ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1545.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 1545/2021-694
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: H. V. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4, proti žalovaným: 1) Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1, a 2) R. M. , narozený XY, bytem XY, o 4.523.460 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 394/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, č. j. 17 Co 295/2020-663, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 31. 12. 2013, ve znění rozšíření žaloby, se žalobkyně domáhala na žalovaných zaplacení částky 4.946.400 Kč z titulu náhrady škody na zdraví – ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“). Škoda jí vznikla 15. 6. 2012 při dopravní nehodě zaviněné druhým žalovaným jako řidičem vozidla pojištěného u první žalované, při níž utrpěla těžká zranění. Při určení výše odškodnění vycházela ze zhodnocení trvalých následků ze dne 29. 8. 2013 vypracovaného D. N. a J. T., kteří dospěli k závěru, že ZSU činí 6.870 bodů, po zvýšení o 50 %, 10.305 bodů. Žalobkyně žádala z důvodu mimořádného zvýšení náhrady čtyřnásobek (10.305 bodů x 120 Kč = 1.236.600 Kč x 4 = 4.946.400 Kč).
Rozsudkem ze dne 15. 2. 2018, č. j. 17 Co 392/2017-438, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 6. 2017, č. j. 25 C 394/2013-345, v zamítavých výrocích ve věci samé II, III, V a VI a ve výrocích o nákladech řízení VII a VIII, zastavil řízení o odvolání žalobkyně do výroku o věci samé IV a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Těmito rozsudky bylo rozhodnuto o žalobě proti žalované 1) [pojistitelce žalovaného 2)] na pojistné plnění a proti žalovanému 2) na náhradu škody na zdraví (bolestného, náhrady za ZSU, ztráty na výdělku) způsobené žalobkyni při dopravní nehodě ze dne 15. 6. 2012. Žalobkyni bylo přiznáno pouze 422.940 Kč na základě znaleckého posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., a další dokazování nebylo připuštěno.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2319/2018, zrušil oba rozsudky nalézacích soudů, pokud jimi byla zamítnuta žaloba v rozsahu 4.523.460 Kč a ve výrocích o nákladech řízení, a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení, ve zbytku odvolání odmítl. Dovolací soud se ztotožnil s námitkou žalobkyně, že u ní jde o případ hodný mimořádného zvýšení odškodnění ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky a že řízení bylo zatíženo vadou, když nebylo náležitě provedeno zhodnocení psychických následků, ani nebylo připuštěno doplnění dokazování.
Následně rozsudkem ze dne 22. 5. 2020, č. j. 25 C 394/2013-610, soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni částku 962.940 Kč, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká povinnost druhého (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 3.560.520 Kč (výrok II), a výroky III až V rozhodl o náhradě nákladů mezi všemi účastníky a o soudním poplatku. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že dne 15. 6. 2012 došlo k dopravní nehodě zaviněné žalovaným 2), při níž žalobkyně utrpěla škodu na zdraví. V době dopravní nehody bylo žalobkyni 37 let, byla vdaná, na mateřské dovolené, měla tři nezletilé děti, podnikala na základě živnostenského oprávnění (v roce 2012 vykázala příjmy z podnikání 80.000 Kč, výdaje 48.000 Kč a dílčí základ daně 32.000 Kč) a řídila osobní vozidlo. V době po úrazu a po ustálení zdravotního stavu je žalobkyně stále vdaná, je poživatelkou invalidního důchodu nejprve III. stupně a od 10. 8. 2014 II. stupně se snížením pracovního potenciálu o 40 až 50 %. Je stále osobou samostatně výdělečně činnou, přičemž podnikání má přerušeno. Pracuje na částečný pracovní úvazek v obchodní společnosti jako účetní (na tuto činnost přitom nemá odbornou kvalifikaci) a nadále řídí osobní vozidlo. Ze znaleckého posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., obvodní soud zjistil, že prokázanými trvalými následky utrpěnými žalobkyní při nehodě jsou omezení hybnosti ramenního a loketního kloubu vlevo lehkého stupně, paréza vřetenního nervu vlevo, postižení levé dolní končetiny (poúrazová plochá noha, středně těžké omezení hybnosti levé kyčle, hlezna a palce, obrna lýtkového nervu), hypertrofická jizva brady a keloidní jizvy ramene a kyčle; bodové ohodnocení ZSU podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále jen „vyhláška“) činí 2.650 bodů (bez tvrzených vážných duševních poruch po těžkém poranění hlavy kombinovaném s celotělním poraněním, které nemohl znalec pro nedostatek podkladů ohodnotit), po zvýšení o 33 % s ohledem na věk žalobkyně v době úrazu podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky činí hodnocení ZSU 3.524,5 bodu, což představuje 422.940 Kč. Doplnil dokazování znaleckým posudkem MUDr. Gabriely Léblové z odvětví psychiatrie a navýšil odškodnění za posttraumatickou stresovou poruchu o 2.250 bodů a částku 270.000 Kč, celkem tak určil základní bodové odškodnění ZSU na 5.774 bodů. Po zhodnocení dopadů do života poškozené dospěl k závěru, že jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a základní odškodnění navýšil na dvojnásobek, celkem tedy žalobkyni náleží odškodnění ZSU ve výši 1.385.880 Kč, z čehož jí byla částka 422.940 Kč pravomocně přiznána a zbývá doplatit 962.940 Kč. Ve zbytku žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 17 Co 295/2020-663, potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku II, i v nákladových výrocích III a V, pouze ve výroku IV jej změnil co do výše náhrady nákladů, jinak jej rovněž potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právním závěrem, že výše přiznaného zadostiučinění je adekvátní.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil při řešení otázky doplnění dokazování znaleckým posudkem od předchozího rozhodnutí ve věci, a tedy zatížil řízení vadou. Dovolatelka rekapitulovala průběh řízení před soudy všech stupňů a uzavřela, že v této věci měl být vypracován revizní znalecký posudek a provedeno komplexní zhodnocení jejího zdravotního stavu jiným znalcem, který by ji rovněž vyšetřil. K úvahám obvodního soudu ohledně své nespolupráce odkázala na předchozí dovolání, jež bylo úspěšné, a dovozuje z něj pokyn k zadání nového znaleckého posudku. Odvolací soud porušil procesní práva a zásadu rovnosti stran, když nepřipustil doplnění dokazování, a dospěl k neúplným závěrům. Navrhla proto, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje dovolání za nepřípustné. Ačkoli dovolatelka formálně vymezila přípustnost dovolání, napadá pouze hodnocení důkazů a vady řízení, jež nejsou způsobilým dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a není přípustné podle §237 o. s. ř.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.), že žalobkyně utrpěla při dopravní nehodě dne 15. 6. 2012 škodu na zdraví s trvalými následky v podobě snížení jejího pracovního potenciálu o 40 až 50 %, výrazného omezení či vyloučení z volnočasových aktivit, kterým se dovolatelka před úrazem věnovala, a omezení při sebeobsluze, obstarávání domácnosti a rodiny.
Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, věc se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a podle podzákonného předpisu – vyhlášky č. 440/2001 Sb. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1930/2016, a ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1970/2015).
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., umožňující ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele soudu odškodnění stanovené podle vyhlášky přiměřeně zvýšit, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda je hypotéza právní normy naplněna. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009) nebo je založena na nesprávném právním názoru při aplikaci příslušného ustanovení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4650/2015, nebo ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 376/2017).
Přiměřené zvýšení náhrady za ZSU ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele soud posuzuje v každém jednotlivém případě, přičemž tato úvaha soudu není neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro základní výměru náhrady za ZSU a pro její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře "přiměřenosti" v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Výše náhrady ZSU je založena na srovnání způsobu života poškozeného a jeho aktivit v době před poškozením a poté, přičemž mezi výší přiznané náhrady a způsobenou újmou musí existovat vztah přiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 6566). Výrazné zvýšení náhrady za ZSU je podle ustálené judikatury vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2884/2010).
Ve vztahu k výši náhrady za ZSU odvolací soud zohlednil, že dovolatelka utrpěla nevratné poškození zdraví, které ji omezuje ve sféře pracovního života, seberealizaci i v domácnosti. Přihlédl rovněž ke skutečnosti, že dovolatelka utrpěla vážné poškozené zdraví ve věku 37 let a ve svém volném čase byla sportovně velmi aktivní. Uzavřel proto, že v daném případě jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyni náleží náhrada za ZSU ve výši dvojnásobku základního bodového ohodnocení, tj. 1.385.880 Kč, z čehož jí byla částka 422.940 Kč pravomocně přiznána již dříve a k doplacení zůstala částka 962.940 Kč.
Ve srovnání s obdobnými případy, které dovolací soud rozhodoval [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1057/2008; rozsudek ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2884/2010; usnesení ze dne 3. 11. 2015, sp. zn 25 Cdo 2100/2015], není úvaha odvolacího soudu o výši odškodnění zjevně nepřiměřená, naopak hlediska, která odvolací soud zohlednil po předchozím kasačním rozsudku dovolacího soudu, jsou v souladu se závěry ustálené judikatury. Bylo především respektováno východisko, že náhrada za ZSU představuje již v základní výměře náhradu za trvalé nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jakkoli jsou obtíže žalobkyně limitující a nepříjemné, není v jejich důsledku vyloučena z pracovního, kulturního ani rodinného života, je pouze do určité míry omezena. Okolnost, že dovolatelka utrpěla úraz ve středním věku a limituje ji v pracovním zapojení a především v rozsahu volnočasových aktivit, byla náležitě vzata v úvahu při posouzení přiměřenosti zvýšení náhrady za ZSU, neboť výraznější zvýšení je nutno vyhradit případům, kdy poškození ani při vynaložení veškerého úsilí nejsou běžných životních úkonů schopni (ochrnutí končetin, závažné narušení kognitivních schopností apod.). Hlediska, která odvolací soud při své úvaze zohlednil, proto i z pohledu dovolacího soudu respektují právní úpravu i zásadu přiměřenosti, včetně srovnání s jinými obdobnými případy řešenými v judikatuře. Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěných skutkových okolností případu považoval za přiměřené zvýšení odškodnění ZSU na dvojnásobek, nejde o úvahu nepodloženou nebo nesprávnou a přiznanou náhradu nelze považovat za nepřiměřeně nízkou.
Námitky dovolatelky v dovolání představují spíše námitky nesprávného hodnocení provedených důkazů, na jejichž základě měl být učiněn nesprávný závěr o skutkových zjištěních (zdravotním stavu dovolatelky) a vady řízení, jež nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání.
Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu