ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1154.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1154/2020-312
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobců: a) F. V. , narozený XY, b) R. V. , narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalovanému: O. Ch. , advokát se sídlem XY, zastoupený JUDr. Danielem Choděrou, advokátem se sídlem Jugoslávská 481/12, Praha 2, o 153 831 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 168/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, č. j. 68 Co 475/2017-280, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 68 Co 475/2017-280, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 6. 2017, č. j. 22 C 168/2015-133, ve vyhovujícím výroku I v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům zákonný roční úrok z prodlení z částky 77 330 Kč za dobu od 7. 1. 2015 do 5. 2. 2015, změnil tak, že se žaloba zamítá, dále v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům zákonný úrok z prodlení z částky 77 330 Kč za dobu od 6. 2. 2015 do zaplacení jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům 8,05% roční úrok z prodlení z částky 77 330 Kč za dobu od 6. 2. 2015 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I). Dále jej v zamítavém výroku II o věci samé v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 363 Kč se zákonným úrokem z prodlení změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku 363 Kč s 8,05% ročním úrokem z prodlení z částky 363 Kč za dobu od 6. 2. 2015 do zaplacení, dále v části, v níž byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci domáhali zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 76 138 Kč, jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům 8,05 % roční úrok z prodlení z částky 76 138 Kč za dobu od 6. 2. 2015 do 22. 6. 2015, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II). Výrokem III pak rozhodl o náhradě nákladů řízní před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat a tyto vady žalobci neodstranili v zákonné lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.). Učinil tak usnesením předsedy senátu, jak mu to výslovně umožňuje §243f odst. 2 o. s. ř.
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14).
Dovolací soud není oprávněn si důvod přípustnosti vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019). Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje, aby Nejvyšší soud posoudil splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Schází-li totiž v dovolání účastníka vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i důvodu dovolání (§237 až 238a, §241a odst. 1 o. s. ř.), není Nejvyšší soud oprávněn dovolání věcně přezkoumat, jinak by porušil ústavně zaručené právo druhé strany na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Potřebný údaj přitom nelze dovodit ani z obsahu dovolání (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II ÚS 1966/16) a za vymezení podmínky přípustnosti dovolání nemůže být považována ani samotná polemika s právním posouzením odvolacího soudu, neboť nesprávné právní posouzení věci je dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., tedy už jen proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti (usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1794/15).
Pouze v dílčí části dovolaní je zmíněna judikatura u jedné z dovolacích námitek ohledně otázky úspěšnosti případného odvolání v původním řízení (ve kterém žalovaný zastupoval žalobce jako advokát) ve věci procesního nástupnictví. Ani z toho však ve vztahu k požadavku vymezení přípustnosti dovolaní není patrno, co je tím míněno. Rozhodnutí odvolacího soudu stojí, mimo jiné, na závěru, že žalovaný jako advokát žalobců v původním řízení neměl žádnou povinnost brojit odvoláním proti usnesení o procesním nástupnictví, tedy otázka případného úspěchu v takovém odvolacím řízení je bezpředmětná, respektive na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Nad rámec uvedeného lze konstatovat, že k podání dovolání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno – tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 154). Oba žalobci napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu i v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům 77 330 Kč s příslušenstvím, a dále v částech, jimiž odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobcům 336 Kč s příslušenstvím a samostatné příslušenství z částek 77 330 Kč a 76 138 Kč. V tomto rozsahu jim žádná újma nevznikla, proto dovolání účastníků navíc není v těchto částech ani subjektivně přípustné [§243b, 218 písm. b) o. s. ř.].
Proti výrokům o náhradě nákladů řízení pak není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Ani k námitkám ohledně rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení pak dovolatelé nevymezili přípustnost dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovaný by tedy v zásadě měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, avšak s přihlédnutím k evidentním vadám dovolání, jakož i k obsahu jeho vyjádření, jehož argumentace je ve vztahu k výsledku řízení bez významu, nelze odměnu advokáta za podané vyjádření považovat za náklad účelně vynaložený (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu