ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1711.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1711/2022-325
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) E. N. , narozená XY, b) P. N. , narozený XY, oba bytem XY, oba zastoupeni advokátem Mgr. Jiřím Naušem, se sídlem Sokolovská 438/45, Praha 8 – Karlín, proti žalované: P. J. , narozená XY, bytem XY, zastoupená advokátem JUDr. Janem Luhanem, se sídlem Masarykova 1250/50, Lysá nad Labem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: UNIQA pojišťovna, a.s. , se sídlem Evropská 810/136, Praha 6, IČO 49240480, o 1.677.192 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 17/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č. j. 25 Co 194/2021-284, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021,č. j. 25 Co 194/2021-284, vyjma měnící části výroku I, a rozsudek Okresního souduPraha-východ ze dne 20. 1. 2021, č. j. 8 C 17/2018-237, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti části výroku I rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č. j. 25 Co 194/2021-284, jíž soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v části požadovaného příslušenství a žalobu v tomto rozsahu zamítl, se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 20. 1. 2021, č. j. 8 C 17/2018-237, uložil žalované zaplatit žalobkyni a) částku 1.011.505 Kč s úrokem z prodlení od 19. 10. 2015 do zaplacení a žalobci b) částku 666.687 Kč s úrokem z prodlení od 19. 10. 2015 do zaplacení (výrok I), dále uložil žalované zaplatit soudní poplatek (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Soud takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobci domáhali náhrady za ztížení společenského uplatnění v důsledku psychických obtíží, jež se u žalobců rozvinuly poté, co utrpěli zranění při dopravní nehodě způsobené žalovanou dne 16. 1. 2014. Žalovaná přitom byla za způsobení uvedené dopravní nehody uznána vinnou pravomocným trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ. Vedlejší účastnice coby pojistitel žalované vyplatila žalobkyni a) na náhradě ztížení společenského uplatnění částku 180.000 Kč a žalobci b) částku 270.000 Kč, což však žalobci neměli za adekvátní vzniklým psychickým poruchám. Soud na základě provedeného dokazování shledal nárok, u nějž nebyl sporný jeho základ, ale toliko jeho výše, v plném rozsahu důvodným, vyšel přitom ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce zpracovaného podle metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví ve smyslu §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“). Znalec konstatoval u žalobce poruchu adaptace v souvislosti s dopravní nehodou a jejími somatickými následky a jeho ztížení společenského uplatnění vyčíslil částkou 935.678 Kč. U žalobkyně shledal posttraumatickou stresovou poruchu a poruchu adaptace vzniklé v souvislosti s autonehodou a jejími následky pro život posuzované a její rodiny, její ztížení společenského uplatnění ohodnotil částkou 1.191.505 Kč. Podle znaleckého posouzení došlo k ustálení zdravotního stavu obou žalobců dne 29. 1. 2019, kdy byli znalcem vyšetřeni. Na uvedeném nic nemění ani to, že žalobci byli znalecky vyšetřeni již v roce 2015, neboť žalobci se od roku 2015 podrobovali dalším lékařským zákrokům a, byť by měl být zdravotní stav v zásadě stabilizovaný po jednom roce od škodní události, s ohledem na konkrétní okolnosti a poměry žalobců v dané věci nelze mít za to, že by jejich stav byl stabilizovaný již v roce 2015. Soud proto uzavřel, že námitka promlčení byla vznesena nedůvodně, a dodal, že rozhodným okamžikem pro počátek běhu promlčecí lhůty v dané věci není ustálení zdravotního stavu, ani vyhotovení posudku, ale až moment, kdy lze tento posudek z pohledu poškozených provést. S ohledem na uvedené tedy soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 25 Co 194/2021-284 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do přisouzené jistiny, částečně jej změnil ohledně požadovaného příslušenství tak, že žalobu zamítl (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II, III, V, VI) a soudním poplatku (výrok IV). Odvolací soud převzal skutková zjištění a právní hodnocení soudu první stupně, přitakal též jeho úsudku o nedůvodnosti vznesené námitky promlčení. Odvolací soud odkázal na závěry znalce MUDr. Vlastimila Tichého stran ustálení zdravotního stavu žalobců až v době jejich vyšetření v roce 2019. Žalobce b) prodělal ještě v prosinci 2018 reoperaci nohy, neboť u něj došlo ke komplikacím, pokud jde o jeho fyzický stav (vznik pakloubu). Tyto komplikace měly dozajista vliv i na jeho psychické obtíže (porucha adaptace), které se tímto ještě zhoršily. Žalobci jsou přitom manželé, žijící ve společné domácnosti, pročež je logický a obhajitelný závěr znalce, že žalobkyně a), stižená posttraumatickou stresovou poruchou a dále poruchou adaptace, trpí nejen ve vztahu k sobě, ale též k osobě svého manžela, žalobce b). Závisel a závisí na ní chod domácnosti, trpěla a trpí obavami z budoucího dalšího vývoje v souvislosti s nemocí svého manžela. I na ni tak měla reoperace žalobce b) v prosinci 2018 vliv, neboť zde byla určitá nová nejistota. V daném případě delší období pro ustálení zdravotního stavu odůvodňují konkrétní okolnosti a následné reoperace žalobce b) v souvislosti s dopravní nehodou. Byť již v roce 2015 D. D. stanovila stejnou psychiatrickou diagnózu jako MUDr. Tichý, nemohla ještě v té době hodnověrně a s konečnou platností ohodnotit veškeré položky ztížení společenského uplatnění. Za dobu ustálení zdravotního stavu žalobců je tedy třeba pokládat leden 2019. Rovněž tak odvolací instance neshledala opodstatněné výhrady proti konkrétním položkám znaleckého posudku, jejž měla za přesvědčivý a náležitě odůvodněný. Krajský soud toliko korigoval závěry soudu prvního stupně ve vztahu k přiznanému příslušenství tak, aby doba, za níž bylo přiznáno, odpovídala době vzniku nároku, doručení žaloby a jejího rozšíření, v návaznosti na to zčásti požadavek na příslušenství zamítl, jinak rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podala dovolání žalovaná, která má za to, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného a procesního práva, které mají být řešeny jinak, což činí dovolání přípustným ve smyslu §237 o. s. ř. Rozhodnutí je pak zatíženo nesprávným právním posouzením ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka pokládá za otázky, jež by měly být řešeny jinak, respektive otázky doposud neřešené, předně posouzení doby ustálení zdravotního stavu poškozeného ve vztahu k promlčení práva na odškodnění nemajetkové újmy, jakož i otázku podmínek, za nichž má poškozený nárok na odškodnění nemajetkové újmy v pozici tzv. sekundární oběti. Rovněž tak by měla být dovolacím soudem jinak posouzena otázka splnění povinnosti odvolacího soudu doplnit řízení o účastníky navržené důkazy, potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Dovolatelka zdůraznila, že otázka ustálení zdravotního stavu není jen otázkou skutkovou, ale též otázkou právní, neboť zákon (§619 o. z., §620 o. z.) s tím spojuje počátek běhu promlčecí lhůty, čemuž odpovídá metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2014 i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3122/2015. Jakkoliv je ustálení zdravotního stavu individuální, je podle dovolatelky nanejvýš nepravděpodobné, aby k ustálení rozdílného zdravotního stavu došlo u obou žalobců ve stejnou dobu, po více než pěti letech. Přestože žalobce b) absolvoval několik reoperací, došlo k ustálení jeho zdravotního stavu dříve než v lednu 2019, jeho zdravotní stav byl stálý již před první reoperací a v souvislosti s ní pak žalobci vznikl nový nárok. Znalec pojímá otázku ustálení zdravotního stavu nesprávně, ustálení lze spojovat se skončením kontinuálně probíhající léčby předpokládaného vývoje následků zdravotního poškození, opětovnou operaci pak nelze automaticky pokládat za souvisle probíhající předpokládanou léčbu, pakloub, který žalobci b) vznikl a kvůli němuž byl žalobce b) podroben reoperacím, zcela jistě nebylo možné vnímat jako předpokládaný vývoj následků vyvolaných samotnou škodní událostí. V řízení se soud současně nezabýval otázkou, zda budou další zákroky nutné, zda operace byly plánovány, či zda jejich potřeba vyvstávala průběžně. Nelze přitom akceptovat, že k ustálení zdravotního stavu došlo shodně a příhodně v den vyšetření zdravotního stavu znalcem, který přitom v tomto svůj závěr náležitě neodůvodnil, a rezignovat na závěry vyplývající z lékařských zpráv. Dovolatelka dále poukázala na závěry komentářové literatury, navazující na dosavadní judikaturu, zdůrazňující, že rozhodující je moment, kdy se stav stabilizuje do té míry, že je možné posoudit nepříznivé následky pro další život, a že zhoršení ustáleného zdravotního stavu vede ke vzniku nového práva, jež se opět promlčuje samostatně. Žalovaná rovněž vytkla odvolacímu soudu, že zdůvodnil-li setrvalé prohlubování újmy žalobkyně a) obavami z dalšího vývoje zdravotního stavu jejího manžela, nerozlišoval, zda je žalobkyně a) v pozici primární či sekundární oběti. Porucha adaptace a posttraumatická stresová porucha v souvislosti s dopravní nehodou zakládá žalobkyni jeden samostatný nárok ve smyslu §2958 o. z., případná porucha adaptace a posttraumatická stresová porucha ve vztahu k reoperacím žalobce b) zakládá druhý samostatný nárok, neboť ten žalobkyni a) vzniká již z pozice tzv. sekundární oběti ve smyslu §2959 o. z. Soudy tyto nároky vůbec nerozlišovaly, přičemž zákonné podmínky pro přiznání odškodnění z titulu sekundární oběti nebyly splněny. Soudy při posouzení předmětných nároků ignorovaly platnou a účinnou právní úpravu, Nejvyšší soud by tedy měl vyřešit otázku, zda má žalobkyně jeden nárok z pozice primární oběti, či jeden nárok z pozice primární a jeden z pozice sekundární oběti, tedy zda žalobkyni a) vznikla porucha v příčinné souvislosti se škodní událostí a následně vznikla (zintenzívněla) tatáž porucha v souvislosti se špatným vývojem zdravotního stavu jejího manžela, který má příčinu ve škodní události. Žalovaná dále vytkla soudu, že bez náležitého odůvodnění zamítl návrh na provedení revizního znaleckého posudku, byť měl mít pochybnosti o správnosti posudku zpracovaného MUDr. Tichým s ohledem na jeho nelogičnost stran doby ustálení zdravotního stavu. Rovněž tak žalobkyně podrobila kritice nekonzistentnost, rozporuplnost a neodůvodněnost výroků o náhradě nákladů řízení a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání označili výhrady žalované ohledně ustálení zdravotního stavu za otázku skutkové povahy, jež byla soudem korektně posouzena v návaznosti na závěry znalce. Otázka odškodnění sekundární oběti je pak novum nepřípustné v dovolacím řízení. Rovněž tak mají za nepřípadné zpochybnění znaleckého posudku a nákladových výroků, pročež navrhují odmítnutí dovolání a uložení povinnosti žalované nést náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a zabýval se dále jeho přípustností. Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v části, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně v části požadovaného příslušenství, a žaloba byla zamítnuta. V tomto rozsahu je tak dovolání subjektivně nepřípustné, neboť bylo-li v dané části napadeným rozhodnutím rozhodnuto pro žalovanou příznivě, není zde újmy potenciálně napravitelné změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018). Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Ve zbylém rozsahu pak dovolání shledal přípustným pro řešení otázky právního pojetí otázky ustálení zdravotního stavu coby rozhodného momentu pro uplatnění náhrady za ztížení společenského uplatnění, i otázky rozlišení újmy téže osoby, jež je současně v pozici primární i sekundární oběti.
Podle §2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Podle §2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Podle §619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.
Podle §619 odst. 2 o. z. právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.
Podle §620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se při výkladu §620 o. z. přiklonila k návaznosti na výklad §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, zdůrazňující, že škoda spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká, jakmile se po úrazu nebo jiném poškození zdraví a jeho případném léčení ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé důsledky pro jeho životní úkony má změněný (zhoršený) zdravotní stav, tedy zda a v jakém rozsahu došlo ke ztížení společenského uplatnění. O škodě se tedy poškozený dozví v době, kdy lze objektivně provést zhodnocení jeho trvalých obtíží, neboť tehdy má k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu, resp. její rozsah zjistit. Není tak rozhodný okamžik reálného vyhotovení lékařského posudku, nýbrž okamžik, kdy je lékařský posudek za účelem zhodnocení ztížení společenského uplatnění možné vyhotovit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2877/2004, publikovaný v časopise Soudní judikatura, č. 52, ročník 2006, ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, uveřejněný pod číslem 153/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní (dále jen „Sb. rozh. obč.“), ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2724/2020, ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3484/2019, uveřejněný pod číslem 4/2021 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3543/2021).
Ustálení zdravotního stavu je tak třeba spojovat s momentem, v němž již lze objektivně seznat přetrvávající nepříznivé následky poškození zdraví na další život poškozeného, aniž by se však muselo jednat o okamžik, k němuž již lze vyloučit vznik případných dalších komplikací dále ztěžujících jeho zdravotní stav a prohlubujících jeho újmu. V případě pozdějšího zhoršení již ustáleného zdravotního stavu nebo projevu nových následků souvisejících s původním poškozením zdraví v takové intenzitě a takovým způsobem, že původně nebyly, příp. ani nemohly být předvídané, může poškozenému vzniknout z původní škodní události další (nový) nárok na náhradu. Jednalo by se o další dílčí nárok, u nějž by se promlčení posuzovalo jako u nároku se samostatnou promlčecí lhůtou a rozdílným začátkem jejího běhu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 275/2006). Opačný závěr by ostatně stavěl poškozené do nevýhodné pozice, v níž by museli se svým nárokem vyčkávat na moment, v němž by, nehledě na setrvalost a ustálenost jejich zdravotních obtíží, byly vyloučeny jakékoliv další komplikace a bylo možné seznat veškeré negativní následky s konečnou platností. Rozhodovací praxe současně vychází z toho, že posouzení otázky okamžiku ustálení zdravotního stavu, si zpravidla žádá vyjádření lékaře (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3196/2010), jak se však podává z předestřeného, odborné posouzení zdravotního stavu by mělo být jako jedno z podstatných skutkových zjištění zasazeno do rámce právních úvah vykládajících zásadní hmotněprávní moment počátku běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu za ztížení společenského uplatnění v podobě ustálení zdravotního stavu tak, aby i v tomto směru bylo učiněno zadost požadavku na předvídatelnost soudních rozhodnutí ve smyslu §13 o. z. a rovného přístupu soudů ke všem poškozeným. Jakkoliv tedy může být posouzení ustálení zdravotního stavu úzce spjato s odborným vyjádřením lékaře reflektujícím specifika každého individuálního případu, nelze ztrácet ze zřetele právní rámec daného pojmu, jenž by měl bránit přílišné arbitrárnosti v přístupu k poškozeným. Je tak na soudu, aby prostřednictvím odborných podkladů zjišťoval naplnění výkladu daného právního pojmu, včetně případného zohlednění (odlišení) původně neočekávaného, leč následně nastalého zhoršení zdravotního stavu.
V projednávané věci odvolací soud při stanovení momentu ustálení zdravotního stavu vyšel z konstatování znalce z oboru psychiatrie, že tento okamžik nastal ke dni vypracování znaleckého posudku, aniž by se, byť prostřednictvím znalce, důsledně zabýval okamžikem reálné seznatelnosti setrvalých nepříznivých následků pro další život poškozených ve smyslu výše předestřeného výkladu a z právního hlediska stěžejní momenty vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí. Jelikož v dané věci bylo podle učiněných závěrů ustalování stavu poškozených až do roku 2019 spjato s reoperacemi žalobce b) a jejich dopady na psychický stav žalobců, je třeba se zabývat především tím, zda šlo o předvídatelný a kontinuální průběh vývoje poúrazového stavu, tedy bylo-li by na následné reoperace možné nahlížet jako postupné ustalování zdravotního stavu narušeného nehodou, či zda šlo o nepředpokládanou následnou komplikaci vedoucí k dodatečnému zhoršení psychických poruch, jež by pak mohla založit další (samostatný) nárok. Z pohledu znalce, operujícího především s medicínskými kategoriemi, nemusí být právní povaha a rozdílnost jednotlivých nároků zcela zjevná, pročež je na soudu, aby v tomto směru usiloval (např. vhodně cílenými dotazy na lékaře a znalce) o náležitý skutkový (odborný) podklad pro právní závěry vycházející z výše uvedeného výkladu. Není přitom vyloučeno, že stanovení okamžiku ustálení a s tím související posouzení predikce vývoje poúrazového stavu si vyžádá i jiný odborný podklad než samotné znalecké posouzení ztížení společenského uplatnění, zejména pokud posuzovaná zdravotní újma nastala následně v jiné zdravotní sféře, než do jaké bezprostředně zasáhla škodní událost – pakliže se v dané věci měly psychické poruchy žalobců rozvíjet v návaznosti na komplikace jejich fyzického stavu, nabízí se ke zvážení též, zda okamžik ustálení a případné následné zhoršení, zakládající nový nárok na kompenzaci, není třeba posuzovat právě i s ohledem na vývoj stavu žalobců v tomto směru. Posouzení promlčení nároku odvolacím soudem ve stávající podobě, bez náležitého vyjasnění stěžejních momentů, tedy jako správné neobstojí, dovolání bylo již z tohoto důvodu podáno důvodně.
Za opodstatněnou lze mít též argumentaci poukazující na nedůslednost rozlišování mezi právními nároky primární a sekundární oběti, zvažoval-li odvolací soud v rámci ztížení společenského uplatnění žalobkyně a) dopady, jež na ni nehoda měla prostřednictvím komplikovaného zdravotního stavu jejího manžela, žalobce b), jenž u ní vyvolával stav nejistoty a obav z dalšího vývoje. Daná výhrada dovolatelky přitom nepředstavuje, jak se žalobci domnívají, nepřípustnou novotu ve smyslu §241a odst. 6 o. s. ř. zapovídající uplatnění nových skutečností a důkazů v dovolacím řízení, neboť se jedná v podstatě o zpochybnění správnosti právních úvah odvolacího soudu hodnotících v řízení zjištěné skutečnosti. Nejvyšší soud již dříve zdůraznil, že na rozdíl od původní úpravy občanského zákoníku z roku 1964 obsahuje současný občanský zákoník nově i úpravu odčinění nemateriální újmy sekundárních obětí, umožňující ve specifikovaných případech uložení povinnosti nahradit újmu i osobám odlišným od primárního poškozeného. Jedná se především o ustanovení §2959 o. z., ale ve zvláštních případech lze postupovat také podle §2971 o. z. Uvedená ustanovení vymezují celou řadu omezujících podmínek pro poskytnutí náhrady. Jde o promítnutí zásady, že na rozdíl od majetkové újmy se nemajetková újma odčiňuje, jen bylo-li to výslovně ujednáno, nebo jen stanoví-li to zvlášť zákon (§2894 odst. 2 věta první o. z.). Z toho pak vyplývá, že nikoli každá nemajetková újma musí být odčiněna (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 64/2021, uveřejněný pod číslem 35/2022 Sb. rozh. obč., dále k pojetí závažných útrap sekundárních obětí též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018, uveřejněný pod číslem 52/2021 Sb. rozh. obč., či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1887/2021). Pakliže zákon rozlišuje mezi negativními následky, jež má škodní událost na bezprostředně poškozeného na zdraví (primární oběť), a na osoby jemu blízké (sekundární oběť), je nutné již s ohledem na základní princip vázanosti soudu zákonem uvedené respektovat a uvedené promítnout do způsobu posouzení uplatňovaných nároků soudem. Jakkoliv se může jevit tento požadavek obtížný v případech, v nichž se tatáž osoba ocitne v pozici současně primární i sekundární oběti a její útrapy fakticky splývají, je třeba opět již v zájmu rovnosti všech poškozených před zákonem o uvedené maximálně usilovat a snažit se diferencovat mezi újmou na zdraví způsobenou přímo jednáním škůdce, a utrpením, jež takto dotyčnému vzniklo zprostředkovaně, jako blízké osobě primárně poškozeného. I v tomto směru tedy bylo dovolání podáno důvodně.
Byť u přípustného dovolání je Nejvyššímu soudu umožněno přihlížet též k vadám řízení potenciálně ohrožujícím správnost rozhodnutí ve věci (viz §242 odst. 3 o. s. ř.), v dané věci nelze takovouto vadu spojovat s namítaným neprovedením revizního znaleckého posudku, neboť nedostatky při zjišťování rozhodných okolností byly dány především v právních úvahách soudů nižších stupňů, samotné neprovedení revizního posudku tedy nemělo potenciál mít negativní dopady na výsledné rozhodnutí ve věci.
Z výše uvedeného je ovšem zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu (vyjma části, vůči níž bylo výše shledáno dovolání subjektivně nepřípustné) jako správné neobstojí, Nejvyšší soud je tak podle §243e o. s. ř. v daném rozsahu zrušil, a to včetně akcesorických nákladových výroků (jež mu zákon samostatně přezkoumávat neumožňuje – viz §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Jelikož důvod zrušení přitom platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho rozsudek a věc vrátil Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu