 (srov. potvrzení o dodání a doručení do datové schránky na č. l. 188 p. v. spisu). Lhůta pro podání dovolání dovolatelce podle §57 odst. 2 o. s. ř. uplynula ve středu 15. 1. 2020. Jestliže dovolatelka (její zástupce) dodala dovolání do datové schránky soudu prvního stupně dne 16. 1. 2020 (viz č. l. 198 spisu), učinila tak po uplynutí lhůty stanovené v §240 odst. 1 větě první o. s. ř.
Dovolací soud – nad rámec nosné argumentace, která se váže k důvodům, pro něž bylo dovolání odmítnuto – dodává, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně, jehož skutková zjištění byla jako správná převzata a doplněna) postupoval při budování skutkového závěru v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů odvolacím soudem není v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry a nenese znaky libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nebo stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16). Dovolatelka otázkami týkajícími se výkladu pojmu společné domácnosti v kontextu jak skutečného a trvalého soužití, tak spotřebního společenství, zpochybňuje správnost právního posouzení na základě jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, tedy neuplatňuje způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014); ostatně odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. právní názor vyjádřený v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; zprávě bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2013/2009; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 96, ročník 2011; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 678/2011; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1325/2017, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019), podle které společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy, která se prosadí i v poměrech současné právní úpravy (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1496/2020), neodchýlil. Irelevantním je pak poukaz žalobkyně na vady řízení, protože k těm by bylo možno přihlédnout jen, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.) [srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu