ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1753.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1753/2020-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobce: P. B. , narozený dne XY, bytem XY, proti žalovaným: 1) R. P. , soudkyně Okresního soudu v XY, 2) I.T. , soudkyně Krajského soudu v XY, 3) L. P. , soudce Krajského soudu v XY, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 141/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2019, č. j. 21 Co 71/2019-189, takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení se zamítá .
II. Dovolací řízení se zastavuje .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 3. 2019, č. j. 21 Co 71/2019-189, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 1. 2019, č. j. 31 C 141/2017-182, jímž bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018. č. j. 21 Co 212/2018-159, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, aniž byl zastoupen advokátem. Na výzvu soudu podle §241b odst. 2 ve spojení s §241 o. s. ř. reagoval žalobce žádostí o ustanovení zástupce pro toto dovolací řízení.
Podle §30 odst. 1 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138 o. s. ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů.
Podle §138 odst. 1 o. s. ř. může na návrh předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Otázku, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti uvedenému usnesení odvolacího soudu, zhodnotí přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 NSČR 82/2014, a usnesení ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 31 NSČR 9/2015).
Je-li již ze samotných tvrzení žalobce zřejmé, že jím podané žalobě nemůže být vyhověno, jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva též v odvolacím a v dovolacím řízení, aniž by bylo významné, co je vlastním předmětem přezkumu odvolacího nebo dovolacího soudu. Uvedený závěr vyplývá již ze samotné povahy věci; je-li bez dalšího nepochybné, že samotné žalobě nemůže být vyhověno, pak ani v dovolacím řízení (v nemeritorních otázkách) se nejedná o řádně uplatněné právo žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, publikované pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobce spatřuje zásah do svých práv v úřední činnosti žalovaných soudců, kteří při výkonu funkce nejednají vlastním jménem, ale jménem České republiky, která odpovídá za případné způsobení újmy nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. zákon č. 82/1992 Sb.); žaloba tak nemůže být pro nedostatek pasivní legitimace žalovaných úspěšná.
Nejvyšší soud tedy žádosti žalobce o ustanovení zástupce nevyhověl, neboť dovolatel nesplňuje podmínky pro ustanovení zástupce.
Podle §241 odst. 1 věty první o. s. ř. musí být dovolatel zastoupen advokátem, jestliže sám nemá právnické vzdělání.
Z dovolání nevyplývá, že by dovolatel byl zastoupen, a nebyly předloženy ani žádné jiné listiny, které by prokazovaly zastoupení nebo právnické vzdělání dovolatele. Dovolatel pak nedostatek povinného zastoupení neodstranil, ač byl o procesních následcích nesplnění výzvy poučen. Odvolací soud věc předložil Nejvyššímu soudu, aniž by o další žádosti o ustanovení zástupce rozhodl.
Nejvyšší soud žalobce již k doložení plné moci udělené zástupci sám nevyzýval, neboť je mu z rozhodovací činnosti známo, že žalobce podává mimořádně vysoký počet žalob, ve kterých požaduje náhradu ať již majetkové škody nebo imateriální újmy, aniž by srozumitelně zformuloval důvod, na jehož základě peněžitou náhradu požaduje, a omezuje se většinou na tvrzení o trestné činnosti osob, vůči nimž své požadavky směřuje. V řízeních zahájených takto neurčitými, popřípadě neodůvodněnými žalobami pak žalobce podává opravné prostředky včetně dovolání, která jsou opět vesměs zjevně bezúspěšná.
Závěr, že takové dlouhodobé a cílené počínání lze označit za obstrukční a sudičské, učinil i Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08), jakož i Nejvyšší soud, a to nejen v obecné poloze (např. v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016), nýbrž i konkrétně ve vztahu k osobě žalobce (např. usnesení ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5655/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 713/17).
Dovolací soud proto ustáleně dovozuje, že žalobce si musí být vědom své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen, jelikož mu tato povinnost musí být známa z jiných řízení, v nichž byl mnohokrát poučován a bezúspěšně vyzýván k odstranění nedostatku povinného zastoupení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 914/2020, a ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2522/2020).
Procesní postup dovolacího soudu je aprobován i Ústavním soudem, který v usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, ve vztahu k opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na přístup k soudu předestřel: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“
Z uvedeného vyplývá, že žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení. Nejvyšší soud proto podle §241b odst. 2 části věty před středníkem a §104 odst. 2 věty třetí o. s. ř. dovolací řízení zastavil.
Dovolatel nezaplatil soudní poplatek z dovolání. Ačkoli podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 ICdo 6/2012, uveřejněný pod číslem 65/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě dovolací soud k zaplacení soudního poplatku dovolatele již nevyzýval, neboť z postoje dovolatele v tomto i v dalších řízeních je zřejmé, že si je povinnosti zaplatit soudní poplatek vědom, platit jej však nehodlá a pouze opakovaně podává neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu