ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1438.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1438/2022-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Hanou Tichou v právní věci žalobkyně: BIOMASS group, s.r.o. , IČO 05548888, se sídlem Jaurisova 515/4, 140 00 Praha 4, zastoupená JUDr. Josefem Čejkou, advokátem se sídlem nám. 3. května 1606, 765 02 Otrokovice, proti žalované: Žatecká teplárenská, a.s. , IČO 64650871, se sídlem č. p. 3149, 438 01 Žatec, zastoupená JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 559/28, 120 00 Praha 2, o náhradu škody způsobené porušením závazku uzavřít smlouvu, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 230/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2022, č. j. 11 Co 45/2021-169, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 18 489 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 1. 2022, č. j. 11 Co 45/2021-169, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 27. 10. 2020, č. j. 9 C 230/2018-144, v zamítavém výroku o věci samé i ve výroku o náhradě nákladů řízení, změnil jej pouze ohledně výše nákladů, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení, v němž se žalobkyně domáhá po žalované náhrady škody ve výši 1 662 000 Kč, kterou jí měla způsobit porušením závazku uzavřít smlouvu, vyšel soud ze zjištění, že žalovaná na základě předchozí spolupráce informovala dne 6. 11. 2017 žalobkyni o vypsání poptávkového řízení na dodavatele dřevní štěpky pro rok 2018. Tohoto řízení se žalobkyně zúčastnila. Dne 24. 11. 2017 byly rozlepeny obálky s jednotlivými nabídkami. Na to žalovaná zaslala (omylem) žalobkyni dopis datovaný dnem 27. 11. 2017 s tím, že má zájem od ní štěpku odebírat a poté (počátkem prosince) i dopis datovaný dne 4. 11. 2017 se sdělením, že o odběr štěpky nemá zájem a s poděkováním za účast na poptávkovém řízení. Soud na základě dalších důkazů uzavřel, že tento dopis měl být datován dne 4. 12. 2017, neboť na počátku listopadu 2017 nebylo poptávkové řízení ještě ani zahájeno, navíc žalovaná až dne 6. 11. 2017 žalobkyni k tomuto řízení přizvala. Dne 10. 1. 2018 žalovaná opět omylem zaslala emailem žalobkyni koncept kupní smlouvy na dodávku dřevní štěpky s tím, aby do něj dopsala údaje a zaslala jej zpět, což žalobkyně učinila a koncept smlouvy podepsala. Na to žalovaná nereagovala. Dne 22. 3. 2018 obě strany jednaly a uzavřely dílčí smlouvu o jednorázové dodávce štěpky, přičemž ze zápisu z tohoto jednání plyne, že zástupce žalobkyně V. P. si byl vědom toho, že žalobkyně ve výběrovém řízení nebyla vybrána. Právně soud věc posoudil podle §1729 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a shodně se soudem prvního stupně připustil, že se žalovaná při jednání se žalobkyní dopustila vícero administrativních pochybení (omylem jí zaslala dopis o zájmu o spolupráci a email s konceptem kupní smlouvy a chybně datovala dopis o svém nezájmu o spolupráci), která ve svém souhrnu mohla být pro žalobkyni matoucí a nesrozumitelná. V řízení však bylo prokázáno, že uvedená pochybení byla žalovanou žalobkyni následně vysvětlena (při jednání dne 22. 3. 2018). Ve výsledku tak vzájemná komunikace účastnic nemohla vést žalobkyni k přesvědčení, že uzavření kupní smlouvy se jeví jako vysoce pravděpodobné. Nepoctivé jednání žalované ve smyslu §6 o. z. prokázáno nebylo.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním. Odkázala na ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí podle ní závisí na „vyřešení otázky hmotného práva a na jednoznačném stanovení pravidel chování subjektů při uzavírání smluv při podnikatelské činnosti“. Rekapituluje skutkový děj a zdůrazňuje, že jednání žalované v odběratelském obchodním vztahu bylo plné omylů, což sama přiznala, avšak neučinila nic pro to, aby celou záležitost osvětlila (jednání v březnu 2018 iniciovala žalobkyně). V tom dovolatelka spatřuje nečestné a chybné jednání žalované, za něž by měla nést důsledky. Uvedla rovněž, že dovolání podává především proto, aby dovolací soud ve svém rozhodnutí preferoval poctivost v obchodním jednání, neboť předsmluvní jednání hlavně u právnických osob je důležité z důvodu přípravy budoucí výroby a naplánování budoucích dodávek. V opačném případě dojde nejen u dodavatele, ale i v řetězci dalších dodavatelů ke kolizi a nabourání technicko–ekonomických parametrů. Takové jednání by nemělo být právem ani jeho výkladem podporováno. Navrhla změnu rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaná ve vyjádření navrhla odmítnutí dovolání, které nesplňuje náležitosti §237 a §241a o. s. ř., neboť žalobkyně neuvádí žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, o které by odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nebo která by dovolacím soudem měla být vyřešena jinak a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, 29 Cdo 2488/2013 a 23 Cdo 2786/2018.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Jde zde o výběr jedné ze čtyř situací uvedených v §237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že předestřená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, jestliže zároveň konkrétně neodůvodní, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu; obdobné platí pro případ, kdy má jít o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit. Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá §241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 871/19).
Dovolání žalobkyně neobsahuje žádné zákonem požadované údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti – konkrétně od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně, anebo má být posouzena jinak. V nálezu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, Ústavní soud konstatoval, že dovolání nemusí nezbytně obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., jestliže z něj tato informace fakticky vyplývá. Tak tomu ale v posuzované věci není, neboť z obsahu dovolání při nejlepší vůli nelze dovodit, zda dovolatelka namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe, rozdílné rozhodování (neodkazuje na žádné rozhodnutí dovolacího nebo Ústavního soudu) nebo předkládá otázku neřešenou. Z obsahu dovolání lze pouze dovodit, že se domáhá „jednoznačného stanovení pravidel chování subjektů při uzavírání smluv při podnikatelské činnosti“, přičemž na řešení této „otázky“ rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo.
Jestliže dovolání postrádá vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237 až 238a o. s. ř.), trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť není splněna jedna z nezbytných náležitostí dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu není Nejvyšší soud oprávněn dovolání žalobkyně věcně přezkoumat, neboť kdyby tak učinil, porušil by ústavně zaručené právo žalované na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Napadla-li žalobkyně rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve výroku o náhradě nákladů řízení, není v tomto rozsahu dovolání objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z těchto důvodů dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu