ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.4650.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 4650/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně N. V. , zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Francouzská 171/28, proti žalované Všeobecné fakultní nemocnici v Praze , se sídlem v Praze 2, U Nemocnice 2, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o 1.380.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 283/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, č. j. 55 Co 160/2015-410, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 1. 2015, č. j. 26 C 283/2010-363, uložil žalované zaplatit žalobkyni 195.300,- Kč s úroky z prodlení, ohledně 69.000,- Kč řízení zastavil, zamítl žalobu ohledně 1.115.700,- Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 26. 11. 2008 byla žalobkyni na chirurgické klinice žalované provedena resekce prvního žebra vpravo, při níž byla roztržena pravá podklíčková žíla, a komplikace tím vzniklé si vyžádaly okamžitý další operační výkon, při němž musel být vytvořen přístup k místu předchozího poranění žíly tak, že byla přeťata klíční kost ve skloubení s kostí hrudní. Následně vzniklý pakloub byl odstraněn pozdější operací. Žalobkyně v důsledku toho trpí přetrvávajícími bolestmi v místě pravé klíční kosti, což limituje hybnost pravé ruky. Podle lékařských posudků hodnotil soud bolestné 525 body se zvýšením podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“), na 785,5 bodů (94.260,- Kč) a shledal, že jsou dány okolnosti pro mimořádné zvýšení náhrady za bolest na 132.000,- Kč podle §7 odst. 3 vyhlášky. Soud zvýšil podle téhož ustanovení i náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) na šestinásobek základního bodového hodnocení, tj. na 216.000,- Kč. Zohlednil, že žalobkyně utrpěla újmu na zdraví ve věku 50 let, byl jí přiznán invalidní důchod, má neustálé bolesti, musí brát léky, bez bolesti nevykoná ani základní potřeby, doma nemůže uklízet ani vařit, nemůže řídit motorová vozidla, jelikož má problém se zařazením rychlosti, a ke zlepšení jejího zdravotního stavu nedojde. Žalobkyni náleží celková náhrada za bolest a ZSU ve výši 348.000,- Kč; po odečtení částky 69.000,- Kč, která jí již byla žalovanou zaplacena, a vzhledem k tomu, že žalobkyně měla potíže s krční páteří ještě před operací, snížil soud prvního stupně tuto částku o 30 % (83.700,- Kč) na výsledných 195.300,- Kč jako náhradu za bolest a ZSU.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2015, č. j. 55 Co 160/2015-410, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni dalších 117.480,- Kč, zrušil rozsudek ve výrocích o náhradě nákladů řízení a ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil. Odvolací soud opravil početní chybu soudu prvního stupně a vyšel z ohodnocení bolestného 787,5 body a ZSU 765 body. Vzhledem k sazbě 120,- Kč za 1 bod představovala základní výše náhrady po zvýšení znalcem za bolest 94.500,- Kč a za ZSU 91.800,- Kč. Náhradu za bolest zvýšil odvolací soud podle §7 odst. 3 vyhlášky na dvojnásobek, tj. na 189.000,- Kč, s odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 4296/2010 a na okolnost, že do doby ustálení zdravotního stavu šlo o dlouhodobou výraznou bolestivost. Od této částky odečetl mimosoudně zaplacených 36.000,- Kč a soudem prvního stupně pravomocně přiznaných 69.300,- Kč. Při úvaze o výši náhrady za ZSU odvolací soud srovnal situaci žalobkyně s následky poškozených řešenými u dovolacího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 2510/2005, 25 Cdo 4853/2014 a 25 Cdo 864/2010 a dospěl k závěru, že přiměřená náhrada činí trojnásobek základního bodového ohodnocení, tedy 275.400,- Kč. Zohlednil věk žalobkyně a její společenské zapojení hodnotil jako běžné (ve srovnání se skutkovým stavem v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 3086/2009). Dovodil, že pracovní zapojení žalobkyně není zcela vyloučeno, ale sníženo, zejména přetrvávající bolestivost jí setrvale znepříjemňuje všechny běžné činnosti, jichž je jinak schopna. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že s ohledem na zdravotní stav žalobkyně před operací je na místě snížení náhrady za ZSU o 30 %, tedy na 192.780,- Kč, z čehož již bylo mimosoudně uhrazeno 33.000,- Kč a soudem prvního stupně pravomocně přiznáno 126.000,- Kč.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že napadené rozhodnutí nerespektuje zásadu proporcionality. Odvolací soud chybně rozhodl o výši odškodnění, aniž by se v odůvodnění rozsudku zabýval délkou trvání bolestí, které mají setrvalý charakter, a namítá, že rozhodnutí soudu postrádá dostatečné a srozumitelné odůvodnění, což je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (např. sp. zn. 22 Cdo 739/2004 nebo 30 Cdo 1033/2002). Vytýká odvolacímu soudu, že se zabývá výší odškodnění v jiných případech, aniž by se dostatečně věnoval charakteru obtíží v projednávané věci. Navrhuje proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen ve výroku, jímž se potvrzuje zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§241 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené.
V posuzovaném případě dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalobkyně utrpěla újmu při operačním zákroku (resekce prvního žebra vpravo) a následných komplikacích. Odvolací soud přiznal náhradu za bolest a ZSU v celkové výši 381.780,- Kč zohledňující i předchozí zhoršený zdravotní stav. Dovolatelka namítá, že odškodnění v této výši je nepřiměřeně nízké.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Je tedy namístě vyjít ze zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla, který byl vlastní právní úpravě účinné do 31. 12. 2013. Tento bodový systém sice podrobil kritice Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, avšak ani takový způsob, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat (či personalizovat) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15.
Podle §444 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (odst. 1), a to ve výši určené podle vyhlášky vydané Ministerstvem zdravotnictví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí (odst. 2), tj. vyhlášky č. 440/2001 Sb.
Podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění bolesti určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 1 a 3 této vyhlášky, a to za bolest způsobenou škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích následků; za bolest se přitom považuje každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla, (dále jen "poškozený"). Bodové ohodnocení škody na zdraví se vymezuje v lékařském posudku.
Podle §3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle §7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje již sama o sobě náhradu za následky újmy na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení náhrady stanovené na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). Přestože tedy citované stanovisko neomezuje možnost zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky pouze na případy mimořádně vysoké úrovně dosavadního zapojení poškozeného do společenských aktivit, nadále (v souladu s výslovným zněním §7 odst. 3 vyhlášky) setrvává na požadavku, že ke zvýšení je třeba existence výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění. Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění přihlížejí, je zpravidla porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi poté, co došlo k poškození jeho zdraví.
Stejně tak odškodnění bolesti již samo o sobě v základní výměře představuje náhradu za nepříznivé následky poškození zdraví spočívající ve vytrpěné bolesti. Okolnost, že takto stanovená výše náhrady nevystihuje extrémní intenzitu bolesti, její dlouhodobost či opakování při více zákrocích či jiné důvody zostřeného vnímání bolesti poškozeným, lze pak promítnout do případné aplikace ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky a do mimořádného zvýšení náhrady (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4296/2010, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 10/2013, s. 360, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1223/2008, publikované pod C 8370 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Soudu potom přísluší, aby po zhodnocení důkazu znaleckým posudkem a jím uváděných skutečností (okolností), s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§132 o. s. ř.) sám ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky uvážil, zda posuzovanou věc považuje z hlediska výše odškodnění bolesti za zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, a v kladném případě, jaké zvýšení považuje za přiměřené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1004/2010, Soubor C 9636).
Úsudek soudu o přiměřeném zvýšení náhrady – a to jak v případě ztížení společenského uplatnění, tak při odškodňování vytrpěné bolesti - vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. odůvodnění shora citovaného stanoviska a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, Soubor C 9037). Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které nastavuje kritéria pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009) nebo je založena na nesprávném právním názoru při aplikaci příslušného ustanovení.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1, odst. 6 o. s. ř.), lze dovodit, že odvolací soud uvedená základní východiska právní úpravy respektoval a při zvyšování náhrady zvážil všechny relevantní okolnosti, u bolesti nepříznivou okolnost opakovaného zákroku a stupňující se zhoršené vnímání bolestivých stavů poškozenou, u ztížení společenského uplatnění pak věk a srovnání aktivit žalobkyně před operací a po ní (v nich výjimečnost neshledal) a zejména setrvalou bolestivost, která neustoupila ani po ustálení zdravotního stavu. Námitka dovolatelky, že rozhodnutí postrádá náležité odůvodnění (tím se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 739/2004 nebo 30 Cdo 1033/2002), není opodstatněná, neboť z odůvodnění rozsudku je zřejmé, z jakých hodnot stanovených znaleckými posudky soud vycházel, jak z nich plynoucí částky upravil vlastním hodnocením individuálních okolností na straně žalobkyně a jak navíc odstranil i nepřesnosti, jichž se dopustil soud prvního stupně. Jestliže potom odvolací soud provedl srovnání i s jinými soudy dosud řešenými případy, které se svou povahou intenzity bolesti a charakteru trvalých následků blíží zdravotnímu postižení žalobkyně, postupoval v souladu s požadavky na uplatnění principu proporcionality ve snaze dosáhnout srovnání případu žalobkyně s jinými právními případy shodnými v podstatných znacích, a zajistit tak stanovení přiměřené výše odškodnění (srov. princip legitimního očekávání zakotvený s účinností od 1. 1. 2014 v §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Není tedy důvodná dovolací námitka, že se soud jinými případy zabýval více než poměry v projednávané věci.
Výše náhrady za bolest (celkově 189.000,- Kč, z níž již bylo mimosoudně zaplaceno 33.000,- Kč a soudem prvního stupně pravomocně přiznáno 69.300,- Kč) stanovená odvolacím soudem odpovídá judikatuře dovolacího soudu. Ačkoli se žalobkyně musela podrobit neplánovanému zákroku v rámci původně plánované operace, její stav byl poté řešen reoperací a následně trpí trvalými bolestmi, nejde o extrémně bolestivý stav, který by odůvodňoval ještě výraznější zvýšení, tak jako v případě rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2543/2010, ve kterém poškozená podstoupila bolestivé a psychicky traumatizující lékařské zákroky v souvislosti s operací hemoroidů včetně tří operací spojených s hospitalizací a čtyři měsíce trvajícího umělého vyústění tlustého střeva, a kdy soudy dospěly k mimořádnému zvýšení bolestného na 274.320,- Kč (762 body podle vyhlášky). V jiném souzeném případě (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1096/2013) bylo bolestné ohodnoceno 3.860 body a náhrada zvýšena na dvojnásobek ve výši 926.400,- Kč v případě poškozeného, který byl operován pro akutní zánět pobřišnice a podrobil se několika dalším reoperacím, včetně odnětí sleziny a náhrady aortální chlopně. I ve srovnání s tím je tedy požadavek žalobkyně na náhradu za bolest v celkové výši 660.000,- Kč nepřiměřeně vysoký. Zbývá doplnit, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu bolesti, stanou-li se trvalým následkem poškození zdraví, odškodňují se v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3228/2014, publikovaný pod č. 7/2017 Sbírky), tedy dlouhodobost bolestí se v takovém případě neprojeví ve zvýšení náhrady za bolest, nýbrž se zohlední při stanovení výše náhrady za ZSU. Úvaha odvolacího soudu o výši náhrady za bolest tedy není nepřiměřená.
Celkovou výši náhrady za ztížení společenského uplatnění stanovil odvolací soud částkou 275.400,- Kč před snížením o 30 % vzhledem k předchozímu zhoršenému zdravotnímu stavu. Žalobkyně má trvalé zdravotní následky spočívající v omezení hybnosti pravé horní končetiny vyvolaném právě pohybovými bolestmi, které výrazně snižují její možnosti zapojit ruku do běžných činností jak z pohledu intenzity, tak času. Tyto obtíže zasáhly do jejího pracovního života (je invalidní a nemůže pracovat jako listovní doručovatelka) a musela omezit i některé další aktivity (úklid domácnosti, vaření, může řídit motorová vozidla jen s omezením), což odůvodňuje mimořádné zvýšení základní náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky, i když její předchozí zapojení nebylo na mimořádně vysoké úrovni a ani věk, v němž k následkům došlo, není výjimečný; rozsah omezení je však zejména vlivem trvale působící bolesti natolik výrazný a dotýká se tak širokého okruhu činností, že je prvek mimořádnosti naplněn. Na druhou stranu žalobkyně není vyloučena úplně ze všech oblastí života a není ani zbavena možnosti vykonávat své veškeré aktivity, není odkázána na trvalou pomoc třetí osoby a její intelektové schopnosti zůstaly zachovány. Proto není opodstatněný její požadavek na výraznější zvýšení náhrady za ZSU, totiž na požadovanou částku 720.000,- Kč, která představuje zhruba osminásobek základního bodového ohodnocení. Zvýšení základního ohodnocení tak výrazným mnohonásobkem přináleží poškozeným v poměrech, kdy dochází ke ztrátě sebeobsluhy a k vyřazení z většiny činností. Dovolatelkou požadovaná náhrada pak ani z hlediska absolutní výše neodpovídá povaze ztížení jejího uplatnění ve společnosti ve srovnání s jinými případy řešenými dovolacím soudem (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4171/2010, Soubor C 11114, o závažnějším zranění mladší ženy nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2822/2011, ve kterém šlo o nevratné poškození zdraví u muže ve věku 21 let, který je již ve věku krátce po dosažení zletilosti omezen ve všech sférách života, je omezen ve sféře pracovního zařazení i partnerských vztahů, nemůže sportovat, je neustále ohrožen na životě možností náhlého epileptického záchvatu; náhrada za ZSU v tomto případě dosáhla výše 1.440.000,- Kč). Výši náhrady za ZSU nelze považovat za nepřiměřeně nízkou ani s ohledem na skutkově podobné případy. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3086/2009, ve kterém poškozený ve věku 54 let utrpěl zranění, kvůli kterému byl omezen nebo vyřazen z poměrně širokého okruhu činností a zájmů, které dosud aktivně vykonával. Výše náhrady za ZSU zde byla stanovena na 360.000,- Kč při vyšším bodovém ohodnocení. Konečně lze doplnit, že v nyní projednávané věci jsou odvolacím soudem přisouzené částky srovnatelné s částkami, které u poškozené s relativně obdobným rozsahem obtíží reflektoval i Ústavní soud v již citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3122/15.
Dovolatelka nezpochybňuje, že již před operací pobírala invalidní důchod III. stupně, který byl po operaci a následných komplikacích, které s operací souvisely, změněn na invalidní důchod I. stupně a že tedy již před operací bylo její společenské uplatnění ztíženo. Odvolací soud tedy důvodně zohlednil zhoršený zdravotní stav žalobkyně před škodnou událostí (tzv. předchorobí) a snížil výši náhrady o odpovídajících 30 %.
Ze všech uvedených důvodů je zřejmé, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení není rozhodováno, protože řízení pokračuje před soudem prvního stupně poté, co odvolací soud zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. V dalším řízení tedy soud rozhodne o všech nákladech řízení včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu