ECLI:CZ:NS:2022:24.ND.616.2022.1
sp. zn. 24 Nd 616/2022-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z.s. se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1207/10, IČO 00537772, zastoupené JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská č. 445/6, proti žalované Canal+ Luxembourg S. à r. l. , se sídlem v Lucemburku, rue Albert Borschette č. 2, L-1246, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo: B 87.905, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1079/3, o zaplacení 85 228 956 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 12/2019, o návrhu žalovaného na delegaci vhodnou podle §12 odst. 2 o. s. ř., takto:
Věc, vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 12/2019, se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou vedenou u Krajského soudu v Brně domáhala po žalované zaplacení částky 85 228 956 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které měla žalovaná získat tím, že bez udělené licence na území České republiky přenášela televizní a rozhlasové vysílání předmětů ochrany, ohledně nichž žalobkyně vykonává správu práv.
Žalovaná vznesla (současně s prvním úkonem v řízení – vyjádřením k žalobě) námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky s tím, že její sídlo se nachází v Lucemburském velkovévodství, dále vznesla námitku místní nepříslušnosti Krajského soudu v Brně a z důvodu hospodárnosti požádala o přerušení řízení do skončení řízení v obdobné věci vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 27 Cdo 3363/2018.
Krajský soud v Brně (poté, co usnesením ze dne 25. 10. 2019, č. j. 23 C 12/2019-78, řízení přerušil do pravomocného skončení dovolacího řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 27 Cdo 3363/2018) usnesením ze dne 17. 4. 2020, č. j. 23 C 12/2019-85, rozhodl, že se v řízení pokračuje (výrok I.), a zamítl námitku místní nepříslušnosti Krajského soudu v Brně vznesenou žalovanou (výrok II.). K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 6. 2020, č. j. 4 Co 18/2020-99, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil. Nejvyšší soud poté dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu usnesením ze dne 27. 10. 2021, č. j. 27 Cdo 3037/2020-122, zamítl s tím, že „v poměrech projednávané věci, kdy dovolatelka podle žalobních tvrzení bez licence přenášela prostřednictvím televizního a rozhlasového vysílání předměty chráněné autorským zákonem uživatelům na území České republiky, lze uzavřít, že existuje více míst, kde došlo nebo mohlo dojít ke škodné události. Protože však nelze určit místo, kde je vztah mezi deliktní či kvazideliktní odpovědností a příslušným soudem nejužší (k přenášení předmětů ochrany docházelo na území celé České republiky a každý v České republice měl potenciální přístup k nim), je místně příslušný každý soud České republiky, v jehož obvodu došlo nebo mohlo ke škodné události dojít, a který je věcně příslušný k projednání daného sporu. Volba konkrétního soudu je potom v souladu s judikaturou Soudního dvora ponechána na žalobkyni“. Ústavní soud poté usnesením ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3288/21, odmítl ústavní stížnost žalované jako zjevně neopodstatněnou.
Žalovaná podáním ze dne 4. 10. 2022 navrhla, aby projednávaná věc byla z důvodu vhodnosti (podle §12 odst. 2 o. s. ř.) postoupena Městskému soudu v Praze, neboť je „přesvědčena, že by bylo jednání hospodárnější“. Namítala, že „je zahraniční právnickou osobou se sídlem v Lucembursku“, že „nemá na území České republiky žádné personální obsazení ani materiální vybavení“, že „žalobkyně jako kolektivní správce má sídlo v Praze, stejně jako všichni ostatní kolektivní správci“, že „žalobkyně i žalovaná mají dlouhodobě právní zástupce se sídlem v Praze“, že „řízení před soudem prvního stupně se nachází ve své počáteční fázi, přičemž žalovaná se ve věci dosud nevyjádřila a nekonalo se ani ústní jednání“, že „Městský soud v Praze, stejně jako Krajský soud v Brně, je podle Nejvyššího soudu (pozn. ve smyslu závěru učiněného v usnesení ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3037/2020) místně příslušným k rozhodnutí v této věci“, a proto by přikázáním věci Městskému soudu v Praze podle žalované „nedošlo k zásahu do práva účastníků na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Dále uvedla, že „by přikázání věci Městskému soudu v Praze výrazným způsobem snížilo finanční a časové náklady účastníků spojené s přepravou k příslušnému soudu, ať už na jednání či k pouhému nahlížení do soudního spisu“ a že „snížení finančních nákladů na straně žalobkyně by znamenalo také snížení výdajů z odměn jím zastupovaných nositelů práv a je tedy v jejich zájmu“. Je proto přesvědčena, že „změna místní příslušnosti k Městskému soudu v Praze povede k efektivnějšímu, rychlejšímu a celkově hospodárnějšímu vyřešení této věci“, a tedy že jsou splněny předpoklady pro přikázání věci z důvodu vhodnosti Městskému soudu v Praze podle §12 odst. 2 o. s. ř.
Žalobkyně ve svém vyjádření k návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti uvedla, že „s ním kategoricky nesouhlasí“, že „přikázání věci k rozhodnutí jinému soudu je prolomením ústavně garantovaného práva na zákonného soudce“, že „by mělo být tak vykládáno restriktivně a k rozhodnutí o delegaci přistupováno pouze na základě vyjímečných okolností odůvodňujících průlom do tohoto ústavního principu“, že „za situace, kdy řízení v této věci probíhá od roku 2019, žalovaná již užila veškeré představitelné procesní nástroje k oddálení rozhodnutí soudu ve věci samé“, že „žádný z tvrzených důvodů vhodnosti přikázání tvrzených žalovanou není způsobilý k prolomení výše uvedené ústavní maximy“, že „jednání žalované je obstrukční“, že „žalovaná dílem uvádí důvody, které jsou právně zcela nezpůsobilé odůvodnit přikázání věci z důvodu vhodnosti (zejména osobní poměry na straně žalované – absence sídla/místa výkonu činnosti v ČR, sídlo právního zástupce), dílem uvádí důvody opřené o hypotetický zájem nesouhlasící žalobkyně (sídlo žalobkyně a jejího právního zástupce)“, a že „při kategorickém nesouhlasu žalobkyně jsou jakékoli subjektivní důvody na straně žalované naprosto nezpůsobilé k prolomení práva na zákonného soudce“. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud k tomuto obstrukčnímu návrhu žalované nepřihlížel a rozhodl tak, že „věc nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze“.
Podle §12 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nemůže-li příslušný soud o věci jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni (§14, §15 odst. 2 a §16a), musí být věc přikázána jinému soudu téhož stupně (odstavec první). Věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti (odstavec druhý). O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odstavec třetí).
Nejvyšší soud České republiky jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána (§12 odst. 3 o. s. ř.), dospěl k závěru, že podmínky pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. nejsou splněny.
Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno – právě proto, že jde o výjimku – vykládat restriktivně. Přikáže-li soud věc jinému soudu podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by mělo docházet pouze výjimečně a jen ze závažných důvodů, kdy důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 172, ročník 2001; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3, ročník 2012).
Rovněž obecně platí, že situace, že některý účastník musí překonat mezi místem současného bydliště (u právnické osoby jejím sídlem) a sídlem věcně a místně příslušného soudu větší vzdálenost či že je cesta k příslušnému soudu pro něj spojena s různými organizačními, finančními, zdravotními a jinými problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu. Tím spíše v případě, kdy druhý účastník (žalobkyně) s navrhovanou delegací nesouhlasí (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 29 Nd 185/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 Nd 289/2013). Stejně tak důvod pro přikázání věci jinému soudu nelze spatřovat ani v obdobných okolnostech na straně zástupců účastníků nebo v úvahu připadajících svědků (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 21 Nd 124/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 21 Nd 576/2020).
Vzhledem k tomu, že ustálená judikatura chápe delegaci vhodnou jako výjimečný postup, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v tomto řízení nejsou dány takové okolnosti, aby bylo možné postupovat podle §12 odst. 2 o. s. ř. Důvody uvedené žalovanou (zejména absence sídla či místa výkonu činnosti žalované v ČR, sídla právních zástupců žalované i žalobkyně v Praze, apod.) v dané věci nepřestavují mimořádné okolnosti, jež by umožnily hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci než u Krajského soudu v Brně, a to i s přihlédnutím jednak k nesouhlasu žalobkyně s delegací věci z důvodu vhodnosti k jinému soudu, a jednak k době, kdy bylo v dané věci řízení zahájeno.
Jelikož důvody pro delegaci věci podle §12 odst. 2 o. s. ř. nejsou naplněny, Nejvyšší soud rozhodl tak, že se věc vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 12/2019 nepřikazuje Městskému soudu v Praze.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 12. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu